Lucie Koryntová
Janésová, Clara. Oféliin hlas.
Ze španělského originálu La voz de Ofelia (2005) přeložila Adriana Krásová za spolupráce Josefa Forbelského. Odpovědný redaktor Josef Forbelský.
1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2008. 103 stran.
Poezie hladového nezachrání, ale může spasit duši. Dokladem budiž básnická próza Oféliin hlas, v níž španělská básnířka Clara Janésová líčí vlastní básnické zrání a svůj vztah k českému básníkovi Vladimíru Holanovi.
Clara Janésová (nar. 1940) má na kontě přes třicet básnických knih a svými překlady zprostředkovala španělským čtenářům značnou část díla Vladimíra Holana, ale také tvorbu Seifertovu, Nezvalovu a Halasovu, Máchův Máj, dramata Václava Havla, prózy Hrabalovy, Klímovy a dalších; získala mnoho literárních cen, z nichž zmiňme alespoň v roce 2000 udělené státní vyznamenání České republiky: medaili Za zásluhy I. stupně. Dnes uznávaná a plodná spisovatelka objevila poezii Vladimíra Holana ve svých jednatřiceti letech, v době, kdy hledala spojení s každodenním světem a člověkem. V onom přelomovém životním okamžiku Janésová pocítila, že básník, ač ji nikdy neviděl, promlouvá přímo k ní, a Holanova poezie se tak pro ni stala příslibem dialogu a nového života.
Setkáním s poezií Vladimíra Holana se pro Janésovou otevřela nová životní cesta: cesta mýtem, v němž se mísí skutečnost s literaturou – a tato mytičnost charakterizuje autorčin život i psaní.
Svou útlou knížku začíná Janésová slovy: „… Popřít čas. Milovat, a milovat vždy to, co je nemožné, neuskutečnitelné, myšlenku…, i když mysl člověka stále nutí vymezit hranice toho, co je reálné, odlišit představu od skutečnosti… ,Při přecházení z přírody do bytí‘…“ (6) Po stavu marnosti, pocitu neužitečnosti čehokoli Janésová vchází nejen do kontaktu s okolním světem, ale i do svého básnického bytí, neboť po šestileté odmlce začíná znovu psát. Svou knížku napsanou po četbě Noci s Hamletem zasílá Vladimíru Holanovi, který jí odpoví pozváním do Prahy. Tak začíná „z dálky do dálky“ vztah k člověku, který promění i její vztah ke světu. V dětství tušené tajemství vzduchu, země a rostliny dostává smysl, svět začíná k rodící se básnířce promlouvat „hlasy neznáma“, ve všem je náhle Holan přítomný jako míza a její psaní dostane podobu věčného „dialogu s nepřítomným“. Psaní přirovná k touze, tedy k neustálému vyklánění se ze sebe samotné.
Život v mýtu
Janésová svůj příchod na Kampu líčí slovy: „Kolem bylo úctyhodné, téměř rituální ticho; ticho, které obklopuje mýtus.“ (39) Mýtus je příběh, který je nadčasový, protože se opakuje a lze k němu přilnout jako k formě určující život. Vladimír Holan si pro své skladby Noc s Hamletem a Noc s Ofélií také vybral formy literárních mýtů, přetvořil je však. Holanův Orfeus vyvede Eurydiku z podsvětí a Ofélie nezemře. A Janésová tyto nové mytické osudy svým životem vědomě ztělesní. Její duše se nejprve stane Eurydikou vyvedenou z temnot samoty vnitřního života do společnosti lidí a potom Ofélií toulající se po Evropě a hledající svého miláčka, šíleného Hamleta (anebo Holana?). Vladimír Holan s Orfeem a Hamletem splývají, neboť je spojuje vědomí toho, že „jediná jistota je jistota naší smrti a skutečná pochybnost je ta o skutečnosti samé“ (25). Mýtem se stane i sám Holan, k němuž Janésová přilne jako k formě, již naplňuje svým životem. Holanova klauzura v „jeskyni slov“ na ostrově Kampa se stane obrazem klauzury Clařina dětství, jejího „labyrintu zahrady“ v Pedralbes, a napětí Holanovy poezie mezi zavíjením se do sebe a napínáním se k druhému dá smysl Clařinu úsilí propojit vnitřní svět s tím vnějším. Janésové reflexe vlastní poezie tak představuje zajímavý pohled na poezii Holanovu. Básnění je sestupování do hlubin vlastního bytí k podzemnímu prameni, z nějž vytryskne poezie, „v níž se současně rod[í] myšlenka, melodie a slovo“ (33). Básník je Orfeus, který vládne znalostí obou světů, vnějšího i vnitřního, a dokáže z hlubin vyvést duši na povrch a „vytvořit prostřednictvím slov bytí“ (17). Janésové i Holanovo vyjadřování charakterizuje obraznost nejen v rovině již zmiňovaného mýtu, ale i v rovině metafory: „A já se stáhla, ještě jednou a znovu, abych se oddala tomu tajnému proudu, lemovanému lesními květy, řečišti mé opuštěnosti, hledajíc jistotu, snad i já pod klenbou z hustého větvoví vrby… Ano, Ofélie hledá své souřadnice ztracené v jediné jistotě, že není cesty zpět“ (36), která „prostřednictvím obrazů odstínovává všechno, co je schované v těch nejskrytějších záhybech srdce: toužení, nejistotu, pochybnost…“ (36). Z hlediska přilnutí Janésové k Holanovi je výmluvná pasáž, v níž autorka líčí svůj sen nejen jakožto noční obraz, ale i jako tajnou touhu: „dostala jsem možnost naplnit nebo alespoň vyjádřit svá největší přání, a na prvním místě bylo to, mít ve svých žilách Holanovu krev“ (67). Vrcholem propojení skutečnosti s literaturou je pak moment, kdy Janésová čte Noc s Ofélií, již Holan napsal ještě v době, než svou přítelkyni Claru poznal, a s údivem v Ofélii, dívce z Barcelony bloudící Evropou, jež básníkovi daruje „mušle, lastury a škeble“ (100), poznává sebe samu – vždyť právě v kabelce Holanovi nese dárek od moře…!
