Magdaléna Vitásková
Po krátké recenzi na Wásitské vyznání v minulém čísle Plavu přinášíme tentokrát obsáhlejší článek arabistky Magdalény Vitáskové na podobné téma. Zabývá se nedávno vydaným dílem středověkého arabského filosofa Ibn Rušda (známého též jako Averroes) a zasazuje jej do kontextu dalších překladů do češtiny.
Žádný středověký muslimský filosof nezískal u scholastiků a na západoevropských univerzitách takový věhlas jako Ibn Rušd (1126–1198). Jeho komentáře k Aristotelovým dílům, jimž zasvětil celý svůj život, byly záhy přeloženy do latiny a získaly mu pověst aristotelského komentátora par excellence. Na druhou stranu za své filosoficko-teologické názory byl scholastiky odsuzován jako volnomyšlenkář a heretik. Jeho latinizované jméno Averroes dalo název celému myšlenkovému proudu v rámci středověkého křesťanského myšlení a latinský averroismus se ve 13. století stal prostorem pro vyjádření náboženského skepticismu.
Abu ’l-Walíd Muhammad ibn Ahmad ibn Muhammad ibn Ahmad ibn Ahmad ibn Rušd by se možná nikdy tolik neproslavil, kdyby nebyl pocházel z andaluské Córdoby. Andalusie, čili muslimské Španělsko, představovalo od počátku 12. století centrum filosofického myšlení a kulturního rozkvětu celého islámského impéria a zároveň výchozí bod přenosu myšlenkových a vědeckých poznatků do Evropy. Jelikož arabsko-islámská filosofie přímo navazovala na odkaz Aristotela a Platóna (respektive jeho novoplatónských komentátorů), můžeme tvrdit, že křesťanský Západ se s antickým dědictvím seznámil právě díky této andaluské cestě a zejména prostřednictvím děl Ibn Rušda. V tomto ohledu však nelze opomíjet ani jeho velkého předchůdce z islámského Východu, Ibn Sínu (Avicennu, 980–1037).
Ibn Rušd se nevěnoval jen filosofii, ale i jiným vědeckým disciplínám, jak bylo v jeho době naprosto běžné: medicíně, právu, lingvistice. Na rozdíl od Ibn Síny, jenž na Západě proslul téměř jen jako lékař, Averroes si vydobyl čestné místo filosofa a jeho již zmíněné komentáře se zde staly hlavním zdrojem aristotelismu. Již opatrnější přístup zaujali scholastikové k jeho pojednáním zabývajícím se vztahem filosofie a teologie, neboť právě na jejich základě se z jejich řad začali vydělovat „nebezpeční“ averroisté. Nejznámější z této série děl je bezesporu Vyvrácení vyvrácení (Taháfut taháfut), v němž Ibn Rušd hájí filosofy nařčené z kacířství velkým islámským teologem al-Ghazálím (1058–1111), který tak učinil ve svém spisu Vyvrácení filosofů (Taháfut al-falásifa). Vztahu filosofie a teologie, jak napovídá jeho název, se explicitně týká i kratší dílo Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a teologie (Fasl al-maqál fí má bajna ’l-hikma wa ’š-šarí‘a min al-ittisál), které si našlo svého překladatele do češtiny. [1]
V čem byly Ibn Rušdovy filosofické názory tak výjimečné, že si našly cestu do evropského prostoru a tam způsobily takový rozruch? Důraz, který kladl na racionální uvažování, a dezinterpretace jeho pojímání vztahu víry a rozumu vedly společně k rozvinutí „teorie dvojí pravdy“, která se stala hlavní hybnou sílou latinského averroismu. Podle tohoto učení existují dvě odlišné pravdy, filosofická a teologická, které se liší jak formou, tak obsahem. Musíme však zdůraznit, že Ibn Rušd tuto teorii nikdy nevyslovil a že mu byla připsána až latiníky. Jeho učení obsažené v sérii děl zabývajících se vztahem teologie a filosofie naopak lze označit za vyvrcholení několika set let snažení muslimských filosofů o smíření těchto dvou znesvářených disciplín.
Středověká islámská filosofie v českém překladu
Rozhodné pojednání je Ibn Rušdův jediný spis, který se dočkal překladu do češtiny, a to teprve v nedávné době. Budeme-li si chtít položit otázku, co je důvodem tohoto dosavadního citelného nedostatku zájmu o jeho dílo v českém, potažmo československém prostoru, můžeme ji směle rozšířit na celou středověkou islámskou filosofickou literární produkci. Z děl významných muslimských filosofů, mezi něž patří al-Kindí, al-Fárábí, Ibn Síná, Ibn Tufajl, Ibn Bádždža a Ibn Rušd, se mohli čeští čtenáři až do nedávné doby seznámit pouze s několika Ibn Sínovými kratšími spisy či vybranými pasážemi delších pojednání a s Ibn Tufajlovým dílem Živý syn Bdícího. Pozornost, kterou čeští (a českoslovenští) arabisté věnovali v letech 1952–1954 Ibn Sínovi, pramenila ze skutečnosti, že v té době celý svět slavil tisícileté výročí jeho narození (ovšem počítané podle muslimského kalendáře). Avicenna. Z díla [2] a Kniha definic [3] představují krátké edice jeho filosofických textů a básní, přeložených z arabštiny a perštiny, neboť Ibn Síná psal oběma jazyky. Po vydání těchto reprezentativních (ale značně nedostatečných) výběrů a po uplynutí významného jubilea však zájem o překlad filosofického díla tohoto velikána islámského Východu u nás opadl.
