William Blake

Z angličtiny přeložil Jan Rus

Od současné literatury z Finska se přesouváme k přelomu 18. a 19. století v Londýně. William Blake v něm tehdy vytvářel své básnické dílo, originální nejen v anglickém kontextu. Už prvotiny, shrnuté do sbírky Poetical Sketches (Básnické črty, 1783), projevují zcela specifickou obraznost. V pastorálně laděném souboru Songs of Innocence (Písně nevinnosti, 1789) zkoumá Blake nevinnost jako zvláštní stav duše a určitý postoj ke světu. Tuto sbírku roku 1794 doplnil protějškovým dílem Songs of Experience (Písně zkušenosti), ohledávajícím vášně, touhy a principy, které zraňují a zotročují člověka. Za překlad vybraných Blakeových básní z daných sbírek obdržel Jan Rus 1. cenu v kategorii poezie v Soutěži Jiřího Levého.

 

V zrníčku písku spatřit svět,
nebesa v polní květině,
Nekonečnost si v dlani podržet
a Věčnost prožít v hodině.

Motto k Proroctvím nevinnosti (Auguries of Innocence, 1803)

 

BÁSNICKÉ ČRTY

Jaru

Ty s čerstvou rosou v kadeřích, jež shlížíš
čirými okny jitra, obrať, obrať
andělský pohled k našim ostrovům,
jejichž chór zplna vítá tě, ó Jaro!

Kopce už o tom mluví, údolí
naslouchají jim; roztoužené oči
vzhlíží k tvým jasným stanům: tak už vykroč,
ať požehnané nohy dojdou k nám.

Východní horstva překroč, ať náš vánek
ti zlíbá vonný šat; ať zakusíme
tvůj večerní i jitřní dech; své perly
po zemi rozhoď – oplakává tě.

Pak půvabnými prsty uprav ji,
polibky hruď jí svlaž a zlatý vínek
jí posaď na zemdlenou hlavu, jejíž
prostinký účes potěšit má tě!

 

Létu

Ty, které v plné síle projíždíš
úvaly, zkroť své hřebce, zmírni žár,
který jim sálá z nozder; kolikrát,
Léto, zde rozbilo sis zlatý stan
a pod duby nám spalo, těšilo
nás brunátným tělem a bujnou kšticí.

Kolikrát slýchali jsme v hloubce stínů
tvůj hlas, když poledne svůj žhoucí vůz
hlubinou nebes hnalo; usedni
k pramenům, v mechu našich údolí,
na břehu našich čirých říček setřes
své hedvábí a do proudu se vrhni;
jak slávu Léta rokle zbožňují.

Jak věhlasné jsou struny našich bardů;
jak selhávají milovníci z jihu,
jak tamní dívky vedle našich vlastních.
Máme dost písní, zdrojů radosti,
dost něžných ozvěn, dost průzračných vod,
dost věnců z vavřínu, jež chrání v dusnu.

 

Podzimu

Podzime, ověšený plody, krev
hroznů tě třísní; neodcházej, poseď
pod mojí stinnou stříškou, odpočiň si
a zanotuj k mé křepké píšťale,
ať všechny dcery roku zatančí.
Zazpívej zčerstva o plodech a květech.

„Útlounké poupě odhaluje slunci
své půvaby a láska vře mu v žilkách.
Květy se vinou kolem skrání jitra
a cudný soumrak do nich halí tváře,
než léto dá se náhle do zpěvu
a kvítím zasypou ho oblaka.

Duchové vzduchu žijí z vůně plodů
a Radost na lehounkých křídlech toulá
se v zahradách či zpívá na stromech.“
To vsedě zpíval přívětivý Podzim.
Pak vstal a opásal se – v pustých vršcích
se ztratil nám; jen zlato zanechal.

 

Zimě

„Zavři svá okovaná vrata, Zimo!
Patří ti sever: tam sis zbudovala
podsvětní temné sídlo. Neotřásej
svým krovem, nech stát svůj vůz ze železa.“

Neslyší, nad zející propastí
se valí: pouští bouře, spoutané
ocelí; nemám odvahu se dívat,
když pozvedá své žezlo nad světem.

Ten hrůzný netvor, jemuž kůže lne
k mohutným kostem, kráčí skřeky skal;
oslabí tiše vše a rukama
svléká zem, mění křehký život v led.

Usedá na útes – a námořník
nadarmo křičí. Potýká se s bouří,
nebožák, než se nebe usměje
a stvůru zažene zpět pod Heklu.

 

Večernici

Anděli večera, ty plavovlasá,
slunce už dřímá na horách, tak zapal
pochodeň lásky, přiozdob se svitem
a pousměj se nad našimi lůžky!
Usměj se našim láskám, stáhni modrou
oponu oblohy a stříbrem rosy
skrop každý květ, jenž sklopil něžná víčka
k spánku. A pak svůj vánek usnout nech
na hladině; vše utiš chvěním svých
očí a soumrak stříbrem svlaž. Tak brzy
bledneš; a potom vlk se vydá na lov
a oči lva se blýsknou v šedém hvozdu;
a rouna našich stád se odívají
tvou požehnanou rosou: ochraň je!

