Rozhovor s Jeanine Leaneovou
Z angličtiny přeložila Denisa Krásná
Když byla dítě, nesměla mluvit jazykem svého kmene, vlastně jej ani neznala. Dostalo se jí vzdělání, a i díky němu pochopila, jak důležitý je v anglosaské kultuře psaný text. Pomocí něj, tedy skrze literaturu, už léta podrývá národní mýtus o mírumilovné kolonizaci Austrálie a snaží se vzít si zpět historii svého místa. Že nejde o akademický spor o výklad dějin, ale o věc velice osobní, dokazovala Leaneová mimoděk i neverbálně: když popisovala nespravedlnosti páchané na původním australském obyvatelstvu, v podstatě se svíjela na židli. Rozhovor s aboridžinskou básnířkou, prozaičkou a akademičkou Jeanine Leaneovou proběhl v Brně, kam byla pozvána na Masarykovu univerzitu jako hostující přednášející.
Anna Šimáková Dosoudilová: Jaký máte jakožto aboridžinská autorka vztah k angličtině?
Jeanine Leaneová: Lidé říkají, že angličtina je pro Aboridžince cizím jazykem, ale ve skutečnosti umíme mluvit anglicky stejně dobře jako bílí Australané, ne-li lépe, takže by nám nikdo neměl říkat, že je to cizí jazyk. Lidé to říkají, aby byli milí: „Promiňte, angličtina je vlastně jazyk kolonizátora.“ Nemyslí to jako urážku, ale do jisté míry se z toho urážka stala. Když jsem byla dítě, můj vlastní jazyk byl pro mne cizím jazykem, zatímco angličtina vůbec. Možná se nám to nelíbilo, ale že by byla cizí? Ne. Děti, které se narodily až v osmdesátých letech a později, se už narodily do angličtiny. Pokud byste řekli mým dětem, že angličtina je cizí jazyk, nechápavě odvětí: „O čem to mluvíte?“
AŠD: Mluví vaše děti vaším původním jazykem?
JL: Ano, teď už ano, protože měly příležitost se ho naučit. Ale to je něco, co všichni Aboridžinci přijali jako postoj. Je to něco, co jsme udělali z vlastní iniciativy.
AŠD: Takže když jste byla dítě, neznala jste jazyk svého kmene?
JL: Ne, nebyla žádná možnost se ho naučit. A nebylo to ani dovolené. Všechny předchozí generace, moje matka a babička, mají příběhy o tom, jak se dostaly do opravdu mnoha problémů, protože mluvily svým jazykem na veřejnosti nebo třeba i doma. Zkrátka kdekoli vás mohl někdo slyšet. Ale v době, kdy jsem se narodila, tedy v šedesátých letech, měli lidé už jiný přístup – prostě svými jazyky nemluvili, protože to byla nejsnazší cesta, za všechny ty potíže už jim to nestálo. Lidé tedy svoje jazyky nepoužívali, ledaže byli velmi sebejistí. Bylo to velmi tajnůstkářské.
AŠD: Vy jste tedy svým jazykem nemluvili ani doma?
JL: Ne. Trochu odvažovat jsme se začali až později, na konci osmdesátých let. Byl cítit takový vzdor, takové „propána, co jsme to jen udělali“. První změnou mělo být uznání statusu aboridžinských jazyků, které přišlo v devadesátých letech. Ve skutečnosti se však věci začaly měnit až v 21. století, kdy osadníci začali uvažovat nad tím, že by se naše jazyky měly navrátit.
AŠD: A existují v současné době kursy domorodých jazyků a přednášky v nich?
JL: Přednášky ještě ne tak docela. Školy s tím teprve začínají. Stále nemůžeme říci, že máme generaci mluvčích, kteří svůj jazyk ovládají plynně, tak daleko ještě nejsme. Školy v Novém Jižním Walesu vyučují jazyk wiradjuri, který měl výhodnější pozici, jelikož ještě zůstalo několik mluvčích, kteří jej ovládali. Na Univerzitě Charlese Sturta ve městě Wagga Wagga dokonce existuje celý program v jazyce wiradjuri.
