Aleš Pohorský
Chateaubrianda, ústřední osobnost literatury 19. století, čeští čtenáři znají v různých podobách, které mu vtiskli překladatelé. S tím, jak překlady jeho díla žily a žijí v české kultuře a co o ní vypovídají, nás seznámí Aleš Pohorský, který před nedávnem dokončil rovněž rozsáhlý výbor z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí, z něhož jsme v tomto čísle přinesli ukázku.
Rámec povídky o Atale o Šaktovi (1801) je vyložen jejím podtitulem: Láska dvou divochů v pustinách. Text byl publikován rok před Chateaubriandovým Duchem křesťanství. Starý Šakta v něm vypráví mladému Francouzovi Renému svůj životní příběh: po zajetí nepřátelským indiánským kmenem je Šakta odsouzen k smrti, avšak uprchne spolu s křesťankou Atalou, dcerou náčelníka. Jejich vztah nemá v důsledku náboženského slibu budoucnost a Atala se rozhodne pro smrt.
Česká recepce
Kdyby nebylo Jungmannova překladu, patrně by Chateaubriand do české literární tradice nepronikl s takovým důrazem. [1] Jeho Atala, neb láska dvou divochů na poušti (rozumí se v pustině) vyšla čtyři roky po originálu. [2] Jungmannova znalost francouzštiny byla solidní, [3] jakkoli při překladu Ataly možná nahlédl do některé německé verze.
Jungmannův překlad byl publikován v době, kdy Rakousko čelilo francouzskému ohrožení, rok po vydání Napoleonova Občanského zákoníku a po vyhlášení francouzského císařství. Jsme v roce bitvy u Slavkova, Napoleonova nadvláda nad Evropou dostoupila vrcholu.
Přesto vliv této skladby na další vývoj novočeské prózy byl zásadní, jak uznávají Bačkovský, Jakubec, Vlček a Vodička ve svých Počátcích krásné prózy novočeské (1948).
Když roku 1833 Chateaubriand dorazil do Prahy, aby navštívil svrženého francouzského krále Karla X., nikdo ho nezpravil o tom, že roku 1832 vyšlo druhé vydání Jungmannova překladu Ataly, ani hrabě Chotek, ani Vinařický, ani Čelakovský, ani Jean de Carro, karlovarský vydavatel francouzského věstníku. Měl tedy k dispozici jen kusé informace. Chateaubriand se v Pamětech ze záhrobí zmiňuje o Čelakovském, stejně jako o Hankovi a o Rukopisech (o nichž píše Jean de Carro), nikoli však o Jungmannovi. Rovněž tak mu nikdo neřekl, že roku 1811 a 1843 vyšel Jungmannův překlad Miltonova Ztraceného ráje, díla, které Chateaubriand také přeložil.
Lze však absenci českého ohlasu na Chateaubriandův pobyt v Praze a v Buštěhradě vysvětlit odkazem na historickou situaci, případně na politicky choulostivou povahu jeho mise? A spočívá význam Jungmannova překladu Ataly pouze v jeho včasnosti a náročnosti?
Čtyři valné řeky
Druhý odstavec úvodní kapitoly Ataly se rozeznívá jako epos starozákonní homérské a preromantické inspirace. Nová doba si žádá novou velikost:
Quatre grands fleuves, ayant leurs sources dans les mêmes montagnes, divisaient ces régions immenses : le fleuve Saint–Laurent qui se perd à l’est dans le golfe de son nom, la rivière de l’Ouest qui porte ses eaux à des mers inconnues, le fleuve Bourbon qui se précipite du midi au nord dans la baie d’Hudson, et le Meschacebé qui tombe du nord au midi, dans le golfe du Mexique. [4]
„Vznešenost přírody“ je patrná ve volbě výrazů vyjadřujících velkolepost: řeky jsou „velké“, jsou to veletoky, grands fleuves („valné řeky“ u Jungmanna), velkolepý je obraz hor, z nichž se valí vody na čtyři světové strany do „nesmírných krajů“ (régions immenses), aby rozdělily Nový svět. Tento obraz nového ráje, jak je řečeno v následující větě (le nouvel Éden), je podobenstvím země zaslíbené, jež přiléhá k neznámým mořím (mers inconnues). V nespoutané nesmírnosti se řeka sv. Vavřince „ztrácí“ (se perd) a řeka Bourbon se „řítí“ (se précipite). Vybaví se maně úvodní pasáž Caesarových Zápisků o válce galské o Galii rozdělené na tři části. Řeč plyne majestátně jako říční proud. To vše odpovídá autorovu záměru vytvořit „epopej přírodního člověka“ (l’épopée de l’homme de la nature), jak píše v úvodu k prvnímu vydání. Šlo o to „vrátit svobodu Novému světu“ (rendre la liberté au Nouveau-Monde), navštívit „po Homérově vzoru“ národy, které chtěl vypravěč vylíčit v díle, které je „jakousi básní“ (une sorte de poème).
