Alexej Sevruk
Bayard, Pierre. Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli.
Z francouzského originálu Comment parler des livres que l’on n’a pas lus ? přeložila Petra James.
1. vydání. Brno: Host, 2010. 208 s.
Když na samém začátku tohoto roku oznámilo brněnské vydavatelství Host vydání knížky s mnohoslibným názvem Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, bezpochyby tím zaselo naději do duše nejednoho lajdáckého studenta či salónního literárního snoba. Považte, stačí si přečíst jednu jedinou knihu, která čtenáři poskytne návod, jak se vyjadřovat ke všem knihám, co jich jen na světě je. Nejspíš není třeba zdůrazňovat, že podobná naivní očekávání jednoduchého návodu do kapsy by byla zklamána.
Autor zmíněné knihy, literární teoretik a psychoanalytik Pierre Bayard, vychází z předpokladu, že každý čtenář, a to i ten nejvášnivější, je v podstatě nedobrovolným „nečtenářem“, neboť soubor všech psaných textů představuje nekonečný labyrint, jehož zvládnutí je nad lidské síly. Ať už si z této sumy textů vybereme jakoukoliv výseč, pořád tu bude nesrovnatelně větší množství toho, co čtenářsky nebudeme schopni zvládnout. Tvůrčí akt čtení se tedy odehrává na pozadí pasivního procesu nečtení. Hranice mezi oběma jevy však není ostrá, stálá či nezpochybnitelná. Nečtení je vůči čtení jevem komplementárním, oba procesy tvoří jeden ambivalentní celek, jehož polárními případy jsou.
Bayard přistupuje k problému nečtení se vší systematičností vědce a duchaplností literárního publicisty. V první části navrhuje klasifikaci nejběžnějších případů „nečtení“. Těm odpovídají názvy čtyř kapitol: knihy se dělí na ty, které neznáme, ty, které jsme prolistovali, knihy, o nichž jsme slyšeli, a konečně knihy zapomenuté. Každou knihu, se kterou čtenář během svého života přijde do styku, lze s nadsázkou zařadit do jedné z uvedených skupin. Ve druhé části, která se rovněž člení do čtyř kapitol, autor podává příklady komunikačních situací, v nichž je člověk nucen hovořit o knize, kterou nečetl: setkání s poučenou společností, s profesorem literatury, s autorem či s milovanou bytostí, kterou se snažíme zaujmout. Třetí část pak nabízí rady a poučky, shrnuje základní komunikační strategie, které již byly v předešlých částech zmíněny. K tomu, aby člověk mohl zdárně hovořit o knihách, které nečetl, musí překonat svůj (kulturně podmíněný) stud z neznalosti. Dobrým předpokladem podobného komunikačního aktu je umění prosadit svůj názor. Vymýšlení knih a mluvení o sobě jsou tvůrčí akty, jichž se, jak Bayard přesvědčivě dokazuje, dopouští každý, kdo chce mluvit o nějaké knize, a to bez ohledu na to, zda ji četl, či nikoliv.
O tom, jak jsou vztahy mezi čtením a nečtením komplikované a nejednoznačné, svědčí fakt, že každou z dvanácti kapitol „příručky o nečtení“ nás provází nějaká literární (v ojedinělých případech filmová) postava, nebo dokonce některý spisovatel. Bayard ilustruje každý ze čtveřice způsobů nečtení, komunikačních situací či strategií mluvení na literárním materiálu, u něhož je zřejmé, že jej autor musel detailně prostudovat. Po literární ilustraci následuje její analýza a pečlivě formulovaný závěr.
Paradoxní tvrzení a závěry, problematizující povahu zdánlivě jednoznačného procesu čtení, stejně jako nadsázka a lehký esejistický styl, dodávají textu jemnou ironii a sebeironii. Cožpak lze brát vážně slova člověka, který se profesně zabývá literaturou, když se nás snaží přesvědčit o neužitečnosti, ba škodlivosti čtení? Dalším zdrojem komična jsou anekdotické historky o případech nečtení. Autor se zde svým intelektuálním metahumorem viditelně baví a baví i nás, čtenáře. Neobvyklé interpretace notoricky známých pasáží z textů kanonických autorů lákají svou groteskností. Je to opravdu druhý díl Aristotelovy Poetiky (pojednávající o komedii – sic!), o kterém spolu mluví fanatický mnich Jorge a vyšetřovatel Baskerville v „čítankové“ scéně z Ecova románu Jméno růže? „Jorge ztratil zrak před mnoha lety, a tak si o ní [o knize] může udělat představu pouze na základě vzpomínek, pozměněných navíc jeho šílenstvím. Co se tyče Baskervilla, ten může knihu jen rychle prolistovat a musí se spoléhat hlavně na představu, kterou si o ní vytvořil (…).“ (61). Zde autor dospívá k závěru, že každý z nich mluví vlastně o zcela jiné knize. Bez ohledu na to, zda je předmětem rozhovoru skutečně druhý díl Poetiky (a i to je Bayardem nepřímo zpochybněno), autor konstatuje, že oba muži si vytvářejí „smyšlený předmět, který je výsledkem jejich myšlenkových pochodů“ a který autor označuje pojmem „krycí kniha“.
Podobných pojmů, jimiž Bayard přispívá do teorie (ne)čtení, je v jeho práci vícero. Často se jedná o parafráze termínů, vypůjčených z psychoanalýzy: „krycí kniha“, „kolektivní knihovna“, „virtuální kniha“, „kniha-přízrak“ nebo „vnitřní kniha“. Mezioborové rozklenutí recenzované studie lze hodnotit jako jednoznačně přínosné. Pohled psychoanalytika na proces čtení skýtá všem (ne)čtenářům laskavé „rozhřešení“. Třebaže žádný jednoznačný návod „jak mluvit o knihách, které jsme nečetli“ se tu neukrývá (nabízené strategie mají značný polemický potenciál, o který autorovi zřejmě šlo), kniha, jak se zdá, má schopnost aspoň částečně zmírnit neklid, ba hrůzu, kterou pociťujeme tváří v tvář nekonečné mase knižního veškerenstva.