Audinga Peluritytė
Přeložil David Šimeček
Příznačně nazvaný literárně-historický esej z pera Audingy Peluritytė, docentky Vilniuské univerzity,
nastiňuje českému čtenáři důležité mezníky ve složitém vývoji litevské literatury, přičemž je
zde věnována obzvláštní pozornost autorům a autorkám zastoupeným v aktuálním čísle Plavu.
Jednou z nejobtížnějších otázek historie současné litevské literatury je otázka týkající se hranic epoch, kulturních období a stylových proudů. Od polsko-litevského povstání (1863–1864) na území bývalé Republiky obou národů proti Ruské říši až do začátku 20. století, kdy byl roku 1904 zrušen zákaz tisku litevských publikací latinkou, žila litevská literatura skrytým životem. Litevsky se v Litvě psalo, ovšem k tisku se knihy vyvážely do ciziny, do Malé Litvy (Východní Prusko, nyní Kaliningradská oblast). Litevský katolický biskup Motiejus Valančius vytvořil první tajnou organizaci pašeráků knih. Za pašování litevských publikací, jejich šíření a přechovávání hrozily obzvláště kruté tresty, avšak potlačování národní identity v Litvě jen posílilo snahu dosáhnout cílů litevského národního hnutí, národního povědomí a národní literatury.
Vývoj litevské literatury, vznikající v takto obtížných podmínkách, nebyl tak kontinuální, jako tomu bylo v zemích staré Evropy. Litevská literatura se nicméně neustále obracela k mnohonárodnostní a mnohojazyčné evropské identitě a historie literatury a umění se vyvíjela spontánně. Český jazyk a ambice českého národního obrození sehrály neobyčejně důležitou roli ve vzdělání a rozhodnutích otce litevské nezávislosti, lékaře, historika a společenského činitele Jonase Basanavičiuse (1851–1927), který navštěvoval přednášky medicíny na pražské Karlově univerzitě a celý život udržoval kontakt s univerzitními intelektuály. České národní obrození posílilo jeho víru v sílu litevského národa. V letech 1882–1884 v Praze připravil k tisku první číslo litevského časopisu Aušra (Jitřenka), k jehož názvu mohl najít inspiraci v českém obrozeneckém tisku. Zde nastolil myšlenku litevské nezávislosti, pojednal otázku nepřijatelnosti litevského tisku pro carskou vládu a zamýšlel se nad původem Litevců, dějinami a standardizací jazyka. Asi v 5. nebo 6. čísle Jitřenky vzešel z Basanavičiusova intelektuálního okolí návrh, aby standardizovaná litevština používala tři česká písmena, která jsou dnes pevnou součástí litevské abecedy: č, š, ž (do té doby byl pravopis spisovné litevštiny založen na polské abecedě).
Basanavičiusova Jitřenka předkládala velice důležité otázky týkající se litevské národní identity, kultury, vědy, umění a literatury, zamýšlela se nad problémy asimilace litevského národa (polonizace, rusifikace, germanizace), požadovala zrovnoprávnění litevštiny s jinými jazyky a také dodávala jazykovědnou sílu litevské národní literatuře psané standardizovaným jazykem. V té době nebylo možné v Litvě hovořit o profesionální literatuře, tím méně o počátku modernismu, který klepal na dveře evropské literatury, avšak Jitřenka se částečně dotýkala i těchto otázek. V roce 1885 zde pod pseudonymem Zvalionis debutoval i bard litevské nezávislosti, básník Maironis (vl. jm. Jonas Mačiulis, 1862–1932). Ten je autorem první sbírky moderní litevské lyriky Pavasario balsai (Jarní hlasy, 1895). Ve své básnické tvorbě odhalil nejzávažnější ambice moderního jedince a nezměrný svět citů, neustále omezovaný překážkami, které vytváří dějiny a společnost. Maironis vytvořil řadu forem a typů moderní lyriky a díky neustálému doplňování a opakovanému publikování se jeho dílo šířilo mezi čtenáři litevských knih a na dlouhá desetiletí se stal symbolem litevského obrození. Zformuloval také očekávání dospívající národní kultury, jako je například vztah člověka a vlasti, a uvedl do literatury typické motivy národní krajiny, jež byly aktuální pro litevské sebeuvědomění a pozdější sémantiku literatury a umění. V neposlední řadě upevnil křesťanskou vertikálu etických hodnot.