Chateaubriand usiluje o epopej. Její velikost spočívá v tom, že jeho báseň se podobá sborovému zpěvu (vzpomeneme si na Máchův sbor duchů), a podobně velikost Jungmannova spočívá v tom, že jeho překlad není pojat jako prostá řeč, nýbrž jako vznešený lyricko-epický chorál, který se vyznačuje „úchvatně plastickou dikcí“, jak konstatuje F. V. Krejčí. [5]
Slyšme tedy, jakým hlasem zpívá citovaný Chateaubriandův hymnus v Jungmannově překladu:
Čtyry valné řeky, berouce na týchž horách počátek svůj, dělily nesmírné ty končiny: řeka sv. Vavřince, tratící se na východ do téhož jména zátoky; tok západní, an do moří neznámých vnáší vody své; Bourbon, padající od poledne k půlnoci do zálivu hudsonského, a Mešasebé, ana sstoupivši od půlnoci na poledne, pochovává se v zátoce mexikánské. [6]
Veleslavínská kadence věty, nesporně už v době Jungmannově archaická, byla přece v něčem moderní. Obrozenská čeština by asi umístila sloveso na konec věty a věta „tok západní (…) do moří neznámých vnáší vody své“ by patrně zněla „tok západní do moří neznámých vody své vnáší“ apod.
Jungmann je tedy přirozený pokud jde o sloveso, jež je umístěno podle smyslu, a naopak je archaický, pokud jde o adjektivum (nikoli však důsledně: „valné řeky“), i pokud běží o jiné syntaktické prostředky (spojky „an“, „ana“, kompletní soustava přechodníků) a úchvatný prozaický časoměrný spád, založený na unikátních českých dlouhých slabikách střídavě přízvučných a nepřízvučných, vhodných právě pro zpěvnou chorální melodii: „počátek svůj“, „nesmírné ty končiny“, „tratící se na východ“, „do moří neznámých vnáší vody své“.
Vedle hymnického efektu byla ve své době pro českého čtenáře působivá také vize země zaslíbené, jež mohla přivodit sen o ztracené vlasti, překračující národní mez. Tento sen se stává extatickou vidinou o květných korábech, která později inspirovala Arthura Rimbauda k halucinacím obsaženým v Opilém korábu [7]:
Zelenaví hadové, volavky šeré, růžoví plameňáčkové, mladí krokodýli plaví se, nahodilí poutníci, na těch květných korábích. [8]
Obraz zemského ráje vstoupil do české romantické poezie v Jungmannově překladu Ataly [9] tři desetiletí před Máchou (1836) a Tylovou národní hymnou (1834). Chateaubriand by mohl být po právu nazván vidoucím básníkem, na rozdíl od slepého harfeníka a slepého Ossiana:
U vchodu zblíženém viděti podnapilé mstem [10] hroznů medvědy, ani se potácejí na haluzích jilmů; karibů stáda koupají se v jezeru, černé veverky pohrávají v mrákotě lupení; posměváčkové, viržiničtí holubi, na velkost co vrabci, sletují na zardělý od jahod trávník; papouškové zelení se žlutými hlavami, strakapoudi brunátní, plamenní kardináli, lezou do kotouče na cypřišů vrcholích; kolibrové třpytějí se na jasmínu květníků, a čižební hadi, sipějíce, visí dolů hlavami ze stromových makovic, a houpají se na vzor pletiva z kvítí. [11]
Žádný z Jungmannových pokračovatelů se nevydal touto cestou rytmizované prózy. Jeho následníci směřovali k poetizaci řečí metafor, kdežto pořádek slov spěl u nich k přirozenému, tj. mluvenému toku řeči. Hovorová čeština pohltila češtinu spisovnou.