 

Jitru

Ó svatá panno v běloskvoucím rouchu,
odemkni zlatá vrata nebes, vykroč
a probuď rozbřesk snící v nebi. Nech
z východních komnat vzejít světlo, snes
medovou rosu, vítající den.
Zářivé jitro, pozdrav slunce, toho
lovce, jenž vstává k honitbě: kéž nad
námi tvé okřídlené nohy stanou.

 

Píseň

Soulad s láskou k sobě lnou,
naše duše ovinou,
když tvá větev našla mou,
když kořeny jedno jsou.

Máme Radost ve větvích,
čiřiká, je samý smích;
vlnka vlny v potůčcích,
nevinnost se drží ctných.

Neseš zlaté plody, slyš,
po mně květy pnou se výš,
větvemi vzduch provoníš,
hrdlička v nich staví skrýš.

V hnízdě krmí mláďata,
teskně zpívá, dojata;
koruna tvá listnatá
hostí lásku: je to tak.

Hostí její hnízdo, hle,
hostí její spánek zde,
hostí i hry rozmilé;
láska v našich větvích je.

 

PÍSNĚ NEVINNOSTI

Úvod

S píšťalkou jsem krajem šel,
šťastné písně pískal jsem,
dítko v mráčku uviděl
a to řeklo s úsměvem:

„O beránku pískej mi.“
Zapískal jsem zvesela.
„Ještě jednou, příteli.“
Plakal, když píseň zazněla.

„Odlož šťastnou píšťalku,
zazpívej mi zvesela.“
Touž jsem zpíval, příteli
v pláči radost zazněla.

„Příteli, teď sedni, piš,
ať si každý v knížce čte.“
Zmizel; sehnul jsem se níž,
utrhl si rákos zde,

vyrobil si pero z něj,
vodu zčeřil – zbělela,
slova písní zapsal jsem,
aby dětem zazněla.

 

Pastýř

Pastýřův úděl milý je –
chodí od rána do stmívání!
Za svým stádem jde po celý den
a zná jen slova díkůvzdání:

neboť slýchá bekot beránka,
slýchá matčiny odpovědi;
střeží je – a ovce v klidu jsou,
neboť že je u nich, dobře vědí.

 

Beránek

      Beránku, kdo stvořil tě?
      Zdali víš, kdo stvořil tě?
Život dal ti, krmi s ním,
na lukách a u bystřin,
kdo tě rounem obdařil,
bílým, hebčím nežli tyl,
kdo ti něžný hlásek dal,
abys luka rozehrál?
      Beránku, kdo stvořil tě?
      Zdali víš, kdo stvořil tě?

      Beránku, já zpravím tě.
      Beránku, já zpravím tě.
Jak tobě mu říkáme,
též si říká beránek;
je tak mírný, milý všem,
také se stal děťátkem.
Dítko jsem, ty beránek,
jako on si říkáme.
      Beránku, Bůh ochraň tě.
      Beránku, Bůh ochraň tě!

 

Jaro

      Flétno, hrej!
      Nezní v rej.
      Ptačí sněm
      nocí, dnem,
      slavík, ach,
      v dolinách,
      skřivan, hle,
      vesele,
vesele, vesele vítají rok zde.

      Hošík, ten
      radost jen,
      dívenka
      nevelká,
      kohouti
      řvou jak ty;
      veselí
      dítek zní,
vesele, vesele vítají rok zde.

      Beránku,
      já jsem tu;
      olizuj
      krček můj;
      nech se – klid –
      pohladit;
      dostaneš
      polibek;
vesele, vesele vítáme rok zde.

 

Radost v kolébce

„Bez jména jsem,
mám teprve dva dny.“
Jak jenom nazvu tě?
„Znám štěstí jen,
já Radost jsem.“
Radost provázej tě!
Radosti!
Radosti, máš dva dny –
Radostí nazvu tě:
jsi sám smích
při písních mých –
Radost provázej tě!

 

Rozesmátá píseň
Když se lesíky smějí radostně
a se smíchem pádí potok v ně,
když se i vzdoušek směje jako my
a se smíchem nám kopce odpoví,

když se směje zeleň luk a v ní
kobylka se smíchem se prohání,
když Mary i Susan i Emily
špulí pusu k milému cha-cha-chí,

když se smějí ptáci z maleb mís,
odkud plnou hrst třešní nabral bys,
raduj se a zpívej se mnou, ať tu zní
sborem ta milá píseň cha-cha-chí.

 

Ztracený hošík

„Otče, otče, kam to kráčíš?
Prosím tě, zpomal trochu.
Mluv, prosím, jinak ztratím se,
promluv ke svému hochu!“

Noc byla temná – otec nikde,
provlhlo rosou dítě.
Tůň hluboká – a chlapec lká.
Tu opar mizí hbitě.

