Rozhovor s Čchen Maj-pchingem
Autentické svědectví o tom, jak (ne)svobodné je tvůrčí prostředí v Číně. Klíčovými tématy rozhovoru jsou cenzura a internet jakožto dva fenomény s publikováním děl utlačovaných autorů neodmyslitelně spjaté.
Olga Lomová: V jakých podmínkách pracují čínští spisovatelé? Nakolik mohou být nezávislí?
Čchen Maj-pching: Spisovatelé mají dnes mnohem větší svobodu než kdysi – mohou psát způsobem, jaký uznají za vhodný, a poměrně velkou volnost mají i při volbě témat. [1] Pouze si musí dávat pozor, aby se nedotkli žádného politicky citlivého problému. V Číně je řada uznávaných autorů, například Mo Jen, Jü Chua, Su Tchung, Wang An-i a další, kteří publikují bez problémů a literatura pro ně mimo jiné znamená i velmi slušný zdroj příjmů.
V Číně je samozřejmě stále poměrně přísná cenzura, takže autoři, pokud si chtějí přijít na své, musí dávat bedlivý pozor, aby nenapsali něco, čím by proti sobě popudili úřady. Komercializace ale přináší jako vedlejší efekt také určité uvolnění; pokud knihu vydá malý soukromý nakladatel, cenzuru se občas podaří obejít. A o tituly, které pojednávají o politicky citlivých tématech, je také velký zájem na černém trhu.
Nejvíce nezávislí jsou autoři, kteří publikují na internetu, ti často uveřejňují názory, jaké by si v papírové knize nemohli dovolit. Dobrým příkladem je Chan Chan, jehož blog navštěvují miliony čtenářů. Pokud autor překročí určité hranice, cenzura jej dopadne, ale vždy až dodatečně, takže se nezávislé myšlenky mohou mezi lidmi šířit alespoň dočasně.
OL: Je stále ještě tak všemocný Svaz spisovatelů? Anebo se dnes může v Číně uživit spisovatel na volné noze, bez závislosti na svazu?
ČM: Dnes už není Čínský svaz spisovatelů tak všemocný jako dřív. Vzpomínám si, jak básník Pej Tao v 80. letech musel vstoupit do svazu, aby mohl získat pas a vycestovat do zahraničí. Dnes už je možné pas získat i jinak. Je ale pravda, že svaz poskytuje svým členům stálý plat, dokonce jim dává k dispozici byty a další výhody. Na rozdíl od dřívějška, kdy bylo členství doživotní, dnes tito spisovatelé musí se svazem uzavírat cosi jako smlouvu a podle ní publikovat; pokud neplní podmínky smlouvy, může se stát, že přijdou o svůj plat i o byt. Nejdůležitější ale je, že spisovatel dnes může v Číně psát a vydávat knihy, i když není členem svazu.
Na počátku 90. let se změnil systém vyplácení honorářů a spisovatel dnes může v Číně dobře vydělávat. Předtím byly honoráře malé a přesně stanovené, pamatuji se, že v 80. letech byla sazba 20 jüanů za 1000 znaků, to znamená, že za kratší román v rozsahu 200 000 znaků dostal autor 4 000 jüanů. Dnes se honorář počítá podle počtu prodaných výtisků, obvykle to dělá 4 až 6 jüanů z jednoho exempláře knihy v ceně 30 jüanů. Když má kniha stotisícový náklad, což v Číně vzhledem k tomu, jak je lidnatá, není u populárního románu nic mimořádného, autor na jednom titulu vydělá čtyři sta až šest set tisíc. [2]
OL: Jak tedy vlastně funguje cenzura a jak je možné ji obcházet (kromě zmíněného vydávání pro černý trh)?
ČM: Vzhledem k tomu, jak obrovská Čína je a jak velké množství nakladatelství zde působí, cenzura prostě nemůže všechno uhlídat. U kontroverzních děl se pravidelně stává, že jsou zakázána až dodatečně, poté co vyjdou a co se jich značný počet prodá. To byl i případ pamětí paní Čang I-che Wang š’ ping pu žu jen (Minulost se neztrácí v mlze), které před časem vzbudily velké pozdvižení. Je také možné státní kontrolu různě obcházet. Například lze začít vydávat literární časopis bez státního souhlasu, pokud se podaří domluvit se s nakladatelstvím, které má k vydavatelské činnosti souhlas. Spisovatelé si také od oficiálních nakladatelství kupují čísla ISBN, která byla státními orgány schválena na jiný titul, a pod nimi pak vydávají necenzurované publikace nebo časopisy, které se tváří jako knihy. Jako příklad můžeme zmínit Chan Chanův časopis Che-čchang-tchuan (Pěvecký sbor). Ale nakonec úřady zasáhly a časopis po pár číslech musel přestat vycházet.
