Klára Soukupová
DeLillo, Don. Ticho.
Z anglického originálu The Silence (2020) přeložila Alena Dvořáková.
1. vydání. Praha: Argo, 2022. 128 stran.
Potemnělé obrazovky, nefungující navigace, černé monitory – nespecifikovaná porucha připraví Manhattan (a snad i celou Ameriku a zbytek světa) o technologické vymoženosti a zanechá obyvatele odkázané na rozhovory i mezilidskou blízkost, na které snad už zapomněli. Přes jisté podobnosti s událostmi minulých let nejde o „covidový román“, který by zážitky z lockdownů přímo tematizoval, svou tísnivou náladou a tématem nejasné katastrofy se však do naší zkušenosti trefuje.
DeLillo svou novelu začal psát ještě před začátkem pandemie, její vyznění nicméně potvrzuje jeho pozici přesného diagnostika doby. Krátký text je doplněn možná až neúměrně dlouhým doslovem, v němž Alena Dvořáková osvětluje roli centrálního motivu ticha v celém DeLillově díle. Ukazuje, že text, který se může na první pohled zdát jako drobná hříčka, kriticky mířící na odcizenost soudobé civilizace, je dokladem DeLillova koherentního pojetí ticha a jeho dějinné „teorie“ jazyka a slov. Ticho se v jeho knihách propojuje s bílým šumem moderního života, postapokalyptickou představou katastrofy, technologickým okouzlením čísly i nedostatečností jazyka (se všemi odkazy na Wittgensteina, Hofmannsthala i Einsteina).
Zápletka zde téměř chybí; impulsem k příběhu by mohlo být nouzové přistání letadla, výpadek televizního přenosu ve chvíli ikonicky amerického finále Super Bowlu či spekulace o příčině těchto nečekaných událostí, hlavní úlohu v textu však přejímají promluvy postav. Vyskytuje se tu zvláštní simulace mluvenosti: dojmu orality není dosahováno přerývaností, nespisovnými koncovkami či citoslovci, ale jistou překotností či klopýtavostí hovorů i jazykově zprostředkovaných myšlenek: „‚Všichni tihle lidé tady, co letí tímhle spojem. Budou mít přistavená auta. U východu šílená tlačenice. A oni vědí přesně, kam jít‘“ (18) „‚Když i ty sám. Příležitostně. Doutník,‘ prohodila Diana k Martinovi“ (35).
Promluvy protagonistů, v nichž chybějí slovesa – „‚Děti tady v letadle. Slušně vychované,‘ poznamenal“ (21) –, působí jako konstatování faktu, jako záchytné body bytí, které nejdou rozporovat. Jako by byl svět sestavený z klíčových slov – ta stačí k vytvoření základní kostry, ale mezi nimi samými zůstává naléhavé prázdno, respektive napětí, které v novele udržuje smysl i přes nedostatek „masa“ vyprávění.
Izolovanost slova a promluvy současně zatěžkává, leckdy jako by postavy mluvily až pateticky a archaicky jako hrdinové epopejí: „‚Počítám, že odsud k nim dojdeme pěšky, když nebude, jak se tam jinak dostat.‘ ‚Jsou to naši přátelé. Nakrmí nás.‘ ‚Vyslechnou si náš příběh.‘ ‚Poví nám, co vědí.‘“ (50) Všechna sdělení jsou stejně důležitá, situaci je nutno pojmenovat, je zapotřebí popisovat, co se děje: „‚Bavíme se, posloucháme, jíme, pijeme, koukáme.‘“ (26) Nejde však o výčty, ale sázení slov jako cihel vedle sebe, bez plynulého přechodu daného spojkou, jež by vyjadřovala logický vztah mezi jednotlivými významy.
V podobném stylu se však nese i rovina vypravěče, plná osamostatněných větných členů, jako by nedostatek plynulosti postihl nejen postavy fikčního světa, ale i samotnou podstatu narativu. Jeden z hrdinů, zabývající se Einsteinovým rukopisem z roku 1912, upozorňuje na význam pasáží, které fyzik v tisku vynechal: „‚Ano, ta slova a věty, které sám přeškrtal. Vidíme, jak myslí.‘“ (32) Ticho pak analogicky k tomu působí, jako by někdo vyškrtal určitá slova, jež usnadňovala jeho čtení i pochopení, avšak ve skutečnosti byla nadbytečná.
Druhá část novely se od té první jazykově liší a tvoří ji především monology jednotlivých protagonistů, které by mohly být jejich vnitřními promluvami, ale v oné mimořádné situaci je lze chápat i jako vyznání či zaplňování rozšiřujícího se skličujícího ticha jakýmkoli zvukem. Namísto útržkovitosti vedle sebe kladených slov nastupuje proud asociativně nabalovaných vět. Mizí i dělení na kapitoly a „motta“, jež dotvářela kodrcavý dojem z vyprávění. Jádrem druhé části je katastrofický monolog Martina – koláž nahlas vyslovovaných myšlenek, Einsteinových fyzikálních výkladů, popisů nastalé situace i sebereflexivního zpytování. Fragmentárnost jazykových projevů je tak nahrazena jejich překypěním a motiv absence zvuků je nahlížen z opačné strany, což z druhé poloviny novely dělá pandán k úvodním šesti kapitolkám.
Kvůli tomuto stylu se text, vystavěný kolem nejasné situace, v některých momentech blíží absurdní grotesce, v jiných postapokalyptické fikci či sebereflexivním metajazykovým hrám. DeLillo ve své knize neupozorňuje na rozmělnění řeči v nicneříkajících klišé, zachycuje spíš hrůzu z ticha, kterou se postavy snaží překrýt svými promluvami i myšlenkami. Protože nastalé ticho by znamenalo zastavení času, příběhu i otáčení Země.