Markéta Hejkalová
Westö, Kjell. Chiméra 38.
Ze švédského originálu Hägring 38 (2013) přeložil Jan-Marek Šík.
1. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2021. 320 stran.
Že paní Wiiková toho rána nepřišla do práce, ho nejdříve rozladilo. První věta románu nás rázem vtáhne do děje – a ten se vzápětí vrací o osm měsíců zpět, do března 1938. Hlavní hrdinka nedávno nastoupila do advokátní kanceláře Claese Thuneho. Paní Matilda Wiiková je naprosto spolehlivá, byť trochu nevýrazná sekretářka v dobře padnoucím kostýmku. Má ale ještě jednu podobu, kterou veřejnosti neukazuje, a tou je slečna Milja. Slečna Milja náruživě čte filmové magazíny a okusuje si nehty. A obě mají minulost. Minulost starou dvacet let. Paní Matilda Wiiková alias slečna Milja, tehdy osmnáctiletá dívka z chudé rodiny, byla po občanské válce uvězněna a ve vězení ji zneužíval jeden z dozorců. S tíživou minulostí se obě podoby jedné ženy snaží vypořádat, ovšem každá po svém. Zlom nastává, když se onen dozorce po mnoha letech objeví na scéně, tentokrát jako úctyhodný občan a vlastenec.
Román se čte jedním dechem jako napínavá detektivka, nicméně boj paní Wiikové za spravedlnost je jen jedním z jeho témat. Druhou hlavní postavou je její zaměstnavatel, zámožný advokát a bývalý diplomat Claes Thune. Působil jako diplomat v Moskvě a ve Stockholmu, opustila ho manželka, která se později proslavila jako autorka erotických povídek, mnoho let se setkává s pěticí přátel v pravidelném tzv. Středečním klubu, zaměstnává svého synovce, s nímž se ovšem z velké části rozchází kvůli synovcovým proněmeckým sympatiím.
Dobová atmosféra konce třicátých let 20. století je třetí, možná nejvýraznější „postavou“ románu. Politika rozděluje členy Středečního klubu. Někteří vzhlížejí k Německu s obdivem, jiní se strachem. S velkým znepokojením, zejména díky postavě „bílého“ emigranta Sergeje Gerasimova, sledují vývoj ve Stalinově Sovětském svazu. Diskutuje se o obsazení Sudet, o židovském běžci, kterého představitelé oficiálního sportovního svazu připravili o vítězství. Atmosférou Chiméra 38 připomíná novelu Miky Waltariho Město smutku a radosti (1936, č. 2010), která se odehrává v Helsinkách o dva roky dříve, v roce 1936. Doba je tíživá, plná neblahých předzvěstí, ale nikdo z románových hrdinů si asi neumí představit, že za rok, v listopadu 1939, Sovětský svaz napadne Finsko, začne zimní válka a staré spory budou zapomenuty, včetně rozdělení společnosti z doby občanské války. Ta propukla krátce po vyhlášení finské nezávislosti, v lednu 1918. „Rudí“ – radikální křídlo sociální demokracie, podporované ruskými bolševiky – usilovali o revoluci ve Finsku a následné spojení se sovětským Ruskem, „bílí“ bránili právo, svobodu a pořádek – a zvítězili, 16. května 1918 vpochodovali pod vedením maršála Mannerheima do Helsinek.
Historická pravda je jasná, ale s pravdou každodenního života obyčejných lidí to bylo složitější. Na straně „rudých“ bojovalo mnoho chudých lidí, mj. pachtýřů, kteří hospodařili ve velice těžkých a nevýhodných podmínkách, mnozí „bílí“ si zase vyřizovali účty se sousedy, všichni stříleli a popravovali bez soudu, a po občanské válce bylo společně s viníky zatčeno a vězněno i nemálo nevinných lidí. Tato linie může českému čtenáři uniknout, ale usilování paní Wiikové o důstojnost a spravedlnost má obecnou a všelidskou platnost, která čtenáře osloví i bez znalosti historických reálií.
Autor Kjell Westö (* 1961) patří k tzv. finskošvédským, švédskofinským či švédsky píšícím finským autorům – na pojmenování nesejde. O postavení švédštiny ve Finsku píše v zasvěceném doslovu podrobně Jan Dlask, proto jen stručně zmíním, že až do národního obrození v 19. století byla švédština převládajícím jazykem kultury a literatury. Její význam pak postupně klesal, nicméně po druhé světové válce v období tzv. finlandizace byla švédština pro Finsko jedním z mála pojítek se svobodným západním světem. V osmdesátých letech 20. století byla čím dál méně oblíbeným povinným cizím jazykem, díky němuž se Finové sice dorozuměli ve Skandinávii, ale jinak jim byl k ničemu; po vstupu do Evropské unie v roce 1995 bylo velmi populární heslo: Do Bruselu se nejezdí přes Stockholm. Švédština dodnes zůstala druhým úředním jazykem Finska a ve školách je nadále povinná, byť z místa prvního cizího jazyka ji vytlačila angličtina. Teprve po roce 2000 vzdělanější lidé začínají brát švédštinu zase na milost mimo jiné tím, že dávají děti do švédských škol. Byla by škoda přijít o „skandinávskou dimenzi Finska“, ale důvody mohou být i pragmatické. Švédština, švédské školství a právě i vydávání švédských knih a švédskojazyčná kultura vůbec jsou výrazně podporované a dotované. Ze švédsky psané finské literatury česky vyšly například příběhy skřítků muminů Tove Jansson nebo díla Christera Kihlmana (Drahý princi, 1975, č. 1979) a Märty Tikkanen (Příběh lásky století, 1978, č. 2000).
Kjell Westö je ve Finsku známý a oblíbený už od vydání svého prvního románu Drakarna över Helsingfors (Draci nad Helsinkami) z roku 1996, který byl také úspěšně zfilmován. Za román Chiméra 38 získal v roce 2014 získal Cenu Severské rady, která je považována za nejprestižnější skandinávskou literární cenu. Název odkazuje k tanečnímu šlágru Chiméra. V románu tuto smyšlenou píseň složila smyšlená postava – bratr paní Wiikové Konni Ahlbäck, ale jejím vzorem je skutečně existující píseň Kangastusta (Přelud) od Kauka Käyhköho.
Román přeložil ze švédštiny Jan-Marek Šík a přeložil ho tak skvěle, že čtenář téměř zapomene, že nebyl napsán česky. Závěrem si dovolím přece jen jednu výtku – nebo spíše příspěvek do oblíbené překladatelské diskuse o převodu místních jmen. Překladatel v ediční poznámce uvádí, že jména měst a obcí uvádí ve finské podobě (tedy Helsinki, nikoliv Helsingfors; Tuusula, nikoliv Tusby atd.), zatímco helsinské ulice a čtvrti nechává ve švédské podobě (Tölö místo finského Töölö je srozumitelné i těm, kdo znají jen finskou stránku Helsinek, ale u čtvrti Munksnäs místo finského Munkkiniemi nebo u ulice Högbergsgatan, finsky Korkeavuorenkatu, ulice Vysoké hory, je to složitější). Sama bych asi zvolila finské názvy, protože právě ty většina návštěvníků Helsinek zná.
Mnohem podstatnější, než kudy protagonisté chodí a jezdí, je jejich hledání důstojného lidského života v době, která je omámená ideologiemi a pro kterou jsou miliony tzv. obyčejných lidí jen vhodným cílem manipulace. Musíme ale doufat, že snaha žít důstojně nebyla a nikdy nebude jen chimérou.