AŠD: Jak je to s učebnicemi a gramatickými slovníky původních jazyků?
JL: Pár slovníků existuje, ale učebnice vznikají pomalu. Nicméně v určitém sektoru australské společnosti je teď o to zájem, lidé jsou si vědomi toho, že je to důležité pro všechny, nejen pro Aboridžince. Je to důležité pro všechny Australany.
Martina Horáková: Vaše dřívější sbírka poezie nazvaná Dark Secrets (Temná tajemství) pojednává kromě pokusů o vymýcení původních jazyků i o jiných represivních opatřeních osadníků, jako je zákon o odebírání dětí z aboridžinských rodin nebo zákon o ochraně původních obyvatel (Aboriginal Protection Act). Můžete objasnit, o co šlo?
JL: Na základě těchto zákonů se začaly odebírat obrovské počty, mnoho generací aboridžinských dětí z aboridžinských rodin. Posílaly se na výchovu misionářům nebo do rodin bělochů, zejména pokud šlo o aboridžinské děti se světlejší pletí. Ty děti, které byly považovány za míšence, byly odebírány jako první.
Lidé byli nesmírně nadšení z možnosti vyhladit Aboridžince prostřednictvím míšení. Plán byl takový, že v polovině 20. století, tedy v době, kdy jsem se narodila já, by už nezůstala žádná aboridžinská populace, což bylo vnímáno jako nadějná vyhlídka. Nebo že by zůstala jen nějaká zbytková aboridžinská populace v některých extrémně suchých oblastech Austrálie. Z evropského nebo anglosaského hlediska byla tato část Austrálie tehdy považována za méně hodnotnou, protože byla nevhodná k farmaření a rozvoji; nesnažili se ji tedy kolonizovat.
A pokud by přece jen zůstalo nějaké původní obyvatelstvo, které by šlo považovat za „plnokrevné“ – což je strašně rasistický pojem –, tedy stoprocentně aboridžinské, mohlo by být udržováno v zajetí, v izolaci od zbytku obyvatel. Skutečný problém, který měli Evropané a který adresovala tzv. bílá australská politika ({White Australian Policy), neboli to, co my nazýváme kulturní genocidou, byl reálný strach z míšení s bílou rasou, což se dělo neustále. K vyřešení tohoto „problému“ bylo zavedeno mnoho zákonů. Koncept dědictví a legitimity šel ruku v ruce s evropskou myšlenkou o zkažení bílé populace barevnou krví. Děti, které byly jen trochu bílé, byly také vnímány jako problém. Rasová čistota a dědictví koloniální země byly úzce propojeny.
MH: O čem je vaše nová sbírka básní?
JL: Název mého nejnovějšího díla je Walk Back Over (volně Mosty návratů), což v sobě nese obrovskou dávku symbolismu. Odkazuje na to, jak bílí Australané rádi stavějí mosty, budují věci, věci nejrůznějšího druhu, ale především mosty. Na řece, která je pro naše lidi velice posvátná, byl postaven obrovský dřevěný most z místního dřeva a stal se nejdelším dřevěným mostem na světě, byl skoro dva kilometry dlouhý. My, kteří jsme v tom městě žili, jsme do té doby ani nevěděli, že je to nejdelší dřevěný most na světě. To jeptišky evropského původu nám říkaly, že bychom měli být nadšenější – ale my jsme se více zajímali o stromy, které kvůli stavbě tohoto mostu pokáceli!
AŠD: V knize však používáte mosty symboličtěji, co reprezentují?
