Rozhovor s Lenou Dorn vedla Olga Pavlova
S německou slavistkou a hudebnicí Lenou Dorn jsme mluvili o překladu současné poezie, o účasti České republiky na lipském veletrhu a specifikách dojednávání a vydávání českých knih na německém trhu.
Olga Pavlova: Studovala jste slavistiku a evropské dějiny, dnes se věnujete literární vědě, hudbě a také překladu. Jak důležitou roli mezi tím vším hraje překlad?
Lena Dorn: Překládání si mě získalo od samého začátku. Překlad je vždy záhada. Když o něm uvažujete, je to, jako byste přemýšleli o něčem zdánlivě nemožném, co ale nakonec přece jen půjde.
OP: Vnímáte tedy překlad spíš jako intelektuální hru?
LD: Někdy jako hru, někdy u něj přemýšlím o všech epistemologických problémech světa. Když to vezmu v obecné rovině, překlad je hodně o tom, jakým způsobem se člověk může vyjádřit, stejně jako v hudbě. Je to způsob, jak najít cesty k vyjádření se.
OP: Dokážete si představit, že s překládáním skončíte?
LD: Ano, to si dokážu představit. I když pravděpodobně neskončím. Někdy je to ovšem dost frustrující. Musím pracovat s různými klišé, neboť jazyky jsou spojené s národnostmi a překlad se tomu také někdy nevyhne. Pak je nakladateli zapotřebí vysvětlovat, co je na tom či jiném díle českého. A přitom překladová literatura rozšiřuje obzor právě tam, kde ho národ omezuje.
OP: Požadují dodnes nakladatelé, aby v české knize byla zdůrazněná její českost?
LD: Možná jsem to neformulovala úplně přesně, ale často se setkávám s tím, že musím plnit roli mezikulturní překladatelky. Je to jeden z důvodů, proč je příjemná práce s dětskými knížkami, protože tam jde jen o schopnost knihy komunikovat se čtenářem, bez ohledu na to, jak se to má s jeho národností. Román v sobě nemusí mít pokaždé něco českého, ale vždy hledám argument, proč tu knihu mám přeložit.
Navíc v kontextu německé literární scény jsem ještě nováček, proto zatím nemám tolik zkušeností, abych tuto situaci dokázala věrohodně zhodnotit.
OP: A začala jste prózou nebo básněmi?
LD: Úplně na začátku jsem překládala krátké prózy. Poezie ale hned následovala, asi hlavně díky společnému projektu s časopisem Psí víno. V roce 2013 vznikl projekt displej.eu, společná platforma časopisů Psí víno a Randnummer. V té souvislosti jsem měla tu čest a potěšení překládat vynikající texty, ale také to pro mne byl klíčový okamžik, protože jsem pochopila, co dokážou podobné mezinárodní kontakty a jak důležité jsou i malinké, třeba experimentální projekty, i když knížku samotnou si nepřečtou miliony lidí. Tak začala spolupráce s Ondřejem Buddeusem a časopisem Psí víno, která pokračuje dodnes.
OP: Ve své vědecké kariéře se mimo jiné věnujete české avantgardě. Nenapadlo vás znovu přeložit některé už kanonické texty jako Abecedu Vítězslava Nezvala nebo Na vlnách TSF Jaroslava Seiferta?
LD: Uvažovala jsem o tom. V Lipsku existuje zajímavé malé nakladatelství, Spector Books, kde právě teď vychází Nezvalův Akrobat. Myslím, že by chtěli vydat také Abecedu. Jedno vydání v němčině už bylo, ale vyšlo bez známých fotografií. Rozhodně bych s tím nakladatelstvím ráda zahájila spolupráci i na jiných podobných projektech.
OP: Dnes se hodně zabýváte českou poezií, mimo jiné tvorbou Olgy Stehlíkové, Olgy Pek a dalšími autory. Máte nějaký osvědčený návod, jak přistupovat k současným básním?
LD: To je téma možná na celý víkend povídání. U mě se většinou jedná o dlouhý proces. Na začátku si text samozřejmě přečtu a napíšu aspoň první hrubou verzi překladu. Ideální je, když mám víc času. Můžu pak překlad na chvíli odložit a po nějaké době se k němu zase vrátit. Během té doby hledám k textu správný klíč. A samozřejmě že jsem většinou v kontaktu s autorem nebo autorkou. V jedné básni je vždy ukryto tisíc věcí. Ptám se, jestli jsem dobře porozuměla nějaké asociaci nebo vedlejší myšlence. Člověk se také musí smířit s tím, že při překladu se vždy něco ztrácí, ale často se najde i něco nového, protože jazyky mají rozdílné způsoby, jak zachytit skutečnost – i když to nemusí nutně znamenat, že ta skutečnost je pak odlišná. Jenom je z ní vidět víc.
OP: A jak se dá zachovat rytmus básně nebo i prózy?
LD: Docela často žádám autory, aby mi kus textu přečetli nahlas. Takhle jsem spolupracovala s Vratislavem Maňákem. Nečetl mi samozřejmě celý román, ale malý kousek. Otázka rytmu básně je složitější. Někde je možné ho zachovat, ale pak tady máme jiný problém. Němčina má „trochu“ delší slova a věty. Pokud se původní rytmus zachovat nedá, můžu zvolit nový. Musím ale mít dobré argumenty k tomu, proč je nový rytmus pro daný text nejvhodnější.