Prvním pokračovatelem Jungmannovým byl Antonín Hansgirg se svým překladem Posledního Abenceraga z roku 1837. [12] Tento zapomenutý text se dočkal několikeré odezvy (Příhody posledního Abenceraga, č. 1884 a 1886) a naposledy jako Příhody posledního z Abencerážů (1924). [13]
Pokud jde o další Chateaubriandův text, Mučedníky, zmiňuje se Jan Jakubec o záměru Vacka Kamenického přeložit toto dílo, [14] avšak Vackův pokus nebyl realizován. Když roku 1851 vydal svůj překlad Mučedníků Jindřich Ondrák (Mučedníci aneb Triumf křesťanského náboženství), vyjevil se rozdíl proti Jungmannovi. Ondrák přeložil mytologické narážky, a přičlenil do textu vysvětlivky významu českého ekvivalentu nebo poznámky takřka poučné: „Stříci užívali naši slavní předkové vždy s genitivem“. Ondrákův překlad je starožitný, ba obstarožný. Chateaubriandovi Mučedníci začínají s patosem hodným Vergilia:
Boje křesťanů a vítězství vypravovati míním, jehož byli věřící snažením dvou manželů mučedlnických nad pekelnými duchy dosáhli. Muso nebeská! [15]
Tímto velkolepým patosem je Ondrák blízký Polákově Vznešenosti přírody (1813 [16]), Kollárově Slávy dceři (1832), Čelakovského překladu Augustinova spisu O městě Božím (1828–1832 [17]), Vlčkovského překladu Iliady (1842), věnovanému „jinochu slovanskému“, překladu Aeneidy od Karla Vinařického, který vyšel téhož roku jako Ondrákův překlad Mučedníků (1851), jakož i překladu Augustinových Vyznání od Jana Herčíka (1858). Tyto literárně-historické souvislosti zmírňují soud o chudobě tehdejší české literární tvorby a svědčí o pokusech nahradit antiku slovanskými starožitnostmi. Klasika se logicky vymezuje proti romantice. [18]
Autor hesla Chateaubriand v tzv. Riegrově Slovníku naučném (1863), [19] zastánce romantického tábora, dospěl k závěru o Chateaubriandovi jako básníku srdce: „Kde básník jen hlasu srdce svého naslouchá, tam skutečně velkým jest; kde však poezie k šíření teorií svých nadužívá, tam hřeší na géniu svém a klesá z výše, na které ho nadání jeho staví.“
Potopa
Quand tous ces fleuves se sont gonflés des déluges de l’hiver, quand les tempêtes ont abattu des pans entiers de forêts, les arbres déracinés s’assemblent sur les sources. [20]
Chateaubriandův výraz déluges, obsažený v tomto úchvatném biblickém obraze, [21] jejž interpretují všichni čeští překladatelé svorně jako „povodně“, označuje ve skutečnosti „potopu“. [22] Toto romantické téma par excellence se za Konzulátu nemohlo nevztahovat k nedávným politickým a sociálním otřesům, z nichž povstaly „bouře“ a „potopy“, jako obraz bouřlivé a zvrácené doby vyvrácené z kořenů a zároveň nesmírné, strašlivé a neproniknutelné pralesní změti. V uvedené ukázce nakupené kmeny představují primitivní divokou „pustinu“ (désert).
Takto zní Jungmannův překlad, v němž doplněné slovo věk mohlo označovat právě konkrétní historickou zkušenost:
Kdy se všecky tyto proudy povodněmi naduly zimními, kdy bouřky celá mejta lesů vyvrátily napořád; shromažďuje věk u veškerých pramenů stromy vykořeněné. [23]
Na mnohem pozdějším Vodákově překladu Ataly roku 1899, [24] jehož autor se k Jungmannovi výslovně hlásí, [25] lze pozorovat, jakým vývojem prošla čeština za necelé jedno století:
Když se všechny tyto řeky zimními povodněmi vzedmou, když vichřice zporážejí celé klíny lesů, nakupí se vyvrácené stromy na pramenech. [26]
Slovosled odpovídá dnešnímu aktuálnímu členění. Sloveso „vzedmou se“ se nenachází na konci věty kvůli syntaktické normě či gramatickému pravidlu, nýbrž ze sémantických důvodů. V druhé větě se kadence opakuje a zároveň ozvláštňuje. Jde o obraz lesů, nikoli o porážení stromů. V obou případech jsou zakončeny obě vedlejší věty dvojslabičnými slovy, o něž se lze „opřít“.