Maironisova lyrika vstoupila do litevské literatury v osudovou dobu a během celého, historicky nelehkého 20. století propůjčovala básnickému umění pozici dominujícího diskursu. Na počátku národního písemnictví, od zrušení zákazu tisku a nastolení myšlenky vytvoření národního státu, litevští literáti úspěšně využívali bohatství litevské ústní lidové slovesnosti. Už od Maironisových Jarních hlasů se litevská lyrika vyvíjela jako nanejvýš autentický a neopakovatelný fenomén, přičemž hlavní vlivy vstřebávala z tamních lidových písní, malých folklorních žánrů i lidové prózy, a teprve v druhé řadě ze společného evropského a světového literárního kontextu. Litevské lidové písně se dochovaly ve velkém množství a rozmanitosti až do 20. století, a to jakožto živý fenomén, ne pouze v podobě folklorních archivů. Religionisté, antropologové a historici umění se dosud zajímají o litevské polyfonní písně (sutartinės), jež díky své archaické struktuře mohou aspirovat na jeden z nejstarších estetických artefaktů v evropské historii.
Prohlášení nezávislosti, sepsané a zveřejněné Jonasem Basanavičiusem 16. února 1918, představuje onen důležitý mezník v politickém životě Litvy. Od té chvíle se národní litevská literatura, probuzená Maironisovou lyrikou, ocitá ve svobodných podmínkách. Lyrika se stává dominantním (byť ne jediným) žánrem litevské literatury až do obnovení nezávislosti (11. března 1990). Litevská poezie si s ohledem na množství autorů a děl, rozmanitost stylů a témat i neotřelost experimentů dlouhou dobu držela v rámci litevského umění výsadní postavení. Dnes to tak již vnímáno není, neboť po obnovení nezávislosti, stejně jako v desetiletích té první (1918–1940), získala litevská próza možnost vyvíjet se přirozenou cestou. Přesto ve všech osudových historických obdobích – v prostředí Evropy rozdělené paktem Molotov–Ribbentrop, kdy bylo litevské umění opět utlačováno, cenzurováno a omezováno jak v oficiálním sovětském prostoru, tak v rozsáhlé literární tvorbě zahraniční diaspory, v drsné každodennosti partyzánů a vysídlených Litevců – byla poezie hlavním a nejčastějším způsobem sebevyjádření. V totalitním prostředí socialistického realismu, kdy literatura národního sebeuvědomění byla vymazána z veřejného prostoru, zakázána a ukrývána v nepřístupných archivech, se litevská lyrika opět vrátila k Maironisovi a takříkajíc nanovo sestavila priority moderního sebeuvědomění a moderní literatury.
Sny o opětovném získání svobody a nezávislosti se začaly v oficiální sovětské litevské literatuře objevovat s příchodem nadaného básníka Justinase Marcinkevičiuse (1930–2011), který dokázal vdechnout život idejím Maironisovy lyriky a velmi originálně je spojil s výzvami nové epochy. Maironisova témata lásky k vlasti, kraji a jazyku se v Marcinkevičiusově tvorbě proměnila v osobitý protest proti socialisticko-realistické koncepci člověka jako anonymní součástky systému. Takto odosobněný jedinec se neměl zajímat o konkrétní historické místo své vlasti, jen o stavbu nové, utopické společnosti, zatímco člověk J. Marcinkevičiuse měl nutně nalézt své místo a metaforická sémantika krajiny, kterou vytvořil Maironis, se stala záminkou obnovené národní identity. V poválečné době v emigraci v USA na ideje Maironisovy poezie velmi originálně navázal talentovaný básník z generace neoromantiků a hlasatel svobody Bernardas Brazdžionis (1907–2002). Silné romantické či neoromantické názorové podhoubí poezie jen aktivovala a udržovala, protože ideje zemědělského étosu byly pro litevské umění ve své podstatě charakteristické, a to i pro litevskou psychologickou realistickou prózu, která vznikala ve všech etapách vývoje národní litevské literatury: jak v letech první nezávislosti, tak v sovětské době a v emigraci.
