Michaela Otterová
O překládání nejen s překladateli, ale i s autory, o jejich vzájemném vztahu a problémech, s nimiž se obě strany musejí vyrovnat při převodu díla z jednoho jazyka do druhého.
Otázky pro překladatele:
1. Vybíráte si své autory?
2. Máte potřebu překládaný text co možná nejvíce konzultovat s autorem/autorkou, nebo se raději spoléháte na svou bezprostřední interpretaci?
3. Jak vypadá reflexe uměleckého překladu ve vaší zemi?
4. Potřebujete kritiku překladu?
Eva Profousová
1. V podstatě ano, ale protože se snažím z překladů žít, jsem občas vděčná i za „zakázky“, i když se při nich někdy trápím.
2. Záleží na autorovi, záleží na textu: hodně otázek se v průběhu času vyjasní samo (jsou-li zakotvené ve formě či v jazykovém systému, nebo jedná-li se o chyby vzniklé z nepozornosti). Velmi často postrádám lektorát ze strany vydavatelství, ten by mnoho problémů mohl vyřešit předem. A vždy zbude několik věcí, o kterých bych ráda s autorem mluvila přímo – samozřejmě jen v případě, kdy i on sám chce. Jsou autoři, kteří mají pocit, že je překladatel jakýsi hnidopich, který jim otázkami podsouvá, že nedbale odvedli práci. Ale většinou autor ví, že překladatel je na jeho straně.
3. O překladu se většinou mluví, jen když se nepovede. Když se povede, píší recenzenti o autorově jazyku tak, jako kdyby psal německy. Na jednu stranu to pramení z určité ignorance, která vůči literárním překladům existuje (překládat přece může každý, ani studovat se na to nemusí), na druhou stranu to souvisí i s tím, jak překladatelé sami na veřejnosti vystupují. V posledních letech německým překladatelům konečně trochu stouplo sebevědomí a poukazují na to, že se má o překladech mluvit, organizují literární čtení bez autorů, kde se hovoří pouze o přeložené knize a práci s tím spojené. A publikum to ohromně zajímá…
4. Fundovanou kritiku ano. Zajímá mě, co se během procesu překládání děje… Jestli to pak uplatním, to záleží na konkrétním díle: stejně jako mi literární teorie je platná jenom zčásti (každé dílo je útvar sám pro sebe a platí pro ně jiné zákony), nejinak je to i u překladů. Určité spojitosti nicméně existují, nemusím pořád objevovat Ameriku… Velmi by mě potěšila systematická kritika překladu čeština-němčina a vice versa, zatím o žádné nevím.
Marianne Canavaggiová
1. Své autory si vybírám do takové míry, že odmítám přeložit autora nebo knihu, která mě nezaujala. V posledních letech se stalo dvakrát, že jsem odmítla přeložit knihu velmi úspěšných autorů, kterých si ale nevážím. Knihu jsem si bedlivě přečetla a překlad odmítla.
2. Vím dobře, že každý překladatel, byť sebezkušenější, spáchá chyby, občas velmi hrubé! Proti tomu se bráním dvojím způsobem: pokud si nejsem naprosto jistá smyslem nějakého slova a pokud je autor k dispozici, zeptám se přímo jeho na každé nejasné slůvko. Pokud autor k dispozici není, poprosím o pomoc jiného spisovatele. Zatím jsem měla štěstí, že jsem překládala žijící autory, takže bylo poměrně snadné jazykové problémy vyřešit. Nespoléhám na vlastní intuici: zkušenost mě naučila, jak může být zrádná!
3. O žádné současné reflexi uměleckého překladu nevím. Existují sice překladatelské kongresy, ale já do žádného spolku nepatřím a pracuji spíše samostatně. Reflexi překladatelské práce provádím sama. Diplomovou práci jsem napsala o Hrabalových překladech do francouzštiny.
4. Potřebuji samozřejmě kritiku překladu a mám proto své obvyklé čtenáře. Jakmile je překlad jakžtakž hotový, dám jim ho přečíst, aby zhodnotili jeho čtivost a nabídli opravy. Chci hlavně vědět, jestli poznají určitý styl, o věcné detaily přitom nejde. Pokud umí autor francouzsky, přečte si pochopitelně práci a posoudí ji – nutno říci, že autor má vždycky spoustu námitek!
Alex Zucker
1. Pokud možno ano. Nebo si pokud možno spíše vybírám texty. I když ve většině případů nebudu adekvátně finančně odměněný, jde mi o to, abych překládal, co se mi líbí. Snažím se překládat jenom věci, které mám opravdu rád či ke kterým cítím nějaký osobní vztah. Někdy se ovšem stane, že mi někdo nabídne právě něco takového, aniž bych si to sám vybral ‒ tím pádem beru!