Ve svém chateaubriandovském hesle v Ottově slovníku naučném [27] byl Šalda vnímavý především k Chateaubriandovu stylu, jehož novost ovšem spočívá ve volbě slov:
„Přese všechny baroknosti tyto je tu však Chateaubriand velikým novotářem stylu; proti suchému, nudnému popisu klasiků postavil smělou malířskou paletu, barvy plné žáru, slova zvučná a nová, neotřená posud. Dech grandiózní, zasmušilé veleby je rozestřen nad tímto dílem a přibližuje je zčásti starým primitivním arcidílům, bibli a Homérovi.“ [28]
Jaroslav Zaorálek je třetím překladatelem Ataly (a druhým překladatelem Reného) do češtiny (1926). [29] Vznešenost jeho stylu nespočívá v rytmizované kadenci, ale ve volbě slov a v uvolněné, lehce expresivní metaforice („bouře poválely“), přesně podle požadavků Šaldových:
Když se všechny tyto řeky vzduly zimními povodněmi a když bouře poválely celá pásma lesů, stromy vyvrácené z kořenů se kupí u pramenů. [30]
Jistá archaičnost je dána téměř stoletým odstupem, avšak dojem starobylosti se stírá. Je na nás, zda se přikloníme k bohatosti jazykových prostředků vysokého antikizujícího stylu aristokratického jazyka či k prostotě obecné, demokratické řeči, kterou očekává „průměrný“ čtenář. Neodpovídal by Chateaubriandovi lépe manýristický až barokní styl Vančurův, Reynkův [31] nebo Kratochvílův, [32] anebo koneckonců nebylo by lepší držet se máchovské dikce, která je Chateaubriandovi i Jungmannovi bližší?
Roku 1927 vydal Atalu a Reného ve vlastním překladu Jaroslav Fořt, [33] mj. překladatel Baudelairových Básní v próze:
Když se všechny tyto řeky vzduly zimními povodněmi a bouře zporážely celé lány lesů, kupí se vyvrácené stromy u pramenů. [34]
Mytologické či starozákonní odkazy jsou nahrazeny vyprávěcí hovorovou řečí, nejpřirozenější, avšak také oproštěné od květnaté mluvy originálu, která byla napodobována ve Francii v době svého vzniku tak nekriticky, že se Chateaubriand cítil povinen od svých napodobitelů distancovat.
Oskar Reindl je posledním překladatelem obou Chateaubriandových povídek (1973):
Když všechny tyto řeky vystoupí za zimních povodní ze svých břehů a vichřice smetou celé lány lesů, vyvrácené kmeny nakupí se na pramenech. [35]
Tak se nám čeština vybrousila do prostoty až nevýrazné. Moderní styl se odpoutal od klasického a dekadentně preromantického jazyka originálu.
Jak je možné, že to, co sdělil Šalda slovy o „smělé malířské paletě a barvách plných žáru“, o „dechu grandiózní a zasmušilé veleby“, maje na mysli Atalu, a přirovnávaje Chateaubriandův styl k Bibli a k Homérovi, postihl jediný Jungmann v době, kdy český jazyk hynul na úbytě a národní objednávka si žádala prostomluvu, zatímco jeho následníci nebyli tohoto širokého dechu mocni?
Dlužno podotknout, že do českého kontextu vstoupila Atala na počátku a René na konci 19. století, zároveň s Verlainem, s dekadencí a s Rostandovým Cyranem a nedlouho před nástupem avantgardy. Takový je úděl věčného dohánění Evropy, takové jsou posuny v literárním vývoji.
Poznámky:
1. K této problematice viz např.: Zima, Jaroslav. „Jungmannův překlad Ataly“. Slovo a slovesnost 17 (1956): 89–108; Hrbata, Zdeněk – Procházka, Martin. Romantismus a romantismy. Praha: Karolinum, 2005; Pohorský, Aleš. „Chateaubriand et le romantisme tchèque“. Bulletin Chateaubriand XL (2007): 11–18; Hoffmannová, Jana. „Letmé srovnání překladů Ataly“. Bohemica Olomucensia 1.4 (2009): 27–34; Pohorský, Aleš. „Chateaubriand, hlasatel pravdy srdce“. Paměti ze záhrobí. Praha: Academia, 2011: 15–27. [Zpět]
2. „Přel. J. J.“ uvádí skromně překladatel ve své vlastní Historii literatury české, vydané roku 1805 u Františka Jeřábka v klášteře sv. Havla. [Zpět]
3. Jak dokládá Jakubec s odkazem na svědectví Jana Nejedlého Nejedlého v Dějinách literatury české. [Zpět]
4. Chateaubriand. Atala – René. Paris: Flammarion, 1985. 171. [Zpět]
