Rozhovor s Xavierem Galmichem vedla Olga Pavlova
S Xavierem Galmichem, bohemistou a překladatelem, jsme mluvili o důvodech, proč překládá poezii, o textech, které lze přeložit a které jsou nepřeložitelné, a také o úspěchu dětských knih bratří Čapků ve Francii.
Olga Pavlova: Kdysi jsi zmínil, že profesorský titul je spíš na obtíž. Stále tento názor zastáváš?
Xavier Galmiche: Myslím si, že to pořád platí. Je to velká zodpovědnost. Někdy se cítím jako holka pro všechno. Znamená to, že jsem ve funkci, a považují mě tedy za člověka, kterého nemusíš citovat, ale můžeš ho používat. Lidé tě vnímají jako kohoutek na informace, mají pocit, že tě mohou otevřít a dostat veškeré odpovědi. Stal se ze mě specialista na všechno: od středověku až po současnost. Málokdy, avšak pravidelně přicházejí otázky na postavení současné české literatury. A není v mých silách ho sledovat velmi pečlivě, takže musím improvizovat. Myslím si, že ta funkce přesahuje moje kapacity.
OP: Své první překlady jsi publikoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století a zdá se mi, že dnes stále více překládáš poezii. Proč ses k ní zase obrátil?
XG: Můj přístup k překladu je obecně takový, že to není moje profesionální, ale paralelní činnost. Když už mluvíme o pragmatické stránce, mým úkolem ve Francii je přeložit to, co profesionální překladatelé nedělají.
Ale jinak překládám z psychických, duševních, někdy i z duchovních důvodů. A pravidelně každý den ráno. Považuji tuto aktivitu za duševní meditaci. Právě poezie se k tomu hodí nejlíp. Nejintenzivněji jsem ten pocit zažil s Holanem, když jsem psal svou knihu Vladimír Holan, bibliotékář Boha: Praha 1905–1980. Musel jsem přečíst celé jeho dílo, leckterou sbírku jsem však nedočetl, protože to bylo na mě příliš náročné. Soustavně jsem pracoval se souborem Holanovy poezie Na sotnách: verše z let 1961–1965, který jsem přeložil celý. Několik let po vydání monografie vyšel francouzsky. Navíc si myslím, že právě tato Holanova kniha je deník. Předpokládám, že Holan psal denně jednu báseň, podobně jako kdysi v 19. století vycházely knížky modliteb na každý den. To je model, který funguje, a je to také hluboký důvod přitažlivosti poezie. Tato aktivita pro mě souvisí i s češtinou, kterou pořád považuji za trošku tajemný jazyk. Jak napsal Březina, je to „pramen hudby“, je to jazyk, který má určité spodní vrstvy, a můžeš se neustále nořit do hloubky. Tento důvod mě vede právě k poezii.
OP: Proč jsi přestal překládat Bohuslava Reynka?
XG: Myslím si, že jsme trochu nešikovně začínali s jeho básněmi v próze Had na sněhu, ale potom se objevil můj bývalý student Benoît Meunier, který se ujal překladu Reynkovy poezie, takže tohoto autora už nepřekládám. Dvojjazyčný překlad (Rybí šupiny) jsem kdysi zkoušel s Jiřím Reynkem. Je vlastně zajímavé, že v češtině se jmenuje Jiří, ale ve francouzštině Michel. Dělali jsme to tak, že jsem něco přeložil, potom mi ten text Jiří zkontroloval a společně jsme připravili finální verzi. Byl to moc hezký zážitek. U dalšího básníka, Jana Vladislava, jsem byl autorovi jen nápomocný, i když byl tak velkorysý, že poprosil nakladatele, aby na titulní stránce uvedl mě jako překladatele – „s pomocí autora“.
OP: Co taková spolupráce obnáší?
XG: Vladislav byl mým velkým přítelem. Byla to moje česká společnost v Paříži, byl pro mě velmi inspirativní. A protože jeho dílo není tak obsáhlé, řekl jsem si, že můžeme přeložit všechno, což jsme také dotáhli do konce. To nejdůležitější z jeho díla už existuje ve francouzštině a jsem rád, že to mohl zažít.
OP: Zkoušel jsi překládat i Jakuba Demla. Jak to dopadlo?
XG: Toho jsem chtěl překládat, ale nikde to nevyšlo. Otázka je, proč něco tak zajímavého v češtině vůbec ve francouzštině nevyzní. Víš, že na univerzitě vedu takovou překladatelskou dílnu, což není úplně standardní kurz, mohou tam chodit i lidé, kteří nemají nic společného s univerzitou. Pustili jsme se také do překladu Mých přátel od Jakuba Demla. Jsou to takové krásné františkánské texty, které vypadají jako jednoduché modlitby. V překladu to byly ale strašně ošklivé texty, nemohli jsme to vydat.
OP: Říkáš, že tvým údělem je zprostředkovat překlad těch méně komerčně úspěšných děl. Máš přesto nějaké ohlasy na svou tvorbu, ne z akademické sféry, ale od obyčejných čtenářů?
XG: To jsou všechno iluze. Jediné ohlasy, které jsem dostal, byly na Erbenovu Kytici, která také vznikla v rámci překladatelské dílny. U prvních překladů se jednalo o práci studentů, takže stylistická úroveň byla všelijaká. Teď se však ukazuje, že ten překlad byl velmi funkční. Například muzikologové ve Francii se dozvěděli, že Dvořák zhudebnil Erbenovy texty, takže našli ty naše překlady. To jsou ty zajímavé ohlasy. Zároveň pokud člověk chce získat uznání jako překladatel, neměl by si vybírat češtinu. Ten jazyk se překládá diskrétně, distribuuje se diskrétně, čte se, ale moc se o tom nedozvíš.
OP: Jak ses dostal k překladu dětské literatury?
XG: Nakladatelství MeMo vydává kvalitní dětské knihy, v tradici proslulého Père Castor (Dědek Bobr) založeného Paulem Faucherem a jeho českou ženou Lídou Durdíkovou v duchu pedagogické reformy Františka Bakuleho. No a MeMo shánělo překladatele. Byla to spíš z nouze ctnost, že se ze mě stal překladatel dětské literatury. Sám jsem si tu knihu nezvolil, ale přeložil jsem Josefa Čapka velmi rád. Dnes pro MeMo překládám poměrně pravidelně. A když už mluvíme o ohlasech, tak můj čtenářský úspěch je Povídání o pejskovi a kočičce.
Xavier Galmiche
Xavier Galmiche (* 1963) je bohemista a profesor na Sorboně. Jeho hlavní specializací je česká literatura, příležitostně překládá klasická a současná díla české literatury včetně té dětské. Odborně se zabývá především tvorbou Vladimíra Holana, Karla Hynka Máchy, Julia Zeyera, Josefa Váchala, Josefa Čapka, Jakuba Demla, Bohuslava Reynka, Bohumila Hrabala, Věry Linhartové a mnoha dalších. Je nositelem několika prestižních ocenění, patří mezi ně Premia Bohemica za mimořádný přínos české literatuře v zahraničí nebo medaile J. A. Komenského.