OL: Mohl byste nám říci něco víc o publikacích na internetu?
ČM: Je to úžasná věc – jak speciální literární stránky, tak osobní blogy různých autorů. V celém nakladatelském systému hraje literatura na internetu naprosto revoluční úlohu. Autoři mohou psát svobodněji a jejich nezávislé názory se dostanou ke čtenářům. Jako redaktor mám samozřejmě také spoustu výhrad. Ne všichni autoři píšou dokonale, potřebují pomoc redaktora, a bez ní dochází k úpadku literárního jazyka.
OL: Proč vzniklo Nezávislé centrum čínského PEN klubu a kdo jsou jeho členové?
ČM: Nezávislý čínský PEN klub vznikl v roce 2001. Založila jej skupina čínských spisovatelů pobývajících v Číně spolu s těmi, kdo žijí v exilu. Členové z vlastní Číny publikují výhradně na internetu, protože se nechtějí vyhýbat právě těm tématům, kterým se dnes spisovatel v Číně vyhnout musí, aby mohl vydávat své knihy. Mnozí jsou spíš aktivisté než spisovatelé. Smyslem vytvoření Nezávislého centra PENu je prosazení svobody slova v Číně. Cílem je vytvořit platformu pro všechny, kdo jsou pronásledovaní, a pokud to jen jde, pomáhat jim a jejich rodinám v nesnázích.
OL: Vzpomínám si, jak důležitá byla kdysi v Československu literatura překladová, mnohdy se skrze přeložená díla sdělovaly myšlenky, které by u původního domácího díla neprošly cenzurou. Existuje podobná situace v Číně?
ČM: Samozřejmě, bylo tomu tak i v minulosti a platí to stále. Namátkou uvedu Orwella, 1984 a Zvířecí farmu, to jsou silná díla, ve kterých jsou obsaženy myšlenky, které by čínský spisovatel vyslovit nesměl. Obrovský vliv má také Kafka, od něhož se učila řada autorů – zejména Jü Chua a Cchan Süe. V Číně se dnes hodně vydává překladová literatura, ale úroveň překladů obvykle není příliš dobrá, rozhodně nesnese srovnání s překlady, které se publikovaly v 50. letech.
OL: Vy jste také překladatel. Co byste řekl o své práci v této oblasti?
ČM: Říká se o mně, že jsem překladatel, ale já se tak úplně necítím. Především jsem ve spolupráci s profesorkou Bonnie McDougallovou překládal do angličtiny několik autorů, kteří se prosadili v 80. letech − antologii básní od Pej Taa, román od Wang An-i a tak podobně. Také jsem se podílel na překladu A-čchengových povídek. Mám pocit, že některá čínská díla se do angličtiny překládají poměrně snadno. To platí především o Pej Taově poezii, která je postavená na výrazné obraznosti. Oproti tomu A-čcheng v překladu nedopadá moc dobře, působí nevýrazně, kouzlo jeho stylu je totiž dáno jemným humorem a ironií, a to se snad ani přeložit nedá. Podle mého je A-čcheng jeden z nejlepších současných čínských autorů, ale na Západě ho skoro nikdo nezná. [3] Při překládání je tedy nutné zvažovat i to, nakolik bude styl čínského autora srozumitelný v novém prostředí. Obecně si myslím, že překlad vyžaduje nejen znalost cizího jazyka, ale i velké literární nadání, překladatel musí být tak trochu také spisovatel.
Poznámky:
1. V 50.–70. letech ideologická kontrola literatury v ČLR předepisovala autorům úzký okruh revolučních a budovatelských témat a bedlivě hlídala i formální postupy definované tvůrčí metodou označenou za „spojování revolučního realismu a revolučního romantismu“. Tato literatura se vyznačovala prvoplánovostí a didaktičností příběhu, v němž vystupovaly výhradně postavy odpovídající schváleným vzorům revolučního heroismu (respektive jejich opak v případě záporných antihrdinů), a její jazyk byl nasycen politickými frázemi. Teprve v průběhu 80. let se oficiálně vydávaná literatura začala postupně od těchto omezení osvobozovat. (Poznámka O. Lomové.) [Zpět]
2. Tj. v přepočtu zhruba milion až milion a půl korun; průměrná měsíční mzda ve městě je v přepočtu asi 2 000 korun, na venkově jsou příjmy podstatně nižší. (Poznámka O. Lomové.) [Zpět]
3. Česky vyšla A-čchengova povídka Debil. (A-čcheng. „Debil“. Nový Orient 52. zvláštní číslo (1997): 32-35.) (Poznámka O. Lomové.) [Zpět]