JL: Kolem devadesátých let zesílil tlak od Aboridžinců vyžadujících omluvu tzv. ukradené generaci ({Stolen Generation) a pověřená královská komise sepsala zprávu nazvanou Bringing Them Home (Přiveďte je domů). Tato zpráva konečně uznala, že vláda systematicky odebírala aboridžinské děti jejich rodičům a snažila se vyhladit naše jazyky. V návaznosti na tuto zprávu jsme požádali tehdejšího předsedu vlády, aby se ukradené generaci omluvil, ten to však neudělal, protože omluva na národní úrovni už by prý byla přes míru. Problém mimo jiné byl, že by tím připustil možnost finanční kompenzace. Byli jsme oprávněně zdrcení, ale cítili jsme také hodně podpory mezi lidmi se zájmem o aboridžinskou populaci. Hnutí za usmíření ({Reconciliation Movement) tehdy vlastně začalo jako lidové hnutí. Pořádaly se různé „pochody za usmíření“, kdy se lidé rozhodli přecházet mosty. Mosty sloužily jako symbol spojení věcí, které byly kdysi oddělené. Dobře míněných přechodů mostů se uskutečnila celá spousta, já jsem se na to však postupem času začala dívat o něco cyničtěji. K moci se dostala konzervativnější vláda a obecný diskurs se začal proměňovat v takové to „vždyť jsme se usmířili, opravdu jsme to udělali, uspořádali jsme všechny ty pochody, omluvili jsme se, takže všechno už je v pořádku“. A přitom se premiér neomluvil. Nemůžete jen jednou přejít přes most a myslet si, že jste vše vyřešili. V australské historii, v australském příběhu je toho tolik, co je nutné procházet znovu a znovu, aby to člověk správně pochopil. Celý ten koncept, že něco udělám jednou a řeknu, že je hotovo, je naprosto směšný a vůbec se neslučuje s dlouhou a stále pokračující historií vyvlastňování a diskriminace.
MH: Kolik z vašich básní je inspirováno společnou minulostí vztahů mezi osadníky a původními obyvateli? Řekla byste, že vaše tvůrčí psaní je také nevyhnutelně politické – v tom smyslu, že chcete zasáhnout do politické debaty?
JL: Vidím svou práci jako politickou, ale také jsem si vědoma toho, že někdy je používání tohoto slova nebezpečné v souvislosti s myšlenkou „panaboridžinství“, již se pokoušeli prosazovat i kolonizátoři. Jde o představu, že všichni Aboridžinci jsou stejní. A přitom topografická rozmanitost Austrálie je tak obrovská, od alpského podnebí až po extrémně horké a suché tropické klima, od rozsáhlé pouště po kilometry pobřeží. Jelikož veškerá naše filosofie v předkoloniálním období byla spojena se zemí, ze které pocházíme, je velmi důležité říkat, že hovoříme o určitém místě a určitém kmeni a nehovoříme o panaboridžinství. Při takovém rozlišování ale určitě vnímám svou práci jako politickou.
MH: Ještě v nedávné době se tvrdilo, že všechna aboridžinská literatura je politická, což samozřejmě není pravda. Je důležité uznat, že jde především o umění – a ano, že je také určitým způsobem odbojové a politické. Nehledě tedy na samozřejmé umělecké charakteristiky, řekla byste, že typickým rysem aboridžinské literatury je političnost?
JL: Ano. Má tvorba a tvorba jiných Aboridžinců se pokouší prosadit jistý druh vědecké intervence a také „intelektuální suverenity“, což je termín, který používám spolu s řadou dalších autorů.
Naše země nikdy nebyla postoupena, ale byla napadena. Tvoříme jen tři procenta obyvatelstva, takže myšlenka fyzické suverenity je nemožná. Co však dosažitelné je, je určitá intelektuální suverenita, k níž lze dospět tím, že znovu získáme zpět pro sebe historii místa. Já osobně to mohu udělat jen s jedním místem, nárokuji si minulost místa, odkud pocházím a kde jsem také žila. Jak už jsem řekla, aboridžinská populace je velmi rozmanitá, takže tohle je můj názor jakožto Aboridžinky, ale nemám pravomoc tvrdit, že mluvím za všechny Aboridžince.