Psaní mýtu
Clařino (hrdinčino) křehké psaní je snadno zranitelné – svou autobiografičností se vydává čtenáři všanc a kritická četba bude chtě nechtě kritikou jednoho života. Jelikož se takové kritice chci vyhnout, vezmu pronikání skutečnosti a literatury za svůj nástroj též já a začnu s výkladem znovu: Oféliin křehký hlas mluvící o svém vznikání je jak reflexí sebe sama, tak interpretací poezie Holanovy, dobíraje se tajemství své i jeho tvorby, prezentuje množství zhuštěných pronikavých myšlenek: „nejvyšší cíl spočívá v poznání nepoznatelného, jež nazývají Bůh, ale jež má různá jména: bytí, absolutno, láska…“ (19). Úsilí porozumět se někdy přehoupne ve snahu vysvětlit: „Přesto člověk často píše, aniž ví, co ho k tomu pohání, bez jasného vědomí, odkud se bere podnět, jenž tkví v přítomnosti, a jaké vlny, vycházející z paměti, ho napájejí. Proto začínají mé vzpomínky třemi tečkami, polovětou…“ (17) Janésové postup připomíná Holanovo Torzo, které začíná pomlčkou a vedlejší větou účelovou bez věty hlavní: „– aby posílil zvučící postup takovou úchylkou? Kdož ví! Jako balzám prosycuje alabastrovou vázu, mohl střed jeho samoty opisovati zářivé kruhy, kruhové záznamy září, činěné ze skrytého středu rukou skrytou.“ Obě pasáže se zaobírají záhadou, odkud se v člověku bere poezie a co určuje její postup, avšak úryvek z Torza je enigmatičtější. Záhadnost je u Holana nejen předmětem mluvy jako u Ofélie, ale i způsobem mluvy, jejím stylem. Ani dvě v knize otištěné Janésové básně neuchvacují ve srovnání s Holanovou poezií nepředstavitelnými obrazy ani zdánlivě nemyslitelnými myšlenkami, které by vyžadovaly čtenářovu interpretační spolutvorbu smyslu, ale nabízejí obrazy a myšlenky jakoby promnuté mezi prsty chápání. Janésová nemusí zastávat estetiku nechápání, jak ji popisuje Oldřich Králík v rozboru Holanovy básnické prózy Lemuria, nicméně čtenář se těžko ubrání dojmu, že slova jako „neznámé“ či „neviditelné“ jsou opravdu jen slovy a nikoli skutečnostmi, jež by básnický jazyk sugeroval. Oféliin hlas je ve srovnání s temným Holanem křehký právě svou projasněností. Ta je motivovaná patrně Oféliinou touhou vytvořit společenství, kde by už neplatilo, že člověk „se vždy vzpíná a protiví“ (34), ale kde by si lidé porozuměli. Proto Ofélie vytváří přilnutím k básníkovi z Kampy holanovský mýtus, k němuž mohou přilnout i čtenáři. Součástí tohoto mýtu je i bezděky vtipná informace uvedená na přebalu knihy: „Útlá kniha španělské básnířky a překladatelky Clary Janésové se rodila dlouhých dvanáct let,“ která odkazuje na Holanovu kultovní dataci Noci s Hamletem (1949–1956, 1962). Pokud jde o holanovský mýtus, je pravda, že text Noci s Hamletem vznikal dlouho, že Holan bydlel na Kampě, že nevycházel a že se zřejmě nesnesl se svým sousedem Janem Werichem, ale je to pravda mytická, nepřinášející nic nového a opakující znovu totéž. Nicméně mýty jsou prostory, v nichž žijeme a které potřebujeme, neboť nás uvádějí do společenství lidí, s nimiž se můžeme domluvit.
Mám-li charakterizovat, v čem spočívá síla knížky Oféliin hlas, musím se vrátit průnikem literatury se skutečností ke Claře Janésové. Spočívá v tom, že představuje čtenářku, která Holanově poezii opravdu porozuměla, neboť ji do hloubky prožila; a to je nejvyšší možný způsob porozumění. Doufám, že se vbrzku dočkáme i překladů poezie Clary Janésové, abychom mohli její tvorbu ocenit ve větší šíři.