Jestliže však lyrika Justinase Marcinkevičiuse v sovětské Litvě pouze znovu zpřítomnila meziválečné ideje moderního národního umění, které si v sovětském proudu jen ztěžka razily cestu, tak Brazdžionisova poezie v emigraci osobitě zakončila a zužitkovala Maironisovu neoromantickou tradici a předala štafetu novým literárním osobnostem, výzvám a reálnému modernismu. Mladá generace literátů žijících v emigraci – zpočátku jen básníci, později do značné míry také prozaici a o něco méně dramatikové – se výrazněji orientovala na evropské akcenty modernismu a úspěšně je uplatňovala ve své tvorbě: básníci Alfonsas Nyka-Niliūnas, Henrikas Nagys, Kazys Bradūnas, prozaici Ignas Šeinius, Marius Katiliškis, prozaici a dramatici Antanas Škėma, Algirdas Landsbergis, Birutė Pūkelevičiūtė či dramatik Kostas Ostrauskas využívali poetiku expresionismu, magického realismu, existencialismu a absurdní literatury. Tento vklad zanechal v literárním odkazu litevské emigrace výraznou stopu.
Ani toto dědictví, ačkoli polemizovalo s maironisovským romantismem, se však nestavělo proti hodnotám, jež nastolil Basanavičius, a v litevsky psané tvorbě rozvíjelo tytéž otázky člověka, vlasti, etických a náboženských hodnot. Modernisté tvořící v emigraci se zkonsolidovali v samostatnou generaci autorů zvanou žemininkai [1], kteří přišli o rodnou zemi, a bežemiai [2], kteří se již narodili v cizině nebo splynuli s novou vlastí. Obě skupiny publikovaly ve stejných exilových časopisech Lankai (Archy) a Akiračiai (Obzory), a přitom se ani jedna neodpoutala od historie litevské literatury, od snů vrátit se do vlasti. Litevská exilová literatura druhé poloviny 20. století si v podstatě uchovala ambice a úspěchy modernistického umění z doby první nezávislosti. Do Litvy se tato díla vrátila až po obnovení nezávislosti (celých pět sovětských desetiletí byla zakázána), kdy propojila přirozený vývoj litevské literatury a moderní hodnoty západního světa. Sovětská literární tvorba takový rozvoj nemohla zakusit, protože bojovala s cenzurou, hledala politické kompromisy a tvořila „ezopský jazyk“. [3] V sovětské Litvě byla ústředním strůjcem tohoto zvláštního a dosud ne zcela probádaného fenoménu právě poezie, která zároveň podněcovala jazyk poetické prózy, jenž se zformoval v sovětském období. Litevská sovětská próza, která se vyhýbala utopickým a socialisticko-realistickým syžetům, vstoupila do éry nezávislosti jen díky kvalitní poetické próze: poté co socialistický realismus jako nutná podmínka zmizel, zmizely i vylhané syžety, o něž se opírala některá díla hledající kompromisy nebo spisovatelé spolupracující se systémem.
Litevská sovětská literatura bezpochyby zahrnovala prozaiky a prózu, avšak v podmínkách rané totality představovala tato próza buď nutnost diktovanou strašlivými represemi (spisovatel Antanas Vienuolis, 1882–1957, byl kvůli vydírání vztahujícímu se na život jeho jediného syna, deportovaného do sibiřského gulagu, nucen psát socialisticko-realistický román s přiděleným redaktorem), dobrovolně akceptované kompromisy (spisovatelka Ieva Simonaitytė, 1897–1978, důvěřovala nové okupační sovětské vládě), dobrovolnou spoluprací (spisovatelé Petras Cvirka, 1909–1947, a Juozas Baltušis, 1909–1991) anebo nekompromisním mlčením (spisovatelka Sofija Čiurlionienė, 1886–1958) vdova po známém litevském malíři a skladateli [4]. Dědictví litevské prózy bylo ze socialisticko-realistického prostředí bez skrupulí vyškrtnuto a nová generace litevských prozaiků, která již ovládala subtilnosti ezopského jazyka, se objevila poměrně pozdě (přibližně v polovině 70. let). Tehdy se na socialisticko-realistické scéně, jíž do té doby dominoval sovětskému systému loajální, avšak šablonovitě nudný kladný hrdina, objevili mistři poetické prózy využívající Maironisovu romantickou sémantiku lásky k vlasti – Romualdas Granauskas (1939–2014) a Juozas Aputis (1936–2010), kteří do poetické prózy uvedli mytické, archetypální vyprávění a metaforu, ale nikoli mytický syžet.
