Rozhovor s Blankou Říchovou vedl Ondřej Vinš
V rozhovoru se blíže podíváme na důsledky a výhledy brexitu, situaci v jednotlivých historických zemích Spojeného království a některé důležité aktéry. Spolu s úvodním esejem by tento rozhovor měl sloužit jako orientační pomůcka, jak číst brexit coby fenomén, který kromě svých uměleckých reflexí přináší zejména zásadní geopolitické a společenské změny.
Ondřej Vinš: Na úvod bych vás poprosil, abyste našim čtenářům shrnula současný stav brexitu a dění kolem něj, jelikož celá situace už trvá čtyři roky a je poměrně chaotická.
Blanka Říchová: To je! Faktem je, že k 31. lednu 2020 Británie s konečnou platností ukončila své členství v EU. Stejně jako mnozí jiní jsem to počítala a vychází to skoro na padesát let. V roce 1975 proběhlo referendum o vztahu Británie k Evropským společenstvím, které dopadlo příznivě. To samotné propojení Británie s Evropou nastalo už v roce 1973. [1] Čili Británie, pokud ji takto budeme personifikovat, se po téměř padesáti letech rozhodla vystoupit, respektive podniknout kroky, které by mohly k jejímu vystoupení vést, a já si nejsem zcela jistá, že ta politická garnitura, jež zorganizovala referendum o brexitu, o to vůbec stála. Bohužel se v Británii potvrzuje – a oni nejsou země se silnou tradicí referend – že referenda se vypisují, aby řešila úplně jiné problémy. V britské parlamentní kultuře nejsou ukotvena, navíc se jedná spíše o nástroj konzultativní, kde jde o zjišťování veřejného názoru.
Je pravda, že jakmile voliči vyjádří svůj názor, má to samozřejmě veliký dopad na politické rozhodování, zvlášť v dnešní době. Navíc tato velmi zásadní témata přicházejí do situace, kdy je politická scéna roztříštěná a ztrácí pevnou půdu pod nohama. Není tak jednoduché odmítnout názor voličů, když už je přesvědčíte, aby se jednoznačně k nějakému tématu vyjádřili. Ale opravdu si myslím, že v okamžiku, kdy voliči řekli ano k vystoupení, byl to šok především pro politickou scénu: ta očekávala, že se to nestane. Navíc se voliči mnohdy chovají nevypočitatelně a nedokážou mnohdy ani říct, proč se rozhodli tak, jak se rozhodli. Je v tom vždy hodně neznámých a v případě Británie o to víc, jelikož referendum není v tomto systému běžně používaný model rozhodování.
OV: Co bude v celém procesu odchodu nejsložitější?
BŘ: Co se týče současné situace, největším a dosud nevyřešeným problémem všech politických a právních kroků k vyvázání se z vazby na Evropu zůstávají záležitosti ekonomické, kam spadá obchod, celní tarify, rybolov i otázka hranic. Stále se vyjednává a neví se, kdy dojde k dohodě. Tu už v podstatě nastartovala Theresa Mayová, ale Boris Johnson a jeho poradci dospěli k názoru, že byla příliš mírná a Británie by na to doplatila. Což vedlo k tomu, že Johnson nevyloučil odchod z EU stylem no deal, přičemž sám se dlouhodobě tváří, že by to pro Brity nebyl žádný problém. Když ale zvážíte, že je to skoro padesát let, během kterých byla Británie zapojena do evropského nadstátního systému, není tak snadné narýsovat za tím tlustou čáru. Je tam příliš mnoho souvislostí a já se domnívám, že Johnson to ví taky, jenom nemůže ztratit politickou tvář. On i celá jeho garnitura se snaží především udržet v rámci daného procesu Británii pohromadě. A s tím souvisí i problém Severního Irska, tedy otázka, kudy povede hranice a jakou podobu bude mít. Jestli bude „námořní“, tedy mezi Irskem a Velkou Británií, nebo povede po pevnině a za jakých podmínek. Nahlédněme do výsledků brexitového referenda: Severní Irsko jako celek se jednoznačně přihlásilo k setrvání v EU. Pokud se ale podíváme blíž na oblast severovýchodního Irska, tedy Severního Irska, kam se stahovali skotští presbyteriáni a anglikáni a kde se historicky koncentruje protestantské obyvatelstvo, je zřejmé, že místní hlasovali naopak pro vystoupení. Problematika hranice se tudíž netýká jen obchodních vztahů, ale ve velké míře i etnické a náboženské identity. Zdaleka nejde jen o celní brány, pro Iry to znamená mnohem víc, je to osobní palčivé téma.