 

Nalezený hošík

Hoch, který bloudil pustou bažinou
za bludným světýlkem,
se rozplakal; tu Bůh zde stál,
jak otec, v bílém šatu svém.

Políbil chlapce, vzal ho za ruku
a vedl za matkou,
která – žalem bledá – chlapečka hledá,
pláče a tápe tmou.

 

Obraz boží

Milost a Soucit, Mír a Lásku
vzýváme v nesnázích;
vždyť tyto ctnosti těší nás,
jsme vděčni každé z nich.

Vždyť Milost, Soucit, Mír a Láska
je Bůh, ten Otec všech.
A Milost, Soucit, Mír a Láska
je člověk, jeho miláček.

Vždyť Milost lidské srdce má,
Soucit tvář člověka,
Láska má lidský Boží tvar,
Mír lidský šat si obléká.

Pak každý člověk, odevšad,
když prosí v nesnázích,
vzývá ten lidský Boží tvar,
Lásku a Milost, Soucit, Mír.

Milujme všichni člověka,
ať pohan je či Žid;
vždyť tam, kde Soucit s Láskou jsou,
i Bůh sám musí být.

 

PÍSNĚ ZKUŠENOSTI

Hrouda a oblázek

„Láska, ta sebe potěšit
netouží, sebe sotva dbá,
pro druhé obětuje klid
a nebe v pekle obstará.“

Tak hrudka hlíny zpívala
drcena kopytem,
v potoce však oblázek
notoval si k slovům těm:

„Láska jen sebe potěšit
touží: druhé si zotročí,
s chutí jim vezme všechen klid
a nebe v peklo otočí.“

 

Můj sličný keř růží

Nabízeli mi kvítek – sám
máj takový nenasázel tu.
Řekl jsem: „Sličný keř růží mám,“
a neznal se víc ke květu.

Pak šel jsem k růži, kterou mám,
abych ji střežil nocí, dnem.
Odvrátila se: žárlí vám,
a tak mi zbylo trní jen.

 

Slunečnice

Slunečnice! Znavil tě čas,
kdy jen sčítáš slunci kroky;
hledáš ten šťastný zeměpás,
k němuž poutník míří roky.

Mladík touhou umučený,
panna v sněhobílém rubáši
vstanou z hrobu v oné zemi,
kam tě tvá touha unáší.

 

Lilie

Nejprostší z růží trny brání,
beránek roh má k potrkání:
zato z něhy je bílá lilie,
ta se trním ani rohy nekryje.

 

Chůvina píseň

Když se dětské hlásky nesou lučinou
a údolí je ševel sám,
dny mladosti mi tanou v paměti,
blednu a zelenám.

Tak už domů, děti, slunce zapadlo,
kapky rosy všude jsou.
Své jaro a den hrou marníte jen
a svou zimu a noc přetvářkou.

 

Obraz boží

Vždyť Krutost lidské srdce má
a Žárlivost tvář člověka,
Útlak má lidský Boží tvar,
Lež lidský šat si obléká.

Lidský šat – ošizený kov,
lidský tvar – tam je odlíván.
Lidská tvář – utěsněná pec
a lidské srdce – žravý chřtán.

 

Originál: Blake, William. „To Spring“, „To Summer“, „To Autumn“, „To Winter“, „To the Evening Star“, „To Morning“, „Song“, „The Introduction“, „The Shepherd“, „The Lamb“, „Spring“, „Infant Joy“, „Laughing Song“, „The Little Boy Lost“, „The Little Boy Found“, „The Divine Image“, „The Clod and the Pebble“, „My Pretty Rose-Tree“, „Ah, Sunflower“, „The Lily“, „Nurse’s Song“, „A Divine Image“. The Complete Poems. Ed. W. H. Stevenson. London: Longman, 1971. 3–4, 4–5, 5, 5–6, 6, 6, 10, 54–55, 55, 65, 62–63, 55–56, 57–58, 66, 66, 69–70, 211, 211, 221, 214, 214, 143.

 

William Blake

William Blake (1757, Londýn – 1827, Londýn) byl anglický básník, grafik a mystik. Živil se vytvářením ilustrací a grafických listů, coby literát byl během svého života známý pouze přátelům, podporovatelům a vybraným spisovatelům. Naprostou většinu svého rozsáhlého básnického díla totiž Blake nevydal běžným způsobem, ale básně graficky zpracovával, tiskl zvláštní technikou leptu, koloroval a následně šířil výhradně v úzkém okruhu známých a zájemců. Od konce předminulého století poutají pozornost především jeho „prorocké knihy“, díla zralého věku a stáří, v nichž vytvářel svébytnou vizionářskou mytologii a kosmologii, směřující k odmítnutí všeho, co spoutává duši člověka a omezuje jeho svobodu.

 

Jan Rus

Jan Rus (* 2001, Suchovršice) studuje bohemistiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se především kulturou raně novověké Evropy 17.–18. století a evropskou poezií 19. století. V současné době přispívá do revue Souvislosti.

Zpět na číslo