V sovětské éře mohla dědictví exilové prózy a prózy z období první nezávislosti z hlediska estetické kvality a tématu spojit pouze litevská poetická próza. 70. léta jsou pro litevskou kulturu obzvláště důležitá kvůli uvědomění si svobody: realistický a optimistický pohled na svět, zavedený totalitním režimem, unavil čtenáře, který v něj nevěřil, a nejen jeho. Socialisticko-realistická utopie nesplnila vytvořená a omílaná očekávání a postupně se objevovaly skrývané, avšak zřetelné příznaky nespokojenosti se systémem. K ruským disidentům se přidávalo stále více intelektuálů a ilegálních periodik, například časopis Pamjať (Paměť), kde byly v roce 1979 publikovány memoáry Litevky Daliy Grinkevičiūtė deportované na Sibiř, jež do francouzštiny a angličtiny přeložil francouzský a americký tisk. V Litvě se etabluje akademické studium baltské jazykovědy a na Vilniuské univerzitě se od roku 1965 začal vydávat časopis Baltistica. Ruští akademici jako Vladimir Toporov (1928–2005) podporovali bádání vztahující se k litevské a lotyšské národní identitě a začali v Moskvě vydávat studie o baltské mytologii psané v ruštině (Balto-slavjanskije issledovanije, (Balto-slovanská bádání), 1974–2014). Od roku 1972 v Litvě počala kolovat ilegální publikace Lietuvos katalikų bažnyčios kronikos (Kroniky litevské katolické církve), která představovala důležitý politický svorník mezi Litvou a Vatikánem, jenž při usilování o nezávislost sehrál významnou roli.
V Sovětském svazu představují 70. léta po Chruščovově „tání“ novou etapu: na popud disidentů se častěji mluví o lidských právech, objevují se pokusy zahájit činnost PEN klubu, v celosvětovém měřítku v roce 1964 rezonuje soud s ruským básníkem židovského původu Josifem Brodským (1940–1996), který je v Sovětském svazu za psaní básní souzen jako „sociální parazit“ a v roce 1972 mu poskytne sovětská vláda možnost vycestovat do USA. V roce 1970 byl do USA pozván přednášet baltista světového významu Jonas Kazlauskas (1930–1970), ale než stihl odjet, byl pravděpodobně zavražděn agenty KGB. V roce 1972 se v Kaunasu za ideály svobody upálí člen hnutí hippie Romas Kalanta, což v druhém největším litevském městě vyvolá masové protestní akce. V roce 1975 začíná Rádio Svobodná Evropa vysílat v litevštině. V letech 1975, 1977 a 1986 emigruje různými způsoby z Litvy do zahraničí řada slavných umělců, jako například nynější profesor Yaleovy univerzity Tomas Venclova (nar. 1937) nebo dramatik Jonas Jurašas (nar. 1936), kteří posílí exilové řady a šíří myšlenky politické svobody, či spisovatel Saulius Tomas Kondrotas (nar. 1953), jenž se sám stane litevským hlasem v Rádiu Svobodná Evropa. Próza, která by se zabývala čistě politickými idejemi nebo sociální problematikou, v litevské literatuře do sovětské anexe prakticky neexistovala a velký talent realistické psychologické a moderní prózy Bronius Radzevičius (1940–1980), který vylíčil drama lidského života v totalitním období, se v sovětském období rozhodl pro sebevraždu.