2. To první, určitě. Mě to baví.
3. Této otázce nerozumím. Ale i bez toho mám pocit, že je příliš obecná, abych na ni mohl odpovídat.
4. Já osobně? Asi ne. Ale překlad jako takový asi jo. Nevím. Já jsem se dostal k překládání přes čtení, jako čtenář, jako člověk, který má a vždycky měl silný zájem o jazyk a silný vztah ke slovu a slovům. Nemám žádný „oficiální“ či akademický výcvik, a tím pádem jsem se nikdy příliš nezabýval teoretickou stránkou či kritikou literatury ani v rodném jazyce, ani v překladu.
Krisztián Benyovszky
1. Obyčajne áno. Z beletrie som zatiaľ preložil iba autorov, ktorých som predtým čítal v origináli a zapáčili sa mi.
2. Ak autor žije, tak sa na neho obraciam iba v prípade nezrozumiteľnosti nejakého výrazu.
3. Žijem na Slovensku, kde pravidelná seriózna (teoreticky fundovaná a interpretačne dôkladná) kritická reflexia umeleckých prekladov neexistuje, možno hovoriť skôr o sporadických a individuálnych pokusoch niektorých „posadnutých“ literátov.
4. Vždy si rád vypočujem názory kolegov a rád konfrontujem svoju interpretáciu (tj. preklad) s inými.
Otázky pro autory:
1. Vybíráte si své překladatele, nebo je to zcela v rukou zahraničních nakladatelství?
2. Pokud ovládáte jazyk, do něhož jste překládán(a), máte potřebu na překladatele „dohlížet“?
3. Jaký vztah máte k překladu svého díla do jazyka, jejž neovládáte?
4. Mělo by být např. jméno překladatele uvedeno na obálce knihy za jménem autora?
Jáchym Topol
1. Zahraniční nakladatelství mi do výběru překladatelů nezasahují až na výjimku, kdy Portobello prosadilo pro překlad románu Kloktat dehet Davida Shorta. Mám to zvláštní štěstí, že překladatelé jsou vesměs kamarádi. Alex Zucker, který knížku Sestra přeložil do američtiny, žil v Praze; než vůbec začal překládat, absolvovali jsme spolu nesčetně mejdanů, koncertů, hovorů o knihách a tak dál. Evu Profousovou znám taky dlouhé roky, ta překládá do němčiny. Nejdřív překládala moje básně, které si už naštěstí nepamatuju. Překládala ještě před vynálezem e-mailu, psali jsme si dlouhatánské vysvětlující dopisy, má je teď Stoilov. (Stejně tak má dopisy, které jsme si vyměnili s Alexem při překládání Sestry.) Sestru ještě s německou kamarádkou překládala dva roky. S Leszkem Engelkingem jsme spolu cestovali po noční Praze, stejně jako leckde v Polsku. Vůbec jsem tehdy netušil, že překládá. Edgar de Bruin je z Amsterodamu, ale je to nejen kamarád, je i první, kdo četl moje poslední dvě knížky a našel spoustu chyb! Občas je někde uvedeno, že mě zastupuje ve své agentuře Pluh. To není pravda, moje práva má Suhrkamp, a tak se nám s Edgarem do práce ani do zábavy neplete byznys. Marianne Canavaggiová překládala Hrabala, pak našla moji knížku Anděl, přečetla si ji a ozvala se. Podobné to bylo s Nives Vidrihovou, potkali jsme se náhodou někde v Praze a pak se ozvala, jestli bych nepřijel do Lublaně, že přeložila mou knížku. Zase Sestra. Ta ty překladatele nějak dráždí. Kristin Kilstiová a Tora Hedinová jsou taky kamarádky nejdřív z hospody, pak z překladatelských e-mailů. Laura Angeloniová snad taky nejdřív četla zrovna Anděla a pak se ozvala. U Sergeje Skorwida jsem pobýval v Moskvě před deseti lety, bavili jsme se o knížkách a tak vůbec, překládat začal Chladnou zemí až někdy teď. Chladnou zemí se taky překladatelům nějak líbí. Vyšla švédsky, teď bude německy, norsky, slovinsky, srbsky, holandsky, rusky. A s překladateli klábosíme o hrůzách Východu, ne o textologických problémech. Nemá cenu, abych ve výčtu pokračoval, ale u mých knih a jejich překladů platí jedno pravidlo: Překladatel si mou knížku někde našel a chtěl ji přeložit, pak si většinou sám našel nakladatele. Tak to bylo se Sjarhejem Smatryčenkou do běloruštiny, stejně jako s Martinem Alacamem do tureckého jazyka. Někdy najít nakladatele trvá déle, než knihu přeložit.