5. „Na melodické, barvité a úchvatně plastické dikci, jíž napsal otec francouzského romantismu smutný tento příběh lásky z amerických pralesů, zkoušela znovuvzkřísená literární čeština poprvé perutě své básnické síly a paletu svých barev (…). Pro vývoj jazyka a krásného básnického výrazu bylo a zůstane jeho objevení se v rouše českém událostí epochální.“ Krejčí, František Václav. „Česká próza v XIX. století“. Devatenácté století slovem i obrazem. Vol. 2, díl 1. 1025. [Zpět]
6. Atala. Přeložil J. Jungmann. Praha: Bradáč, 1918. Úvod, nečíslováno. [Zpět]
7. Obraz plovoucích ostrovů, jež se utrhly od pevniny a plují po šitém moři, pochází pravděpodobně z Ataly a z Vernea, jak si všiml Roger Caillois. [Zpět]
8. Atala. Praha: Bradáč, 1918. [Zpět]
9. „Ta česká země nejmilejší Tobě ráj“. [Zpět]
10. Jungmann uvádí ve vlastním Slovníku: mest, míza lahodná z hroznů, tedy mošt. [Zpět]
11. Atala. Praha: Bradáč, 1918. [Zpět]
12. Biblioteka zábavného čtení, svazek šestý, v Knížecí arcibiskupské knihtiskárně, řízením a nákladem Václava Špinky. Není jisté, zda je tato kniha přeložena z francouzštiny. Poznámky uvádějí vysvětlivky a německé ekvivalenty slov, nikoli však původní francouzský výraz. [Zpět]
13. Přeložil Josef Sedláček, vydal Miloslav Nebeský. [Zpět]
14. O Vackově překladu Chateaubriandových Mučedníků psal Vinařickému Fr. Sláma v listu z 9. ledna 1835, jak uvádí Jan Jakubec v Dějinách literatury české. [Zpět]
15. Mučedníci. Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna, 1851. 20. [Zpět]
16. Knižně 1819. [Zpět]
17. Nebo 1829–1833, jak uvádí Doucha ve svém Knihopisném slovníku. Srov. úvod Julie Novákové k jejímu překladu O Boží obci. Praha: Vyšehrad, 1950. [Zpět]
18. Také Vinařický si ve svém úvodu k Aeneidě na romantiky stěžuje: „Neblahé vyloučení našeho jazyka národního ze škol vyšších z jedné, a úšklebné se posmívání romantiky moderní starodávným hexametrům ze strany druhé.“ [Zpět]
19. Bez signatury. Byl jím patrně Jakub Malý, spoluredaktor 3. dílu. [Zpět]
20. Atala – René. Paris: Flammarion, 1985. 171. [Zpět]
21. Ponechme stranou neobvyklé použití složeného času minulého (passé composé) se sont gonflées tam, kde bychom spíše očekávali podle francouzské „bibličtiny“ čas jednoduchý (passé simple) se gonflèrent. [Zpět]
22. Viz obraz s týmž námětem od Girodeta, Chateaubriandova portrétisty. [Zpět]
23. Atala. Praha: Bradáč, 1918. [Zpět]
24. Jindřich Vodák, literární kritik, překladatel Stendhala a spolu se Šaldou člen redakce Ottova slovníku naučného pro románské literatury (autorem chateaubriandovského hesla je F. X. Šalda) vydal svůj překlad Ataly a Reného roku 1899. Jelikož nakladatel Otto neměl ve zvyku uvádět vročení, setkáváme se někdy také s datem 1898 nebo 1901. [Zpět]
25. „Jaký význam má Jungmannův český překlad Ataly z r. 1805 pro české písemnictví, netřeba tuto vykládati. Ale rovněž ne, proč bylo nutno pokusiti se o nový. Byly to tytéž příčiny, jež žádaly nový překlad Fausta, Shakespearových dramat aj. Rozumí se, že z Jungmannova překladu Ataly mnoho bylo přejato do nového.“ [Zpět]
26. Atala – René. Přeložil Jindřich Vodák. Praha: J. Otto, [1899?]. 25–26. [Zpět]
27. (Ottův slovník naučný, 1897 ed.). Šalda vychází z francouzské bibliografie a uvádí také české překlady, mimo jiné omylem Reného od Hulakovského, autora Athalie, historické povídky z dějin židovských podle Racina. [Zpět]
28. Šaldův slovník naučný, Šalda, F. X., ed. Milan Blahynka. Praha: Československý spisovatel, 1986. 145. [Zpět]
29. 1. svazek bibliofilské edice Odeon, tiskem Kryl a Scotti. [Zpět]
30. Atala – René. Praha: Odeon, 1926. 9. [Zpět]
31. Viz jeho překlad Francise Jammesa (Román zajícův). [Zpět]
32. Osamělý rváč. [Zpět]
33. V bibliofilské edici (vyzdobil Cyril Bouda, vytiskli Kryl a Scotti, vyd. Hyperion, Praha). [Zpět]
34. Atala – René. Praha: Hyperion, 1927. 8. [Zpět]
35. Atala – René. Praha: Odeon, 1973. 33. [Zpět]