Lze to shrnout i takto: od mezníků, jež představují roky 1939 (první sovětská okupace) a 1944 (druhá sovětská okupace), se litevská literatura i celý kulturní život dělí na dva příběhy, které se následujících pět desetiletí nesetkávají: člověk žijící v rodné zemi pod sovětskou okupací, omezován celou řadou okolností, a člověk exulant, jenž před těmito omezeními utekl. První z nich je ponechán ve své vlasti bez historické paměti, jen s utopickým příslibem jakési budoucnosti, bez metafyzické útěchy v podobě náboženství, se strachem ze smrtících represí, bez současnosti určované svou vlastní kulturou, s unifikovanou většinovou koncepcí kolektivu. Doktrína socialistického realismu, kterou zavedl samotný Josif Stalin a která využívala rozvinutého nomenklaturního systému cenzury, omezovala dokonce i možnosti literární a obecně umělecké představivosti. Sny o přirozeně vytvářené kultuře bez ideologického diktátu, o metafyzické duši, o svobodě být sám sebou byly předány systému umělecké mnohoznačnosti. Ten každý umělec tvořil sám, tajně, hledaje vnitřní kompromisy, jak v sobě smířit nesmiřitelné protiklady témat, sdělení a symbolů, a podat je tak, aby to celé poznal a pochopil jen čtenář či divák, protože na veřejnosti vládl cenzurovaný diskurs. Metafyzická témata se v přísně cenzurované společnosti, v níž byla národní identita nivelizována na rovinu národního společenství Sovětského svazu, přenesla, tedy alespoň v umělecké tvorbě, z prostoru filosofie a křesťanského náboženství do tehdy legitimního bádání o náboženství a mytologii starých Baltů a Litevců, do hledání archetypů indoevropského jazyka a kultury, zkoumání véd a orientu, což se také v krásné literatuře sovětského období výrazně projevilo.
Taková cenzurní omezení, jaká existovala v dějinách sovětského umění, bychom nenašli ani v souběžných obdobích politických restrikcí v Evropě: ve Frankově Španělsku, Mussoliniho Itálii, dokonce ani v hitlerovském Německu. Národní, náboženský, filosofický rozměr kultury, jenž byl v Sovětském svazu zcela vyhlazen, odstraněn či omezen, musel být zastoupen jen jakousi náhražkou, již odsouhlasila komunistická strana.
Exiloví literáti a umělci se naopak těšili z osobní svobody myšlení a možnosti jej realizovat, chyběl jim však nejdůležitější pilíř vlastní národní identity – vlastní stát, zem, domovina. Je třeba zmínit, že od roku 1940 do roku 1953 litevské území opustilo přibližně 70 % vzdělaných lidí: část z nich byla zatčena právě kvůli vzdělání a původu, uvězněna, deportována do nitra Sovětského svazu, neobydlených území na severu, nebo zavražděna, část před sovětským terorem uprchla do Německa, Velké Británie, Irska, USA, Kanady či Austrálie. Sovětská totalitní mašinerie udělala z lidí, kteří byli alespoň trochu loajální době první nezávislosti, v podstatě zločince a během několika let dosáhla těžko představitelného stavu, kdy každý čtvrtý obyvatel nějak utrpěl v důsledku sovětského teroru.
Do období obnovené nezávislosti vstoupila litevská literatura už vybavena zděděnými zkušenostmi ze sovětských represí. Došlo k tomu ještě před oficiálním obnovením nezávislosti, a to v létě roku 1988, kdy se ve Vilniusu konaly první demonstrace Litevského hnutí za přestavbu. Jako první cenzuru odmítl týdeník Literatūra ir menas (Literatura a umění), později i další periodika v celé zemi. Téhož roku byla vilniuská katedrála, která v sovětské době sloužila jako obrazová galerie, vrácena věřícím. V roce 1989 do Litvy z USA přiletěl básník Bernardas Brazdžionis, byl přivítán průvodem s masovou účastí a každá jeho zastávka v jakémkoli městě se proměnila ve čtení litevské poezie. V témže roce byly vydány vzpomínky Daliy Grinkevičiūtė Lietuviai prie Laptevų jūros (Litevci u moře Laptěvů), ale kvůli radostnému triumfu poezie toto dílo téměř zapadlo. I přes svůj nekonvenční obsah je hojně čteno, vypráví o neobyčejné lidskosti tváří v tvář nelidským mukám lidí v sovětských gulazích a během posledních desetiletí se stává důležitým mezníkem nezávislé litevské literatury. Čtenáři, unavení socialisticko-realistickou utopií a stereotypem kladného hrdiny, jenž je v socialisticko-realistické próze nepostradatelný, dosud hltají memoáry Grinkevičiūtė odkrývající skutečný příběh Litevců za sovětské éry.