Živý syn Bdícího [4] oproti tomu představuje kompaktní (ale opět bohužel ne zcela kompletní) překlad Ibn Tufajlova úspěšného filosofického románu. Arabista Ivan Hrbek, uznávaný překladatel Koránu, při svém výběru vsadil na jistotu a nabídl v roce 1957 českým čtenářům patrně nejčtivější dílo islámské filosofie, jehož autor pocházel stejně jako Ibn Rušd z Andalusie. O popularitě tohoto díla svědčí i fakt, že se v roce 2011 dočkalo revidovaného a doplněného překladu z pera arabisty Luboše Kropáčka. [5] Toto revidované vydání vyšlo v nakladatelství Academia, které otevřením ediční řady Orient zároveň otevřelo prostor pro překlady dalších (nejen) středověkých muslimských autorů. Revidované vydání Živého syna Bdícího a překlad Ibn Rušdova Rozhodného pojednání vydaný v roce 2012 tak překlenuly více než padesátiletou odmlku a navázaly na tradici překladů děl středověké islámské filosofie z 50. let minulého století. [6] Můžeme jen doufat, že další arabisté-překladatelé v ní budou dále pokračovat a nabídnou další kamínek do pestrobarevné mozaiky středověké filosofické tradice islámského Východu i Západu.
Jak tedy můžeme odpovědět na otázku, proč se středověká islámská filosofická díla u nás tak zřídka překládají a vydávají? Nasnadě je odpověď, že důvodem je nedostatek zájmu jak ze stran nakladatelství (ovšem s nynější světlou výjimkou představovanou nakladatelstvím Academia), tak čtenářské obce. Tento žánr je natolik specifický, že si pravděpodobně nikdy nenajde srovnatelný počet čtenářů jako jiné kulturně-historické literární útvary. Na druhou stranu můžeme být optimističtí, neboť současná překladatelská aktivita v oboru zajisté přispěje ke zvýšení zájmu (nejen odborné) veřejnosti o středověká islámská filosofická díla.
Druhým důvodem, proč máme k dispozici tak málo překladů, je charakter samotného originálního textu. Ať už byli muslimští filosofové arabského, perského nebo tureckého původu, svá filosofická díla psali v arabštině, která sloužila jako lingua franca celému islámskému impériu. Odhlédneme-li od problému, že některé spisy se zachovaly pouze v překladu (nejčastěji hebrejském či latinském, případně perském), nikoliv v arabském originálu, musí každý překladatel čelit obtížnému charakteru středověké filosofické arabštiny. Neexistence interpunkčních znamének a odstavců znesnadňuje orientaci v textu, občasná nekonzistence technických termínů ztěžuje hledání jejich řeckých či latinských ekvivalentů, a tím pádem i běžně přijímaných překladů do češtiny. Plynulost textu je navíc narušována častým používáním chvalořečných formulí, které doprovázejí jméno Boží (ta‘álá „On je vznešený“, ‘azza wa džalla „On je vznešený a mocný“, tabáraka wa ta‘álá „On je požehnaný vznešený“ a další), jméno Proroka Muhammada (sallá ’lláhu ‘alajhi wa sallam „ať mu Bůh žehná a dá mu mír“) a dalších proroků (‘alajhi ’s-salám „Mír s ním“). Patří k nelehkým úkolům překladatele rozhodnout se, zda tyto přístavky ponechat za účelem orientalizace textu (která však nemusí být vždy vítaná), nebo jejich výskyt omezit a tím text značně odlehčit (ale připravit tak čtenáře o originalitu islámského vyjadřování). Pečlivé zvážení si také zaslouží charakter přepisu arabských pojmů, pokud se překladatel rozhodne je v rámci překladu uvádět, neboť je nutno volit mezi populárním a vědeckým přepisem (např. idžmá‘ respektive iğmá‘ – „konsensus“).
Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a teologie
Jak už jsme předeslali, Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a teologie je Ibn Rušdova jediná práce přeložená do češtiny a navíc jeden z mála skutečně kvalitních překladů ze středověké islámské filosofické tradice (ve srovnání s omezenými výběry z 50. let minulého století). Překladatel Ondřej Beránek jej navíc doplnil o fundovanou studii, v níž se věnuje nejen Ibn Rušdově životopisu a díle, ale též islámské filosofii obecně. Díky tomuto úvodu má čtenář lepší možnost proniknout do následného překladu pojednání, jehož smysl by bez něj mohl být hůře srozumitelný. A jaký že je jeho smysl? Jak už bylo řečeno, hlavním tématem Rozhodného pojednání je problematika vztahu víry a rozumu, respektive teologie a filosofie, řešená z pohledu islámského práva. Ibn Rušd si pokládá otázku, zda je studium filosofie a logiky povolené, a odpovídá si kladně s odvoláním na nejvyšší možnou autoritu, tj. Korán. Filosofií a logikou by se však podle něj měli zabývat pouze ti, kdož jsou k tomu předurčeni svými intelektuálními předpoklady. Jestliže se někomu nedostává vědeckého uvažování, nejen že by se neměl pouštět do filosofování, ale dokonce by před ním měly být filosofické pravdy tajeny, aby mu neuškodily. Tento člověk by se naopak měl plně spolehnout na náboženskou zvěst tak, jak byla představena ve zjevené Knize. Zjednodušeně řečeno tedy můžeme říci, že spíše než o „dvojí pravdě“ zde Ibn Rušd hovoří o „dvou stránkách jediné pravdy“.
Spis je přeložen z arabštiny velice zdařile, s patrným příklonem k překladu doslovnému, který je u středověkého textu filosofického charakteru asi ten nejvhodnější. Rozhodně se tak překladateli podařilo zachovat stylistické a rétorické zabarvení, které odpovídá originálu, ačkoli se někdy může zdát příliš složité:
Jestliže je tedy rozhodnuto, že Zákon závazně ukládá studium všeho jsoucího pomocí rozumu a úvahy o něm, a jestliže uvažování není nic jiného než odhalení a vyvození neznámého ve známém, a jelikož toto je odvozování (qijás), nebo činěno odvozováním, pak je nutné, abychom studovali vše jsoucí za pomoci rozumového odvozování. (89)
Při rozhodování o zachování či nezachování chvalořečných formulí volil překladatel zlatou střední cestu s tím, že přístavky ponechal u jmen proroků, zatímco u jména Božího je povětšinou vynechal:
Bůh také učil, že ten, pro koho stanovil toto poznání a koho jím poctil, byl Abrahám, mír s ním, a Vznešený pravil: „A takto jsme ukázali Abrahámovi království nebeská a pozemská…“ (89)
Co může čtenáře na první pohled zarazit, je zatíženost textu technickými termíny, u nichž je v závorce uveden vždy i arabský originál (přičemž ale musíme dodat, že překladatel zvolil čtenářsky velmi přístupnou formu přepisu do češtiny):
Pravíme: pokud není činností filosofie nic jiného než studium všeho jsoucího (mawdžúdát) a uvažování (i‘tibár) o něm jakožto dokladu (dalála) Činitele (sáni‘), tj. jakožto učiněného (masnú‘át) (…). (88)
Kromě uvádění arabských pojmů je plynulost textu také velice často narušována poznámkami pod čarou, které nezřídka zabírají i půl stránky. Ačkoli mu do určité míry ubírají na čtivosti, jsou jistě potřebné k porozumění jeho smyslu a navíc svědčí o fundovanosti překladatele v oboru středověké islámské filosofie. Klíčové a často se opakující pojmy jsou navíc vyloženy v samostatné kapitole v rámci doprovodné studie. Na závěr se můžeme jen tázat, zda by vůbec bylo možné lépe naložit s textem, jehož charakter (středověký filosofický spis) a výchozí jazyk (středověká filosofická arabština) jsou tak obtížné.
Poznámky:
1. Ibn Rušd (Averroes). Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a teologie. Přeložil a poznámkami a úvodem opatřil Ondřej Beránek. Praha: Academia, 2012. [Zpět]
2. Avicenna. Z díla. Připravili Věra Kubíčková a Karel Petráček. Praha: SNKLHU, 1954. [Zpět]
3. Ibn Síná (Avicenna). Kniha definic. Přeložila Jarmila Štěpková. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. [Zpět]
4. Ibn Tufajl. Živý syn Bdícího. Přeložil Ivan Hrbek. Praha: SNKLHU, 1957. [Zpět]
5. Abú Bakr Ibn Tufajl. Živý, syn Bdícího. Přeložil Ivan Hrbek; překlad revidoval a doplnil Luboš Kropáček. Praha: Academia, 2011. [Zpět]
6. Z dalších nových překladů můžeme uvést dílo již zmíněného teologa al-Ghazálího, které však nepředstavuje čistě filosofickou práci: Abú Hámid al-Ghazálí. Ghazálího výklenek světel. Přeložila a úvodní studii napsala Zora Hesová. Praha: Academia, 2012. [Zpět]