MH: Je literatura hlavním nástrojem, který používáte k politické intervenci?
JL: Generaci přede mnou, ačkoli šlo o velmi inteligentní lidi, se dostalo jenom velmi základního vzdělání v angličtině, protože Aboridžinci měli být vzděláváni jen natolik, aby mohli pracovat v domácnosti a podobně. Já jsem byla součástí generace, které se již podařilo proniknout k témuž anglosaskému vzdělání, jehož se dostávalo všem ostatním, takže díky tomu vnímám tu velkou moc, kterou měly anglosaské knihy a psané slovo v popírání nás jako součásti vyšší kultury.
Jelikož tedy vím, co děláte s knihami a slovy, a sama vím, jak knihy a slova používat, využívám tuto výhodu proti kolonizující kultuře a snažím se být „politická“ tímto způsobem.
MH: Odbojovost a političnost v literatuře mohou vypadat velmi rozmanitě a mohou používat různé strategie. Mohou být velmi otevřeně politické, nebo mohou být rafinované, tedy politické takovým způsobem, jak to dělají například životopisné příběhy, které jsou namířeny proti asimilačním zákonům, ale zároveň nejsou politické tak, že by to lidé na první pohled rozpoznali. Jak vidíte angažovanost vy?
JL: Už dlouhodobě kritizuji myšlenku, že aktivismus je velice veřejná věc, protože to ve většině případů neplatí. Jedním z cílů, kterých jsem vědomě chtěla svým románem Purple Threads (Purpurové nitě) dosáhnout, bylo předat svědectví o tom, co nazývám „aktivismem na domácí frontě“. V románu je scéna, kterou mnoho lidí vnímá jako děsivou. V této scéně se objevuje holčička, postava vytvořená podle mě a mé sestry, která je v kuchyni a stěžuje si, protože ji jedna z tetiček nadměrně drhne a stáčí jí vlasy do prstýnků, neboť jedině tak jste mohli poslat aboridžinské děti na veřejnost, vzhledem k tomu, že vás neustále kontrolovali. Hledal se sebemenší důkaz, že se o své děti nestaráte, aby vám je mohli vzít. My jsme to nechápaly, protože jsme měly okolo sebe všechny tyto ženy, které nás chránily – takže jsme si stěžovaly. Říkávala jsem: „Hele, měly byste vidět, jak některé děti chodí do školy: v oblečení mají díry, nečesají se.“ Byla jsem naštvaná. Ale má tetička řekla: „Bílé děti neodvádějí. Bílé děti to mohou dělat…“ Myslím si, že to byl určitý druh extrémního aktivismu. Moje tety byly v této koloniální hře velmi dobré. Říkávaly věci jako: „Když jsme pracovaly jako služky, využily jsme to ve svůj prospěch, protože jsme se při tom naučily hodně o psychice bílých lidí, o tom, jak přemýšlejí, co rádi čtou a jaké mají hodnoty, což jsou věci, které se oni o nás nedozvěděli.“ To je klasický aktivismus. Mnohé z věcí, které mi mé tety předaly, typu „tohle mají běloši rádi“, „tohle bělochům neříkej“ a „bělochům na čase opravdu hodně záleží“, znamenaly pro mě a mou sestru znalosti, které jsme využily k získání lepší mobility v rámci dominantní kultury, což jejich generace neměla. My jsme to rozvinuly na základě toho, co ony oddřely a odpozorovaly, což je vše aktivismus.
MH: Všimla jsem si, že se aboridžinští autoři neomezují jen na jeden žánr.