Exilový modernismus vysoké úrovně do Litvy po roce 1988, po ignorované cenzuře tisku, proniká pozvolna, začínají se přetiskovat knihy vydané již před několika desítkami let. Vliv na vývoj domácí literatury je také pomalý, protože dvě odnože litevské literatury se po celá desetiletí míjely a setkávaly se pouze ve vyučování na školách a univerzitách, potažmo v literárních bádáních, neboť exilová literatura dosáhla svého vrcholu o pár desetiletí dříve, takže do Litvy se „vrátila“ už jako historická hodnota, nikoli jako aktuální trend. Prozaici, kteří se narodili a vyrostli v Litvě a skutečného uznání se dočkali teprve po obnovení nezávislosti, své mistrovství tedy tříbili v podstatě ještě v podmínkách cenzury. To platí zejména o nejaktivnější generaci doby po obnovení nezávislosti – o tvůrcích narozených na začátku 50. let. Vedle zmíněného Sauliuse Tomase Kondrotase stojí také významný prozaik období obnovené nezávislosti Ričardas Gavelis (1950–2002). Kromě nich je v této generaci nejvíce osob věnujících se psaní – básníků, prozaiků, překladatelů – v celé historii litevské literatury.
Díla litevských prozaiků Kondrotase a Gavelise, která lze najít v tomto čísle Plavu, snad nejlépe odhalují charakter snění o svobodě v současné litevské próze, jejímž jádrem je transformace stylu v pozdním sovětském období a magická představivost. Ještě než Saulius Tomas Kondrotas emigroval na Západ, proslavil se jako mistr magického realismu. Tvrdil, že literatura je pro něj způsob jak zažít to, co by nebylo možné ve skutečnosti. Kondrotas debutoval novelami, později psal i romány a byl de facto pokračovatelem tradice psychologické, archetypální prózy a mytického vyprávění, již započali výše zmínění Romualdas Granauskas a Juozas Aputis. Kondrotas jí však vtiskl úplně nový kvalitativní rozměr: principy magického realismu používá zcela uvědoměle a originálně je uzpůsobuje vyprávění litevské národní historie a národního charakteru. Kondrotas jde navíc o krok dál než zmiňovaní prozaici: soustředí se na osud konkrétního člověka a pomocí prostředků magického realismu odhaluje dramatické okolnosti onoho osudu. Princip magického realismu, virtuózně použitý v Kondrotasově díle, a baltské mytické archetypy se také staly znamenitým příkladem ezopského jazyka v litevské literatuře, jenž má dodnes nemalý zástup následovatelů. Kromě Kondrotase nevyužíval žádný litevský spisovatel ani spisovatelka magický realismus tak uvědoměle. Magický způsob vyprávění, splynuvší se zkušeností psychologického realismu, se však stal příkladem dobré literatury.
Dnes bychom již mohli sestavit početný seznam litevských autorů, kteří píší různými styly, sledují nejrůznější tvůrčí cíle, ale v jejich díle jsou stále patrné rysy magického realismu. Z autorů přítomných v tomto čísle jsou to Undinė Radzevičiūtė (nar. 1967), Renata Šerelytė (nar. 1970), a dokonce i esejistka Giedra Radvilavičiūtė (nar. 1960). Mýtem a archetypální sémantikou se vyznačuje také tvorba prozaičky Renaty Šerelytė. V tomto vydání je publikován úryvek z jejího románu Mėlynbarzdžio vaikai (Modrovousovy děti, 2008) o dospívání za sovětských časů. Setkání vyprávěné skutečnosti a magického realismu se v tomto románu odehrává v jazykové sféře. Neobyčejnou schopnost zkoncentrovat vyprávění do metafory převzala spisovatelka z nejlepších textů litevské prózy, mimo jiné i od Antanase Škėmy, v jehož díle najdeme existenciální otázky, které jsou považovány za jádro litevského exilového modernismu.