OV: A jak byste popsala situaci ve Skotsku?
BŘ: Skotsko chce rozhodně zůstat součástí Evropské unie, což má svoji logiku. Skoti vždy měli vazby na kontinentální Evropu, v historii například tvořili koalice s Francouzi proti Angličanům. Když se však opět zaměříme detailněji na výsledky brexitovského referenda, zjistíme, že na severovýchodě je rybářská oblast, která naopak hlasovala pro odchod. Stejně tak ani oblasti Orknejí a Shetland nebyly zcela jednoznačné. Sílí rovněž volání po odtržení a vyhlášení nezávislosti – jedním z argumentů je, že Skotsko londýnskou centrální vládu nepotřebuje, že dokáže být samostatné tak jako před rokem 1707. [2]
OV: Jste mimo jiné autorkou monografie Dějiny Walesu, kterou tento rok vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Jak se k brexitu staví tato nejmenší historická země Spojeného království?
BŘ: O Walesu se u nás příliš nemluví, což mi, přiznám se, vadí. Jako by v obecném povědomí neexistoval. A k vaší otázce – velšský výsledek referenda byl velký šok, jelikož se předpokládalo, že pro Velšany bude setrvání v Evropské unii klíčové, hlavně z ekonomických důvodů. Jakmile totiž skončila tamní těžba uhlí a železné rudy, Wales najednou neměl čím tento výpadek kompenzovat. Předpokládalo se proto, že evropské dotační prostředky a vazba na Evropu budou důležité faktory. Nicméně Velšané hlasovali stejně jako Angličani. Přes 52 procent obyvatel, kteří se referenda zúčastnili, hlasovalo pro odchod. Stále se však vedou diskuse o tom, proč značná část průmyslových oblastí, kam po útlumu nejvíc přicházely evropské finance, hlasovala pro vystoupení. Na první pohled to nedává smysl. Je třeba se proto podívat na analýzy toho, jaké skupiny voličů takto hlasovaly. Šlo hlavně o nižší sociální vrstvy, s nižším vzděláním, starší věkové kategorie, čili o lidi, kteří, ať už z hlediska věku nebo vzdělání, nemají mnoho možností a – podobně jak to slýcháme v České republice – se domnívají, že to, co jim Evropská unie dává, není vlastně nic.
Druhým důvodem je fakt, že ti, kteří pro brexit hlasovali, jsou takzvaní angličtí Velšané, tedy ti, kteří se cítí být především Brity nebo Angličany. Mohou to být potomci Angličanů žijící ve Walesu, nebo ti, kteří se do Walesu odstěhovali v nedávné době, například na důchod. To pro Wales představuje velký problém – třeba Skotsko takový nemá. Nevšimla jsem si, že by se mnoho lidí stěhovalo na Skotskou vysočinu, byť já bych tam pobývala velmi ráda. Z Londýna jste ve Walesu za chvíli. Životní náklady jsou navíc menší, proto se tam stěhují i mladší generace, a to často do velšskojazyčných oblastí, což vyvolává problémy. Je tam silná keltská identita, do které náhle vstupuje anglický prvek, proti němuž se vytvořila i mnohdy dosti silná opozice. A co se týče kampaní před brexitovým referendem, řada tamních odborníků si stěžovala, že nebyly vedeny velšskými médii, ale anglickými, která mají dominantní postavení i ve Walesu. Čili způsob, jakým byl brexit komunikován v Anglii, se přenesl i do Walesu, což v důsledku zabránilo etnickým Velšanům vytvořit jednotnou frontu, která by podpořila setrvání v Evropské unii. Intelektuální a vyšší sociální vrstvy koncentrované na jihu kolem Cardiffu byly v šoku, ale řada mých tamních přátel později přiznala, že podcenili právě tuto vnitřní nejednotu Walesu. Existuje v něm víc kategorií – velšský Velšan, anglický Velšan, britský Velšan a tak dále. Z hlediska politologického a voličského je tudíž Wales mnohem zajímavější, než se zdá. Dovolím si ještě historickou odbočku – v koncepci velšských národních dějin najdete mnoho odkazů na středoevropský prostor i na Čechy. Velšané se věnovali tomu, jak malý národ dokáže existovat vedle mocnosti; Češi a Němci v jejich podání tvoří analogii k Velšanům a Angličanům. Tím se třeba Skotsko tolik nezabývá, koneckonců jejich unie s Anglií byla odsouhlasena skotským parlamentem, nebylo dobyto silou.