JL: To je opravdu dobrý postřeh. Jsme všichni tak nějak všestranní, mezižánroví autoři. Podle mě pro to existuje několik důvodů. Jedním z nich je oralita a skutečnost, že i když jsem předtím řekla, že se nedávné generace už narodily do kultury založené na psaném slově, stále u nás existuje silný smysl pro vyprávění a sdílení příběhů a věcí v domácím prostředí. Zároveň si myslím, že ta mezižánrovost je vědomá. Já vědomě překračuji hranice žánrů v reakci na to, že jsem to v minulosti dělat nemohla. Způsob, jakým jsou západní žánry tak striktně vymezené, nevyhovuje kulturnímu projevu, který chceme umělecky vyjádřit. Také si myslím, že u nás všech je to reakce na úmorné hodiny ve škole a na univerzitě, kde vám říkají, jak máte psát a že sám sebe musíte z psaní vynechat, nemůžete napsat „budu mluvit o“ nebo „chci zhodnotit tuto knihu“. Musíte věci odosobnit, ale to je zcela proti všemu, cítíme. A pak, když jsem začala mluvit o Aboridžincích, bylo takové divné chtít si držet odstup.
MH: Narážíte na to, že při gramatickém odosobnění textu se předpokládá, že bude objektivnější?
JL: Ano, chtěla jsem říct objektivní. Ale text ani takto vůbec objektivní není. Řekněme tedy, že vlastně všichni napadáme objektivitu. Formou svého psaní napadáme koncept, že text zhodnotí téma objektivněji, pokud se od něj distancujete, a že je profesionálnější, když začíná ve formě eseje a také končí ve formě eseje.
MH: Troufám si tvrdit, že lidé v České republice vědí velmi málo o australské literatuře jako takové a o aboridžinské literatuře ještě méně. Jak byste popsala, řekněme, silné stránky současné aboridžinské literatury?
JL: Od roku 1988 [1] vzniká aboridžinské literatury mnohem více, takže jednou z jejích silných stránek je, že sytí rostoucí společenství spisovatelů a v komunitě je síla. Máme jakousi solidaritu jakožto kolektiv spisovatelů. Máme přímo organizaci nazvanou {First Nations Australia Writers Network (Síť spisovatelů z řad australských původních obyvatel), která funguje jako fórum, kde mluvíme o spisovatelských příležitostech, problémech, směrech, aby každý věděl, kde jsou všichni ostatní. Také se tam dozvíte o nových spisovatelích. Druhou silou aboridžinské literatury je, že existuje určitá část populace osadníků, která je připravena ji číst, a tak jim slouží jako nástroj uvědomění, vzdělání a empatie, protože oficiální dějiny Austrálie se k původnímu obyvatelstvu nestaví poctivě. Pokud se chcete dozvědět více o Aboridžincích, musíte si přečíst naše knihy, a jsem moc ráda, že mohu říct, že nyní už takových knih existuje dost. Před dvaceti lety bych to asi říct nemohla.
MH: Už se jim dostává i uznání. Alexis Wrightová a Kim Scott jsou spisovatelskými hvězdami, které získaly řadu velmi prestižních literárních cen. Takže máte pocit, že v těchto dnech existuje jisté uznání aboridžinské literatury i v hlavním proudu?
JL: Možná ne přímo v hlavním proudu, ale určitě mohu říct, že existuje uznání. V Austrálii je stále velmi silný konzervativní prvek, ale domnívám se, že značná část osadnické společnosti už respektuje aboridžinskou literaturu a považuje ji za způsob, jak se přeučit minulost nebo odnaučit tu Austrálii, o které jsme si mysleli, že ji známe. Vedu kurs s názvem Aboridžinská literatura a signifikantní je už jen to, že takový kurs vůbec existuje, že ho mohu naplnit aboridžinskou literaturou a že mám dokonce problémy se rozhodnout, co do těch dvanácti týdnů nacpat a co budu muset oželet, takže to každým rokem obměňuji, abych zajistila rovnoměrné zastoupení všem spisovatelům… Dříve by tohle všechno bylo dost obtížné.