Lze říci, že tajemnost, zázračnost, proměna fikčního světa vylíčená v románu Šerelytė Modrovousovy děti se od Kondrotase liší rysy zklamání až nihilismu. Próza Šerelytė je již dílo období nezávislosti, analyzující následky totalitního systému. S koncem snů o svobodě začala Šerelytė využívat techniku magického realismu ve svém díle k zobrazení problému hlubinného řetězce rozhodnutí, činů a reakcí člověka. Svět vystupující z vyprávění tohoto románu je příliš hrozný na to, aby mohl být představen jinak. Dozvědět se o sobě nějakou pravdu snese člověk jen prostřednictvím pohádkového vyprávění, v sevření zázraků a magie. A Šerelytė v tom není první, protože hluboce nihilistická varianta magického realismu se hned po obnovení nezávislosti objevuje i v díle Ričardase Gavelise. V sovětské Litvě si cestu k literatuře razil ztěžka nejprve povídkami a novelami a tajně, „do šuplíku“ psal román Vilniaus pokeris (Vilniuský poker), který vydal v roce 1989 už bez cenzurního dohledu a dočkal se širokého uznání čtenářů a opatrné reakce kritiky. Stejného uznání se dostalo i pokračování Vilniuského pokeru, románu Vilniaus džiazas (Vilniuský jazz, 1993), v němž nanejvýš racionální litevský autor pokračuje ve svém boji proti stereotypům poškozujícím litevské národní povědomí – proti zdůrazňování národního charakteru, romantickému patosu, nevyčerpatelné básnické citlivosti. Gavelis, jehož Vilniuský poker v podstatě zahájil zásadní změny v litevské próze, je dosud objevovaným autorem. Úryvek z románu Jauno žmogaus memuarai (Paměti mladého člověka, 1991), který zde předkládáme českému čtenáři, je možná snáze srozumitelný jak díky jednodušší struktuře, tak díky příměji vyjádřené problematice.
Zbylé dvě autorky, Giedra Radvilavičiūtė (nar. 1960) a Undinė Radzevičiūtė (nar. 1967), zde zastupují spíše vkus litevských čtenářů. Radvilavičiūtė, jež se dočkala neobyčejné popularity, se neduhům sovětské a postsovětské litevské prózy brání tím, že své vyprávění staví jiným způsobem. Každý příběh tříští subjektivním prizmatem ich formy, všech svých v zásadě fiktivních příběhů se autorka účastní jako „já“, pronikavým pohledem postihuje šedou každodennost prostřednictvím výmluvných detailů a se sebeuspokojením ironizuje své reakce na sebe samu, druhé a okolí. Autorčin osvobozený pohled a vyprávěcí styl působí dojmem lehkého narativu, ale zároveň nutí k pochopení složitosti světa nacházejícího se za oním vyprávěním a dojmem. O podobný účinek usiluje ve svých poměrně krátkých románech také prozaička Radzevičiūtė, avšak za typické znaky její tvorby by bylo možné považovat fragmentarizované vyprávění založené na protikladech a téměř k dokonalosti dovedené realistické dialogy. Vše řečené lze shrnout i následovně: s nástupem uvedených autorů litevská literatura překročila hranice svých snů, vytyčené v sovětském období, a začíná snít nanovo.
Psáno pro Plav.
Poznámky:
1. Žemininkai (žemė – země), exilová skupina básníků, která v roce 1951 v USA vydala antologii nové litevské exilové poezie s názvem Žemė, jejímž redaktorem byl Kazys Bradūnas. Tato generace se formovala na konci 30. let. V Litvě stihla vytisknout první básnické pokusy, ale v plné tvůrčí síle se projevila až v emigraci. Země pro tyto básníky nepředstavuje ani tak ztracený rodný kraj jako spíše místo, kde se šíří nejdůležitější lidské hodnoty. Hlavní otázkou objevující se v jejich díle je podstata lidského bytí v tomto světě. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. Bežemiai (bezzemci), generace básníků, která začala psát později než žemininkai, debutovala a dospěla už v emigraci. Se starší generací ji spojovala snaha zapojit se do kulturních dějin západu. Na literaturu měli především nároky estetické, nikoli patriotické nebo společenské. Zatímco v poezii skupiny žemininkai je důležité téma ztráty (daleký domov je pro ně harmonický prostor, opora pomáhající vydržet nehostinnost současnosti), bezzemci takovou oporu nemají. (Pozn. překl.) [Zpět]
3. Tzv. „ezopský jazyk“ označuje v sovětském prostoru rozšířenou formu literárního jazyka, který pomocí alegorie, narážek a eufemismů šifroval texty za účelem vyhnutí se cenzuře. (Pozn. překl.) [Zpět]
4. Mikalojus Konstantinas Čiurlionis (1875–1911), hudební skladatel a malíř, jeden z nejvýznamnějších litevských umělců vůbec. (Pozn. překl.) [Zpět]