Martha C. Nussbaum
Z angličtiny přeložil Martin Pšenička
Americká filosofka v nedávno vydané knize Justice for Animals: Our Collective Responsibility (Spravedlnost pro zvířata: Naše společná odpovědnost) pátrá po optimálním teoretickém přístupu, o nějž lze opřít snahy o zlepšení životní situace zvířat, zejména těch žijících v divoké přírodě. Po kritice antropocentristických a utilitaristických pozic prezentuje vlastní koncept, který se oproti jiným neomezuje na otázku, jak život zvířat (či existenci celých živočišných druhů) zachovat a jak je uchránit fyzického utrpení, nýbrž se zaobírá tím, jak zajistit podmínky, aby zvířata mohla – v souladu se svými specifickými schopnostmi a potřebami – vést naplněný a důstojný život.
Způsobilostní přístup jako základ spravedlnosti pro zvířata
Lidské bytosti jsou zranitelní vnímaví živočichové, kteří usilují o kvalitní život navzdory nebezpečí a překážkám. Spravedlnost spočívá v podpoře příležitostí nás všech rozvíjet se způsobem, jaký jsme si sami zvolili, skrze zákony, které nám to umožňují a současně nám vymezují hranice. Lidé jsou často využíváni jako nástroje, podle způsobilostního přístupu (capabilities approach) [1] však národní společenství dosahuje základního stupně spravedlnosti tehdy, když je jeho cílem blaho každé jednotlivé osoby v některých podstatných oblastech lidské činnosti a když klade důraz na její důstojnost. Když jsem sestavovala seznam základních způsobilostí, moje myšlenky se nevyhnutelně ubíraly k příležitostem, které jsou zřejmě mnoha lidem drahé, a navrhla jsem zaměřit se na ty, jež intuitivně vnímáme jako nedílnou součást představy důstojného lidského života. Protože ale cíle znamenají příležitosti, jsou v oblastech ústředního významu chráněni také lidé s menšinovými potřebami; a tak svoboda vyznání ochraňuje římské katolíky, kterých je mnoho, i zástupce malých náboženství – a stejně tak i ateisty či lidi, kteří jsou k otázkám víry lhostejní.
Proč by propána neměl být, z podobných důvodů, týž přístup namístě i pro další živočichy? I oni jsou zranitelní a vnímaví. I oni ve svém životě musejí čelit ohromujícímu a stále rostoucímu množství překážek a nebezpečných situací, z nichž mnoho jsme zapříčinili právě my. I jim je vlastní důstojnost, vyvolávající respekt a úžas. Skutečnost, že důstojnost delfína nebo slona není zcela táž jako důstojnost člověka – a že důstojnost delfína se zase liší od důstojnosti slona – neznamená, že tato důstojnost neexistuje, že neexistuje tato obtížně vymezitelná vlastnost spočívající víceméně v tom, že její nositel zasluhuje, aby se s ním zacházelo nikoli jako s prostředkem, nýbrž aby byl hlavním cílem on a jeho potřeby. Christine Korsgaard má pravdu, když tvrdí, že už samotné úsilí zvířat o naplnění svých podstatných záměrů opravňuje k tomu, aby byla takto vnímána: mají důstojnost, ne pouze cenu. Důstojnost intuitivně vnímáme, když sledujeme delfíny, jak volně plavou ve skupině, pomocí echolokace se vyhýbají překážkám a radostně vyskakují z vody. Nebo když vidíme skupinu slonů, v níž dospělí jedinci společně pečují o mladé a snaží se jim zajistit bezpečí, navzdory všudypřítomným hrozbám, které způsobil člověk. Náš smysl pro zázrak je poznávací schopnost orientovaná k důstojnosti: „Tohle není jen tak nějaký odpad, se kterým si můžu dělat, co se mi zlíbí. Tohle je bytost, o kterou je třeba se starat.“ Proč bychom si tedy měli myslet, že jsme důležitější než oni, že si víc zasluhujeme základní právní ochranu?
Charakteristická forma života
Zvířata stejně jako lidé mají svou charakteristickou formu života, jejíž součástí jsou podstatné cíle, které se všichni snaží naplnit. Na jiném místě tuto úvahu rozvíjím a komplikuji, ale pro tuto chvíli uvažujme o způsobu života, jenž je charakteristický pro celý druh. Když jsme uvažovali nad lidskými bytostmi, přemýšleli jsme o věcech, které jsou zvlášť podstatné pro ty z nich, jež se snaží žít. Totéž můžeme udělat pro každé zvíře, stačí ho dostatečně poznat a pozorně se dívat. Každý živočišný druh představuje teleologický systém zaměřený k soustavě cílů soustředěných kolem přežití, rozmnožování a – ve většině případů – také sociální interakce.