OP: Mezi vaše poslední překlady patří kniha Davida Böhma A jako Antarktida. Nebyl to váš první překlad knihy zaměřené na mladší čtenáře. Co vás na této literatuře láká?
LD: Asi hlavně to, že takové knížky člověk může mít doma i několik let a stále ho budou bavit. Může je začít číst například v deseti letech, ale po dalších pěti se k nim vrátí a zaujme ho něco úplně jiného.
Podobnou literaturu lidé také mohou číst spolu a pak si o ní povídat. Ten, komu je šest let, tam najde něco jiného než ten, komu je čtyřicet, zároveň ale v knize jsou určité styčné body pro různé věkové kategorie. Knihu Jak se dělá galerie jsem neobjevila já, ale nakladatelství Karl Rauch. Hans-Gerd Koch potom chtěl udělat s Davidem Böhmem další knihu, proto vznikla A jako Antarktida.
OP: Pracujete s texty spíš méně známých spisovatelů. Jdete tak trochu proti většinovému trendu nabízet dobře známá a osvědčená jména. Proč?
LD: Především to je stejně otázka trhu, musíme spolupracovat s nakladateli. Měla jsem teď to „štěstí“, že díky loňskému knižnímu veletrhu v Lipsku, na kterém byla Česká republika čestným hostem, zavládl v Německu k české literatuře otevřenější přístup a promítlo se to i do finanční podpory. Tak vznikly projekty, které by jinak neměly šanci. Samozřejmě že vždy je přítomen strach, že neznámého autora nikdo nebude číst. Chtěla bych ale dodat, že první překlad Vratislava Maňáka vznikl už dříve, totiž v roce 2018, protože jsem přeložila ukázku, která se nakladateli líbila.
Vlastně už ani neumím úplně nestranně přemýšlet o tom, co v budoucnu přeložit. Existují knihy, které ráda čtu, ale ne vždy budou zajímat jiné. S překladem takového románu je spousta práce, ale pak si ho koupí třeba jen tři sta lidí. Když ale mám dobrý den, tak si uvědomuji, že počty nejsou to nejdůležitější. Důležité je se soustředit na práci, kterou umím a která mě baví. A právě proto mají takové malé projekty, jako jsou literární časopisy nebo lokální literární akce, smysl.
OP: A čtou vůbec Němci českou literaturu? Samozřejmě nemluvím o studentech slavistiky, kteří ji mají na seznamu povinné četby. Ale celkově vzato, existuje zájem o českou literaturu u běžného čtenáře?
LD: Myslím si, že by zájem lidí měl být větší.
OP: Koho Němci znají?
LD: Určitě jsou známí Bohumil Hrabal, Milan Kundera, někdo ještě zná třeba Jaroslava Haška nebo Karla Čapka. Potom někde existuje zájem o texty některých osobností z okruhu Charty 77. A dnes v Německu znají hlavně Jaroslava Rudiše.
OP: Vraťme se zpátky k loňskému knižnímu veletrhu v Lipsku. Který z českých autorů ještě nebyl vůbec přeložen a představen německému publiku?
LD: Skutečně se toho přeložilo dost, i když ten velký počet je trochu zavádějící, protože se někdy překládaly jen krátké texty, v podstatě úryvky. To je třeba případ textů Michala Ajvaze. Opravdu máme podle mne ještě dost co dělat. Pokud se nemýlím, není například vůbec přeložený Tomáš Zmeškal.
OP: Loni se v českých médiích vytvořila představa, že v roce 2019 Lipsko žilo hlavně českou literaturou. Odpovídá to skutečnosti?
LD: Lipsko řeší českou literaturu pořád málo, to se nezměnilo. Přeju si, aby se tady četla více. Čestný host veletrhu neovládá automaticky celý veletrh. Výsledky veletrhu jsou spíš otázkou budoucnosti, teprve teď se uvidí, jestli zájem byl opravdu tak velký. Samotná akce je ale o všem možném, určitě byli tací, kteří šli na veletrh a vůbec si nevšimli, že Česko je čestným hostem. Efekt podobných událostí se rychle vytrácí a nesmí se očekávat zázrak, jsem ale ráda, že jsme veletrh využili jako záminku pro další menší akce, další překlady, setkání, pozvání českých autorů do Německa a německých autorů do ČR. Doufám, že to stále pokračuje. Podle mě se ještě uvidí, jestli veletrh byl v tomto směru úspěšný. Potřebujeme víc překladů, aby diskuze zůstala naživu, aby lidé mohli číst dál, když je něco zaujalo, zkoumat, když se v nich vzbudil zájem, a také aby si všimli, že literatura pořád ještě nabízí další otázky k zamyšlení. I nejbizarnější literární texty můžou kultuře posloužit jako „vitamíny“.
Lena Dorn
Lena Dorn (* 1984) vystudovala slovanská studia, dějiny a genderová studia. V současné době se živí jako překladatelka. Do němčiny přeložila knihy Davida Böhma, Vratislava Maňáka nebo Olgy Stehlíkové. Vlastní texty publikovala zatím časopisecky (např. v PS – Politisch schreiben nebo Pop-Zeitschrift). Podílí se na několika vědeckých projektech (např. „Hranice v národních a transnacionálních kulturách vzpomínání“), participuje na literárních festivalech (např. setkání autorů v Lettrétage, Berlín 2019), podílí se na přípravě platformy pro současnou poezii displej.eu, je kurátorkou německé poezie pro časopis Psí víno (psivino.cz), a v letošním roce bude spolupracovat na přípravě akce Cena Václava Buriana.