AŠD: A znají vaši studenti texty ještě předtím, než je doporučíte?
JL: Stále ještě potkávám mnoho lidí, kteří se nesetkali s žádnou aboridžinskou literaturou, dokud se nedostali na univerzitu, takže ve školách stále ještě není dostatečné zastoupení, je zde jistý odpor, nevyplněná mezera. Ale existují výjimky. Znám mnoho učitelů, kteří vedou kursy aboridžinské literatury (zejména na univerzitách kolem západního pobřeží. Znám také lidi, kteří vedou kursy australské literatury, v jejichž sylabu je zhruba polovina děl aboridžinských.
AŠD: Když hovoříme o uznání aboridžinské literatury a jejích hvězdách, dá se říct, že jde přímo o bestsellery? Znají všichni jejich autory? Aspoň podle jména?
JL: Někteří spisovatelé jako Alexis Wrightová a Kim Scott takového uznání dosáhli, ale nemyslím si, že byste jejich díla někdy mohli nazvat bestsellery. Řekla bych, že je stále zná jen široce vzdělaná australská střední třída. Tohle povědomí bylo ale před dvaceti lety nulové.
My, aboridžinští spisovatelé, jsme všichni odhodlaní nepsat nutně takové příběhy, které osadníci chtějí číst, ale psát takové příběhy, které chceme říct. Napadáme tu lež, že Austrálie je národ založený v míru. Číst aboridžinskou literaturu vyžaduje hodně úsilí, musíte se odnaučit některé z věcí, které vás dříve naučili. Nechci říct, že všechno v aboridžinské literatuře je jen vážné a náročné. Často využíváme humor. Někteří lidé se dokonce mohou naším humorem cítit uražení – je to vtipné, ale musíte být schopni přijmout skutečnost, že autor nebo postavy se smějí vám, vysmívají se neaboridžinským čtenářům.
MH: Jste nejen spisovatelka a uznávaná básnířka, ale také akademička. Všimla jsem si, že jste zkoumala, jak aboridžinské psaní formovalo literární a kulturní dějiny Austrálie po roce 1988. Mohla byste stručně shrnout hlavní myšlenky tohoto výzkumu?
JL: Aboridžinské psaní literární a kulturní dějiny formuje stále, jde o probíhající proces. Před rokem 1988 existovalo jen málo aboridžinské literatury. Samotná její existence zpochybňuje oficiální dějiny Austrálie a pomalu vede lidi k uvědomění, že existuje takovýto odpor. Vlastně byste to nevyjádřila takovým způsobem – čtu domorodou literaturu, a proto přehodnocuji celou historii Austrálie –, ale vidíte důkazy o tomto přístupu, protože lidé skutečně čtou aboridžinskou literaturu a skutečně přehodnocují celé dějiny, které považovali za důvěrně známé, celý národní mýtus. Takže tímto způsobem aboridžinská literatura vytváří a přetváří a mění literární a kulturní dějiny australské společnosti. Mimo to také zpochybňuje zavedené literární formy, jak jsme o tom už mluvily. Bílá australská literatura před rokem 1988 byla z formálního hlediska velmi konzervativní, ale to se také začíná měnit v reakci na to, jak my píšeme různými styly, které překračují žánrové hranice. Takže aboridžinská literatura vlastně ovlivňuje způsob, jakým osadníci píší a hodnotí literaturu, i když někteří to jen neradi připouštějí.
Poznámky:
1. Dvousetleté výročí evropského osídlení Austrálie, po němž následovaly série demonstrací proti těmto oslavám a návrhy připomenout si tuto událost nikoli jako mírumilovné osídlení, ale jako invazi, která znamenala kulturní genocidu jednoho národa. Více viz esej k tématu v tomto čísle Plavu. (Pozn. red.) [Zpět]