Klára Soukupová
Borges, Jorge Luis. Autobiografie.
Z anglického originálu An Autobiographical Essay (1970) přeložila Mariana Machová.
1. vydání. Praha: Triáda, 2020. 104 strany.
Útlá autobiografie slavného argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese (1899–1986) kontrastuje se zavedenou představou memoárů jako rozsáhlého, často několikasvazkového díla. Stručné paměti však obecně nejsou výjimkou stejně jako paměti psané ve spolupráci s novináři či publicisty, přestože takto tvořené texty jsou častější u sportovních či politických celebrit a u literárně činných autorů se s tím setkáváme sporadicky. U Borgese může být jedním z vysvětlení jeho ostych – snad i proto považoval za „únosnější“ sepsat své vzpomínky skrze prostředníka. Autobiografie vznikala v kooperaci s Normanem Thomasem di Giovannim (1933–2017), Borgesovým americkým překladatelem a blízkým přítelem.
Vzhledem ke skrovnému rozsahu byla Borgesova autobiografie původně otištěna časopisecky (The New Yorker 19. září 1970) a bývá zařazována do výborů autorových povídek jako biografický doplněk. Impulsem k jejímu vzniku byl zájem amerických studentů, jež Borges vyučoval, o jeho život a literární vývoj. V přednášce na Oklahomské univerzitě, která měla posloužit jako východisko pro životopisnou stať, však Borges těkal mezi tématy a matoucím způsobem nedodržoval chronologickou posloupnost, takže di Giovanni navrhl, aby pro publikaci vznikl text zcela nový. Borges di Giovannimu své vzpomínky diktoval rovnou v angličtině, jež mu ostatně byla velmi blízká, neboť jeho babička Frances Haslamová pocházela z Anglie a doma se mluvilo španělsky i anglicky. Své nejslavnější texty však Borges psal španělsky a Autobiografie měla sloužit čtenářům anglického překladu jako objasnění určitých jeho východisek či zkušeností. Jak píše di Giovanni v předmluvě: Američanům připadalo, že se Borges objevil zčistajasna, bez kulturní minulosti a bez kontextu. (13)
Toto účelové pojetí Autobiografie se odráží v její primární funkci i narativní podobě. Spíš než o paměti, které by předkládaly čtenáři životní sumu či příběh sebeutváření, jde o informativní shrnutí fakt „o životě“ slavného autora. Celý text je rozdělen do pěti chronologicky komponovaných kapitol a čtenář se dozví především to, kde všude Borges během svého života byl a s kým se stýkal. Životopis měl americkým čtenářům osvětlovat argentinský, respektive i evropský kontext Borgesových textů a vznikl (podle di Giovanniho) bez jakéhokoli osobního vnitřního nutkání. To logicky ovlivňuje způsob, jakým je vystavěn, i výběr událostí, o nichž pojednává. Autobiografie neobsahuje nic skandálního, odhalujícího či kontroverzního, což odpovídá její odtažitě informativní funkci.
Proto se zdá přinejmenším zvláštní rozhodnutí zařadit za Borgesův životopis medailon autora z pera překladatelky Mariany Machové, který je právě na životě autora založen. Dozvídáme se v něm pouze jinými slovy a lépe utříděné to, o čem jsme četli na předcházejících stránkách. A v úvodu přetištěná di Giovanniho předmluva Borges a jeho autobiografie z roku 1999, která je psána stylem „mé dny s Jorgem Luisem Borgesem“ (ostatně později byla vydána v di Giovanniově knize pod titulem Mistrova lekce), přináší pouze informace o vzniku Autobiografie: Norman Thomas di Giovanni Borgese nejen přiměl ke vzpomínání a vyprávění, ale také se podílel na formulacích vět a volbě zmíněných epizod, přestože můžeme předpokládat, že rozhodující slovo měl Borges. Výsledná podoba je tak cizím vlivem určena více, než bývá běžné v redakční či editorské praxi. Di Giovanni jakoby mimochodem konstatuje, že především držel na uzdě jeho odbočky. (16) Možná jsme tak bez jeho uhlazujících zásahů mohli mít Borgesovu autobiografii, v které se cestičky rozvětvují… Přesto se u Autobiografie nejedná o klasické rovnocenné spoluautorství, jako to bylo u vzniku textů Borgese a Adolfa Bioye Casarese – společně tvořili a knihy publikovali pod jménem Honorio Bustos Domecq.
Borges je u nás zaveden především jako povídkář, ale ve vzpomínkách se věnuje i své tvorbě esejistické či poezii (zejména roli mnemotechnické stránky čtyřveršové a sonetové formy). Osvětluje vznik textů, prozrazuje tvůrčí impulsy nebo pozadí některých motivů. Vypočítává, koho všeho ve svých spisovatelských začátcích napodoboval (Walt Whitman, Quevedo, Saavedra Fajard, Pío Baroja, Leopold Lugones) a jakým vlivům podléhal. Autobiografie nám poskytuje modelový příklad vyprávění, „jak jsem se stal slavným spisovatelem“. Borges zpětně kriticky posuzuje a hodnotí své první literární pokusy i vydané knihy a začátek své povídkářské dráhy datuje až do roku 1933 (kniha Obecné dějiny hanebnosti). Borges se stylizuje především do „muže četby“, což rezonuje i s kultovním motivem jeho textů – knihovnou, která tvoří svět. Část vzpomínek stojí na výčtech toho, co v určitém věku četl a které knihy ho formovaly.
I ostatní lidé zmiňovaní v Autobiografii jsou charakterizováni knihami, které napsali, přeložili nebo četli: Cansinos vášnivě četl. Přeložil De Quinceyho Požívače opia, z řečtiny Meditace Marka Aurelia, Barbussovy romány a Schwobovy Imaginární životy. Později se ujal kompletního překladu Goetha a Dostojevského. (44) Devět úmorných let práce v Městské knihovně je líčeno jako utrpení právě proto, že se tamní zaměstnanci o literaturu jako takovou vůbec nezajímají: Vzpomínám si, jak si jednou jeden kolega všiml jména Jorge Luis Borges v encyklopedii a velice se podivoval nad shodou našich jmen a dat narození. (65) V textu narazíme na plno místních i osobních jmen, ale jen u mála z nich (Rafael Cansinos Asséns, Macedonio Fernández, Adolfo Bioy Casares) se Borges zastaví, aby detailněji zachytil svůj poměr k nim. Intimní život nechává zcela stranou – svůj vztah s rodiči pouze vyznačí jako šťastný, o ženách se nezmiňuje vůbec (pravděpodobně i proto, že Autobiografie vznikala během rozlukového řízení s první manželkou).
Osobní rovinu v Autobiografii nahrazuje lakonická výpověď o slepotě, jež ho postihla. Od roku 1927 podstoupil osm operací očí a nakonec paradoxně jako ředitel Národní knihovny skončil mezi 800 000 svazky knih, které si nemohl přečíst.