Petr Šmíd
Barreto, Lima. Smutný konec Policarpa Quaresmy.
Z portugalského originálu Triste fim de Policarpo Quaresma (1954 [1911]) s přihlédnutím ke staršímu překladu Jarmily Vojtíškové přeložila Šárka Grauová.
1. vydání. Praha: Triáda, 2018. 360 stran.
Barretův román, jedno z přelomových děl brazilské literatury, vychází jako dvanáctý svazek ediční řady Lusobrazilská knihovna. Kniha vyšla v Československu už roku 1974 v překladu Jarmily Vojtíškové, a tak vyvstává otázka: proč si zaslouží více jak sto let starý román (u nás polozapomenutého brazilského autora) nový český překlad?
Lima Barreto byl mulat z nepříliš majetné, leč kulturně založené rodiny. Idealismus, neschopnost zúročit kulturní rozhled a zanechání studií na polytechnice – to vše se promítlo do jeho vidění světa. Nenaplněné ambice jej vedly k buřičství, alkoholismu a občasnému pobytu v zařízení pro choromyslné. Rozčarování nižšího úředníka idealistického založení, problémy s duševním zdravím, cynismus okolí prostupují i životem Policarpa Quaresmy – hlavního hrdiny Barretova nejslavnějšího románu. V díle se také odráží politická a společenská situace, která v Brazílii zavládla po zrušení otroctví v roce 1888 a svržení monarchie o rok později; oba milníky přitom silně rezonovaly i v době vydání románu (1911). S tím souvisí i důmyslné dělení knihy do tří oddílů, které se zabývají hledáním jednak staronového brazilského jazyka, který by upevnil jednotu Brazílie, jednak možností hospodářského rozvoje, a nakonec také garanta, který zemi vyvede z chaosu po svržení monarchie.
Na začátku knihy se setkáváme s postavou majora Policarpa Quaresmy – zajištěného státního úředníka. Na rozdíl od svých kolegů, které zajímá pouze kariéra, tráví většinu času studiem všeho, co je spojeno s Brazílií a možností jejího rozmachu. Je hrdinou donkichotským, ušlechtilou, ale naivní postavou, která chce žít pro druhé a neustále naráží na omezenost a cynismus okolí. Major Quaresma je vysmíván pro svou rozsáhlou knihovnu, která není dle sousedů vhodná pro člověka bez vědeckých ambicí. Stejně tak je jim trnem v oku majorova záliba ve hře na kytaru, považovanou za nástroj nejnižších vrstev.
Hned první oddíl přináší řadu rozčarování, které lze považovat za ústřední motiv díla. Major zjišťuje, že prostý lid se o své vlastní písně a kulturu zajímá pramálo. Zklamání mu přinese nejen pátrání po tradičních písních, ale i snaha najít jazyk, který by spojil brazilskou společnost. Brazílie sestávala z nebývalého množství etnik i sociálních skupin, jako jsou příslušníci rozmanitých domorodých kmenů, afričtí otroci, evropští přistěhovalci i prominentní dědicové koloniálních časů. Barreto prorocky předjímá nesmyslnost hledání jednotících prvků v minulosti státu, který vznikl uměle: majorův návrh na zavedení jazyka původních obyvatel jako jazyka úředního se pochopitelně setká s výsměchem a Quaresma je i pro své předešlé „pošetilé“ chování dočasně internován v léčebně pro duševně nemocné.
V druhém díle zastihneme majora na venkově. Nejde ani tak o narážku na Flaubertova Bouvarda a Pécucheta a jejich pokusy podrobit si venkov vědeckými přístupy: Barreto chce zachytit vzpouru proti vědeckému nazírání světa, který pro něj zosobňuje z Evropy importovaný pozitivismus. V prvním plánu jsou to vědecké postupy v zemědělství, které v odlišných brazilských podmínkách nelze aplikovat. Pod povrchem však cítíme hlubší averzi. Barreto těžce nesl především dvě základní teze evolucionismu a determinismu, které byly v Brazílii počátku 20. století povýšeny na zákon. Jednak „vědecky“ podloženou nedostatečnost černošského etnika a dále pozitivistický „verdikt“, který Brazílii, jako všechny tropické země, odsoudil v rámci moderní civilizace k druhořadému postavení. Klimatické podmínky tropů zkrátka nemohou připustit zdravý tělesný a intelektuální rozvoj člověka. Brazílie byla evropskými vědci popsána jako tropickými chorobami zamořená destinace, kde může žít jen intelektuálně zaostalý a tělesně neduživý člověk.
Závěrečný třetí díl přináší přímé propojení se současnou politickou situací (nejen) v Brazílii. Majora Quaresmu z (ne)laskavého lůna přírody vyženou opět pletichy jeho sousedů. V této chvíli vstupuje do Barretova románu skutečná historická postava generála Peixota – druhého brazilského prezidenta. Major se dovídá o vzpouře námořnictva proti prezidentovi a vědom si svých povinností opouští venkov. Podobně jako celá společnost se uchyluje k armádě jako ke garantovi řádu, který přinese Brazílii blahobyt. Generál však není skutečnou autoritou. Není cílevědomým vůdcem, kterému leží na srdci blaho lidu, ale spíš znuděným prospěchářem. Ve vojenském prostředí nevyhnutelně dochází ke střetu drsného a cynického prostředí s jemnou duší a ideály Policarpa Quaresmy. Když je svědkem hrubého zacházení se zajatci, kteří jsou jeho spolubojovníky posíláni na smrt, rozhodne se protestovat. Tímto gestem popudí své představené, kteří jej odsoudí k smrti. Závěr díla může působit značně nihilisticky, ale přece jen Quaresmův osud napomůže k přerodu dvou vedlejších postav – jeho přátel Ricarda a Olgy.
Barreto tvořil v době, kdy brazilské literatuře vládl duch Machada de Assis (zemřel roku 1908). Barreta oproti němu diskvalifikovalo jeho společenské postavení, nikdy také nedosáhl vytříbeného stylu Machada de Assis a za svého života se nedočkal větší čtenářské odezvy. Do kánonu brazilské literatury byl zařazen až řadu let po své smrti, a to především díky tomu, že se mu podařilo otevřít nové otázky a témata, a také díky jeho společenské kritice a zájmu o problémy chudých vrstev brazilské společnosti. Barretův román nezískal na aktuálnosti jen nedávným zvolením Jaira Bolsonara do funkce prezidenta – diktatura a hledání vlastní identity jsou témata, která Brazílii provázejí po celé 20. století.
Šárka Grauová dokázala Barretovo dílo převést do svěží a perfektně plynoucí češtiny. Kniha je opatřena překladatelčiným rozsáhlým a fundovaným doslovem, samotným překladem však čtenáři vlastní interpretaci Barretova románu nenutí. Právě dobová nutnost „správně“ vyložit román je přitom nedostatkem překladu Jarmily Vojtíškové z roku 1974 a ilustruje ji i nešťastně zvolený titul Smutný konec snaživého Policarpa.