Jan-Marek Šík
Nekrolog
Stáli jsme na přechodu v Tallinnu, bylo to zjara roku 2019. Po šestiproudové ulici se valila auta a my už tam s pohledem upřeným na červeného panáčka a červený bicykl na protějším břehu prostáli několik tichem naplněných okamžiků. Trochu zaraženě jsem se podíval doleva, na muže v dlouhém černém kabátě, s černým baretem a pravicí nataženou směrem ke mně.
Jana Dlaska jsem v ten moment znal necelých deset let. Hlavou mi prokmitla situace, kdy jsem ho spatřil poprvé: vstoupil do učebny, kde měl začít úvodní hodinu finské literatury pro bakalářské studenty, tehdy ještě učil na Celetné, ne ve čtvrtém patře budovy na náměstí Jana Palacha. Černý rolák, knírek, brýle (chtěl bych si pamatovat, že s kulatými obroučkami, ale nevím), šála, ale i v tom mi asi splývá s obrazem svého budoucího já. V něčem působil ostýchavě a zdrženlivě, připadalo mi, jako by s námi finštináři zelenáči ani nechtěl být a jen jsme ho rušili od vzletnější činnosti.
Jeden můj spolužák sdílel 22. prosince 2023 vzpomínku na tuto úvodní hodinu. Vybavuje si, jak nám pan magistr Dlask rozdal dotazník, v němž jsme měli popsat svou motivaci ke studiu Finska. On prý upřímně vylíčil, že jej Finsko zajímá kvůli jazyku a literatura je pro něj nutné zlo. Nevím, co si o tom náš vyučující pomyslel, nejspíš ho to pobavilo. O čtrnáct let později ve své vzpomínce můj tehdejší spolužák přiznal, že finsky se už domluví velmi lámaně, ale se svými studenty na gymnáziu před Vánocemi čítávají runu z Kalevaly.
Já si už ani dotazník, ani to, co jsem do něho napsal, nevybavuju. Vím jen, že jsem se na hodiny s posléze doktorem Dlaskem vždycky těšil. Ať už přednášel o Kalevale, finském národním probuzení, vzestupu moderní literatury, Miku Waltarim, poválečné literatuře – či o svém milovaném tématu, literatuře finských Švédů, jimž se věnoval v magisterské i disertační práci, v monografii, která v roce 2018 vyšla péčí nakladatelství Pavel Mervart, v mnoha odborných i popularizačních článcích a třeba i ve finskošvédském čísle časopisu Plav, na němž jsme spolupracovali.
Do něho ale v okamžiku, kdy jsme mířili na společné ubytování ze setkání lektorů finského jazyka a literatury, ještě pár let zbývalo. Stejně jako do českého překladu románu Kjella Westöa Chiméra 38 (2013, č. 2020), který mi Jan Dlask redigoval a k němuž napsal poučený doslov. Pomalu jsem natáhl ruku, zamumlal své jméno, a ještě než se naše prsty setkaly, zavířilo to kolem nás pohybem. Zelený panáček naskočil na zelené kolo a spolu s ním se do náhle vyschlé řeky vrhl příčný proud Talliňanů. A my v jejich středu najednou netušili, jestli dokončit, co nám chvíle přinesla, nebo se jimi nechat strhnout.
Jan Dlask mě jako vyučující a později kolega fascinoval svým zájmem o společenskou problematiku a literární sociologii. A vůbec o vše, co tak úplně nezapadalo do hlavního proudu. Bádal o detektivkách v době, kdy nám o nich jiní zakazovali psát byť seminární práce a nabádali nás, ať se ponoříme do klasiků a (post)modernismu. Z jeho úst jsem poprvé při výkladu literatury slyšel sousloví jako „společenská třída“, „levice a pravice“ či „literární provoz“; literatura v jeho podání přestávala být „texty“, stránkami vytrženými z vazby společnosti. Možná se nevyžíval ve vzletných metafyzických interpretacích, ale zároveň díla nikdy nevyužíval coby pouhou záminku pro (pseudo)filosofickou ekvilibristiku, nýbrž se je snažil vztáhnout ke konkrétní zkušenosti.
Pak mě popadl za ruku, já však zároveň vykročil. Chvíli to vypadalo, že se budeme přetahovat, ale nakonec jsme sladili krok a v téhle trochu legrační póze ušli několik metrů. Očividně jsme oba upřednostňovali opatrnost před poněkud podivným průběhem našeho potykání si. Když jsme šestiproudovku zdárně překonali, zastavili jsme se, koukli na sebe a teď už Honza prohodil: „Tak jsme to stihli.“
Pamatuju si, že jsme se loni v prosinci v mírném opojení bavili o tom, jak tu finskošvédskou literaturu dál prosazovat do českého povědomí, když je ta monografie, když je Westö, Plav… A teď už vím, že něco jsme stihli, ale něco už nikdy nestihneme. Třeba dopsat ten článek o překladu toponym v Chiméře, který jsem jen načrtl, třeba už mi neřekne, co si myslí o novém Westöově románu, třeba… raději nemyslet.
Odešel laskavý a veskrze lidský člověk a to je v dnešní době velká ztráta.