Luděk Korbel
V souladu s koncepcí Kendalla Waltona lze věřit tomu, že fikční svět umění vzniká teprve v prostoru mezi dílem a jeho vnímatelem, který jej spoluvytváří a má na jeho podobě také svůj podíl. Ale s každou další dobrou knihou docházím k přesvědčení, že lze s touto metaforou zajít ještě dál. Rozdíl mezi světem fikčním a tím naším spočívá v pouhém čase. V prodlevě mezi okamžikem, kdy jej čtenář měl možnost navštívit a usídlit se v něm, a dobou, kdy zde, v jakémsi svébytném paralelním čase, fiktivní hrdinové rozžívali své osudy; a i když jsme pobývali na daném místě, o trochu jsme se minuli. Asi jako lékař Živago pozorující šedovlasou dámu v klobouku za oknem tramvaje.
Když procházím východoslovenský venkov, stávám se součástí Pankovičových povídek a jeho magického realismu z vidieku, a ten je mi skutečný jako svět, který si s sebou nesu od dětství, jež jsem tady trávil u příbuzných. Stejně tak Bělehrad pro mne nepřestane být městem věčných „furiantů“ z románu Momo Kapora. I já stojím nad soutokem Dunaje a Sávy a nechtěl bych plachtit v jejím proudu s nikým jiným než s hlavním hrdinou jeho Folirantů a samozřejmě s tou jeho femme fatale. Jenže to je právě to jediné, co nejde, přišel jsem pozdě, křik turistů z Kalemengdanu doznívá do stejných míst, ale mí hrdinové už tu nejsou.
Byl jsem jedinkrát na Dukle, tedy přesněji v Dukle, městě, které nebýt Andrzeje Stasiuka jsem neměl jak přečíst, neboť si jej odnesli vojáci na botách, a to, co tu zbylo, už dávno rezignovalo na cokoliv, včetně přítomnosti. Seděl jsem ve studeném hostinci na náměstí a pozoroval servírku, kterou nepřestávala vyvádět z míry hlasitá obrazovka vypínaná potají mým kamarádem. Rušila nás, ale opakovaně jsme ji zhášeli ze stejného důvodu, proč ji oni chtěli sledovat. Obraceli se k ní, tak jako my do té tmavé hospody, k jejím hostům, náměstí po lijáku a horám v dálce směřujícím na Balkán. Každý žijeme svou fikci jiným způsobem.
A přitom chápat literaturu jako nějaký bedekr je asi tak obratné jako skutečný lidský osud popsat spojením „životní příběh“. Jde o něco jiného, ony texty umožňují vstupovat do času, který nebyl do té doby náš, a dokonce jej můžeme obývat i na dálku. Je nemálo autorů, kteří navíc tohle časové prolínání dokážou tematizovat ve svých příbězích: přes kopec od Dukly to je k Maroši Krajňakovi a tam na jihu se tomu blíží třeba Dragan Velikić. Jen s tím prostorem je to horší, exponuje se a neustále připomíná, kde že se zrovna nacházíme.
A nedá se přirovnat toto putování v čase ani k nějakému typu eskapismu, jako by bylo zřejmé, od čeho a k čemu se takto uniká. Jednoho rána jsem se ocitl opět na východním Slovensku, v jednom z jeho nejžalostnějších měst. A ještě než jsem se po noční cestě stihl rozkoukat, našel jsem na zabláceném hřišti mezi bytovkami nedotčený blyštivý střevíc. A náměstím, zalitým hnědým jezerem kvůli rekonstrukci, se brodila stařenka v černém a dokola vykřikovala „katastrofa, katastrofa“, jako by zde snad stála poprvé, jako by jí to vše došlo teprve nyní. Za rohem u kávy dva Němci ve svých odhalených košilích předváděli zlato prostitutce u vedlejšího stolu, v podniku, na jehož štítu stálo „Vitajte na palube“. Vše má stejnou platnost.
Nejen jízda tramvají, ale i cestování vlakem odpovídá tomuto způsobu čtení. Okny proniká vítr vhánějící do očí vjemy, přítomnost i minulost, a já je nedokážu zavřít. Vlak pomalu brzdí, bude to třetí nástupiště, k prvnímu musíme přes koleje, za stanicí mi strýc koupí limonádu ve žlutavých sáčcích, nevidím mu do tváře, autobus zapiští o obrubník, lidé vystupují, tady, v Bělehradě, Košicích či Banja Luce; silnice se stáčí na východ, stojím na zastávce a dívám se. Jak píše Maroš Krajňak v Carpathii: „Budem tu takto všetko pozorovať eště dlho.“