OV: Texty obsažené v tomto čísle obsahují řadu reálných postav, oproti třeba nedávno vydané alegorické novele Šváb Iana McEwana. Jaká je současná role Nigela Farage, který se zde objevuje v ukázce z románu Střed Anglie, a kdo je Jacob Rees-Mogg, ke kterému se obrací irský herec Stephen Rea v krátkém filmu Pevná hranice?
BŘ: Nigel Farage se na nějakou dobu z vysoké politiky vytratil. Po referendu odešel z vedení UKIP, tedy strany za nezávislost Spojeného království, a stranu později opustil. Měl pravidelný pořad v rádiu, ale v červnu se s ním museli rozloučit. Farage je totiž radikál. Jeho nejsilnější vlastností je populismus, nezáleží mu ani tolik na tom, za co bojuje, ale aby byl slyšet. Když pro něj brexit ztratil atraktivitu, začal hledat jiné aktuální téma a našel ho v hnutí Black Lives Matter – vystupoval samozřejmě proti. Nevylučuji ovšem, že se v příštích třech měsících znovu k tématu brexitu nevyjádří kvůli probíhajícím vyjednáváním. Takovým paradoxem jeho osoby je, že mnohokrát kandidoval do Dolní sněmovny, kam nikdy nebyl zvolen, ale přes dvacet let byl europoslancem.
Jacob Rees-Mogg je výrazná osobnost Konzervativní strany. Působí na mě trochu jako provokatér, ale má za sebou rozsáhlé politické zkušenosti. Patří k radikálům jiného typu než Farage. Je politický intelektuál, pochází z vyšší sociální vrstvy. Někteří jeho kritici o něm tvrdí, že se chová jako aristokrat z 18. století, který jako by do této doby ani nepatřil. Dokáže neskutečným způsobem zdržovat parlamentní jednání. Farage uráží, používá výrazy, kterými oslovuje určitou část voličů, kdežto Rees-Mogg obstruuje, využívá možností systému. V anglofonním prostředí je často terčem parodií, [3] kam se hodí právě tím, že působí jako z jiného světa.
OV: Tématem prózy Střed Anglie je i pociťovaný konflikt mezi takzvanými elitami a zbytkem společnosti. Reflektuje se v ní mizení oné staré dobré Anglie, ať už to označuje cokoli, vzestup politické korektnosti, rozevírání nůžek mezi úspěšnými a neúspěšnými. Může toto být příčinou brexitu?
BŘ: Určitě. Společnost prochází obrovskou proměnou, která je podle mě nejlépe vidět na příkladu Walesu. Po většinu 20. století tam volili labouristy, ale ti dnes ve Walesu masivně ztrácejí voliče, nedokážou je oslovit. Prohlubují se sociální problémy, mnoha lidem klesá životní úroveň. Chování voličů je méně předvídatelné, tradiční modely se rozpadají. A co nastane na začátku roku 2021, nedokáže nikdo predikovat. Nejistá bude role britského parlamentu. Část rozhodování o zákonech totiž za dobu členství přešla na Evropskou unii a otázkou je, kam se nyní bude tato pravomoc vracet. Do Londýna? Zároveň existuje skotský, velšský a severoirský parlament. Panuje proto obava, zda si britský parlament nebude chtít veškerou agendu stáhnout pod sebe a jestli tím nedojde k větší centralizaci a dalšímu růstu napětí. To by pro budoucnost představovalo problém možná větší než samotný brexit, který se pro mnohé stačil změnit ve frašku a terč pověstného britského humoru.
Poznámky:
1. Spojené království vstoupilo do Evropských společenství 1. ledna 1973. (Pozn. red.)[Zpět]
2. V roce 1707 vstoupily v platnost tzv. zákony o unii, právní podklad pro sjednocení Anglického a Skotského království. (Pozn. red.)[Zpět]
3. Srov. např. cover verzi písně kultovní kapely The Pulp, jejíž originál pojednává o třídních rozdílech v Británii: The Pulp. Jacob Rees-Mogg’s message for the Common People. 5. 2. 2019. https://www.youtube.com/watch?v=V3TT1VE8Jq0. Citováno 2. 11. 2020. (Pozn. red.)[Zpět]
Blanka Říchová
Blanka Říchová (* 1958) vystudovala historii na FF UK, od roku 1995 působí na Katedře politologie FSV UK. Je členkou České společnosti pro politické vědy a Political Science Association. V rámci profesní kariéry získala dvakrát grant Mellon Fellowship (Maison des Sciences de l’Hommes, Paris). Je autorkou několika monografií (Přehled moderních politologických teorií; Úvod do současné politologie). V současnosti se zaměřuje na problematiku komparativní analýzy s důrazem na devoluční procesy.