Způsobilostní přístup říká, že v případě člověka by takové směřování nemělo nic mařit. Současně je (v souladu s postojem Christine Korsgaard) podle něj domýšlivé, drzé, neopodstatněné a prostě sobecké tvrdit, že na nás záleží víc než na nich. Každá forma života je jiná, ale každá z nich je ta pravá právě pro ten určitý živočišný druh. Když se dobře vede strace, vede se jí tak způsobem charakteristickým pro život těchto ptáků. Pro straku by nebylo dobré ani příhodné víc se podobat člověku. My lidé se podobáme strakám, delfínům a slonům v tom, jak pátráme po možnostech přežití a prospívání v převážně nehostinném světě. Lišíme se ovšem v konkrétním způsobu, jak toho dosáhnout.
Způsobilostní přístup ve své podstatě spočívá v tom, že dává bytostem, které se o to snaží, dobré šance vést kvalitní život. Takto vnímá roli zákona a úřadů. Lidé na sebe berou vůdčí úlohu, když vytvářejí zákony a ustavují státní instituce, není ovšem důvod, aby tak činili jen kvůli jiným lidem a s ohledem na ně. Neexistuje žádný rozumný důvod tvrdit, že záleží pouze na některých vnímajících bytostech. Záleží na každé z nich. Kritérium podobnosti člověku nedává z perspektivy koně nebo velryby smysl. Není ani nápomocné spravedlivému zákonodárci, který se vnímajícím bytostem snaží dopomoci k tomu, aby měly šanci vést život podle svých představ. (Schopnost vnímat – cítit, pohlížet na svět ze subjektivní perspektivy – přitom dle mého názoru tvoří nezbytný základ k tomu, aby bytost mohla být subjektem práva.)
Neexistuje ani důvod, proč by se na legislativě a utváření institucí měli aktivně podílet pouze lidé. Zvířata nemluví lidskou řečí, mají ale široké pole jazyku podobných nástrojů, jejichž prostřednictvím dokáží komunikovat o své situaci. A pokud my lidé třímáme otěže politické moci, měli bychom těmto hlasům zodpovědně naslouchat, rozpoznat, jak se zvířatům daří a jakým překážkám musejí čelit. Už teď to děláme pro jiné lidi s postižením, kteří se nemohou politického života účastnit obvyklým způsobem: přidělujeme jim zákonné zástupce či „asistenty“, kterým vyjevují svou situaci a kteří se stávají citlivými „čtenáři“ jejich potřeb. Malé děti, které ještě nemluví, rozhodně také nemůžeme označovat za pasivní občany nebo občany bez účasti na politickém životě: své postoje přece vyjadřují mnoha způsoby a je na nás, abychom je dokázali přeměnit v politický čin. Většina běžných občanů navíc svým právům plně nerozumí, nedokáží se sami zastupovat před soudem ani bez zastoupení vykonávat řadu úkonů, jež jim umožňuje jejich občanství. Tvrdím, že stejné to je i s ostatními živočichy.
Na tomto místě se musíme ptát, jestli má přímá, nezprostředkovaná účast na politickém dění hodnotu sama o sobě, anebo zda je její hodnota pouze instrumentální. Mezi zastánci způsobilostního přístupu je to diskutované téma. Sama se domnívám, že má instrumentální hodnotu: to podstatné je moci z vlastní vůle ovlivnit podmínky, za kterých se odehrává můj život. To ale neznamená, že každý musí docházet k soudu, organizovat politické projekty nebo i jen chodit k volbám – tedy aspoň dokud tu existuje někdo, kdo zastupuje požadavky dané osoby u soudů, před zákonodárci a hlasuje za ni (jak jsem prosazovala u lidí s těžkými kognitivními poruchami). Nemyslím si, že by všechna zvířata měla pokaždé volit skrze prostředníka, takové hlasování by rychle nabylo absurdních rozměrů. Místo toho stačí pověřit kvalifikované „asistenty“ zvířat, aby jejich jménem vyjadřovali politické postoje a zpochybňovali nespravedlivá ujednání u soudu.