2. Ne, vůbec. Jsem šťasten, když mě nechá být.
3. Jsem rád, že je. Ale z toho, co jsem psal nahoře, víte, že mám s překladateli osobní vazbu. Prostě se známe a věříme si.
4. Jsem jednoznačně pro, aby bylo jméno překladatele na obálce. Pro mne je to vodítko, já znám spoustu překladatelů do češtiny, a tak když tam bude napsáno kupříkladu Charvátová, Borkovec, Stachová, já nevím, Housková-Machová, Šotolová, tak po tom prostě jdu, i když neznám autora.
Petra Hůlová
1. Pokud jde o knihu, překladatele si nevybírám, maximálně spolu s agentem někoho navrhujeme, pokud jde o úryvek či něco kratšího pro nějaký literární časopis, občas se snažím prosadit někoho konkrétního. Pokud je to překlad do angličtiny, trvám například, pokud to jde, na překladateli Alexi Zuckerovi.
2. V jazycích, na které bych „dohlížet“ mohla, se na mě s množstvím otázek obraceli sami překladatelé. Od překladatelů do jazyků, jež neovládám, bylo těch dotazů bohužel mnohem méně. Radši jim tedy věřím a příliš se tím netrápím. Kniha prostě v překladu žije svým životem a já jen doufám, že zůstává věrná předloze.
3. Zvláštní. Těch knih se trochu bojím. Jsou cizí a přesto zvláštně moje. Občas mě popadá panika, záchvat touhy si ty knihy nějak zkontrolovat. Pak to zas odezní.
4. Jistě. Překladatelé odvádějí obrovský kus práce, která většinou není doceněná. Navíc jsou to často právě oni, kdo knihu v nakladatelství prosadí, kdo si jí všimne v originále. Mám na mysli především zahraniční bohemisty. Nejde v jejich případě tedy často „pouze“ o překlad. Jsem jim moc vděčná.
Michal Ajvaz
1. Je to v rukou zahraničních nakladatelství.
2. Potřebu dohlížet nemám, obvykle se mě překladatelé sami ptají na různé věci, většinou na reálie.
3. Mám radost z toho, že knížka v dané zemi vyšla.
4. Překlad může knihu zničit. Pokud jde o uvádění jména překladatele, držel bych se tradice.
Petr Hruška
1. Překladatele nevybírám, jsem však velmi rád, je-li jím někdo, koho znám a komu mohu věřit. Jako v případě Petra Krále (do francouzštiny), Reinera Kunzeho (do němčiny), Františka Nastulczyka a Renaty Putzlacher-Buchtové (do polštiny), Jany Beranové (do holandštiny), Istvána Vöröse (do maďarštiny)…
2. Příliš ne. Ale za šťastné považuji, když se překladatel sám nebojí hovořit o překládaném textu a ptát se – na obecnější souvislosti i na konkrétní detaily. Jinak „šustky“ většinou přeloží jako šusťákové kalhoty, ačkoliv jde o Halasův novotvar pro pomalu začínající déšť.
3. Jako k dospělé dceři. Může si žít, kde chce, a dělat, co chce, a taky to dělá. Já však mám obyčejnou hloupou otcovskou lítost, že mě nepotřebuje…
4. Naprosto jistě. A v některých případech snad i před jménem autora. To, že se tak doposud neděje, považuji za slepecké selhání, které symbolizuje naši epochu. Umělecký překlad považuji za jedno z nejvyšších umění – je to ohromný výkon nikoli pouze estetický, ale stejnou měrou i psychologický, sociální, historický a etický. Umíme si to vůbec představit: přenést poklad z jednoho jazyka do druhého, přesněji najít takový poklad v jazyce druhém? Naučit Nabokova mluvit česky, jak to dokáže takový Pavel Dominik!
Pavel Kolmačka
1. U rakouského vydání Viděl jsi, že jsi jsem si překladatele vybral, ale to byla výjimka.
2. Potřebu dohlížet ne, ale mám dobrý pocit, když se překladatel ptá: „Jak myslíš tohle? Jakou variantu by sis vybral u tamtoho?“ Svědčí to o zodpovědnosti, o tom, že se překladatel nespokojuje s prvním řešením, které ho napadlo.
3. Jsem trochu zvědavý, jak to zní, nic víc.
4. U krásné literatury ano.