Při naslouchání hlasům zvířat se coby jejich kvazi opatrovníci nezaměříme jen na oblasti utrpení a potěšení. Způsobilostní přístup si všímá nikoli pouze toho, jak a zda zvířata pociťují potěšení nebo bolest, zabývá se též jejich možnostmi (nebo nemožnostmi) věnovat se pro ně cenným aktivitám, a tedy i reduktivní benthamovské uvažování o tom, co je dobré pro živou bytost, působí v souvislosti se zvířaty nepatřičně. Má nepopiratelnou sílu, vždyť lidé v současnosti zvířatům působí mnoho zbytečného utrpení a už jenom odstranit ho by byl velký pokrok. Potřebujeme ale i mapu cíle, která odpovídá komplexitě životů zvířat. Podobně jako nám ani ostatním živočichům nestačí pouze vyhnout se utrpení. Společenské vztahy, spřízněnost, rozmnožování, svoboda pohybu, hra a radost, na tom všem většině zvířat záleží, a jak lépe a lépe poznáváme jednotlivé formy života, je tento seznam úplnější.
K předestření relevantních otázek si potřebujeme poslechnout příběhy o životech zvířat, jak je vyprávějí odborníci, kteří trávili čas s konkrétním zvířecím druhem a po delší čas jej studovali – společné cíle druhu, rozmanitost v jeho rámci, časté obtíže a překážky. Je třeba vzít v potaz také příběhy týraných a zanedbávaných domácích zvířat. Díky nim si lze udělat představu, jak by se měl zákon zasadit o jejich blaho, řádnou výživu, jak by měl zamezit krutosti a obecně vytyčit za vzor vzájemnost, respekt a přátelství. A dále bychom uvážili vyprávění přírodovědců, kteří mezi divokými zvířaty žili a pracovali s nimi, o překážkách, které musejí tato zvířata překonávat při uskutečňování svých cílů – vyhledávali bychom odborná stanoviska z rozmanitých zdrojů, naslouchali odborníkům zdůrazňujícím různá hlediska. Tento úkol, tak radostný a naléhavý, je potenciálně nekonečný, protože se promění vždy, jakmile se objeví nové poznatky, problémy a okolnosti. To nakonec platí i o našem zkoumání situace lidí v různých částech světa. Je to běh na dlouhou trať, ale domácím zvířatům už tuto pozornost věnujeme dlouho, pořádáme veřejná slyšení a vytváříme humánní zákony. Tím pádem víme, že je možné to uskutečnit.
Originál: Nussbaum, Martha C. Justice for Animals. New York: Simon & Schuster, 2022. 95–99.
Martha C. Nussbaum
Martha C. Nussbaum (* 1947) je americká filosofka. Vystudovala Harvardovu univerzitu, později učila také na Brownově univerzitě, v současnosti působí na univerzitě v Chicagu. Zejména v počátcích vědecké dráhy se soustředila na antickou filosofii, později se její zájem přesunul do oblasti práva a etiky. V řadě svých prací rozvíjí tzv. způsobilostní přístup (capabilities approach) a aplikuje jej např. na oblasti práv a příležitostí žen, náboženských, sexuálních aj. menšin či práv zvířat. V roce 2016 obdržela Kjótskou cenu, je považována za jednu z nejvýraznějších osobností současné filosofie. Z jejího rozsáhlého díla vyšly česky knihy The Fragility of Goodness: Luck and Ethics in Greek Tragedy and Philosophy (1986, č. Křehkost dobra: Náhoda a etika v řecké tragédii a filosofii, 2003) a Not for Profit: Why Democracy Needs the Humanities (2010, č. Ne pro zisk: Proč demokracie potřebuje humanitní vědy, 2017).
Martin Pšenička
Martin Pšenička (* 1983, Praha) vystudoval Literární akademii, studoval také český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2014 působí v redakci Plavu. Autorsky se podílel na knize esejů Básně a místa (2015) a je spolueditorem volně navazujícího souboru Hrdinové v básních (2017, s J. Hrdličkou a M. Jaluškou) či kolektivní monografie Věci v básních: Od Achilleova štítu po hyperobjekty (2020, s J. Hrdličkou a A. Snelling). Živí se jako jazykový redaktor.
Poznámky:
1. Koncept, který v sedmdesátých a osmdesátých letech vytvořil indický ekonom a filosof Amartya Sen, držitel Nobelovy ceny za ekonomii (1998), v reakci na materialistické přístupy, jež při určování míry blahobytu vychází především z ekonomických ukazatelů. Způsobilostní přístup poukazuje na nedostatečnost abstraktních záruk příležitostí a svobod a klade důraz na vytvoření podmínek k jejich reálnému naplnění v souladu s potřebami a schopnostmi jednotlivce (či druhu). (Pozn. překl.) [Zpět]