Pierre-Jakez Hélias
Přeložil Vít Pokorný
Janig vždy říkala svému muži: „Yanne, miluju vás až za hrob. Kdybyste snad umřel, nežila bych ani o chlup déle než vy. Než by první hrouda hlíny dopadla na vaši rakev, uplakala bych se.“ Yann jí celá léta laskavě odpovídal: „I já vás, Janig, miluju až za hrob.“ A víc už nic, protože to byl člověk rozumný, a ostatně i proto, že nerad poslouchal o své smrti, na to měl ještě čas.
Jenže jednoho dne řekla Janig něco trochu jiného: „Můj nebohý Yanne, kdybych mohla odejít na věčnost místo vás, udělala bych to. Tak moc vás miluju.“ „Janig, miluju vás až za hrob,“ jako obvykle odpověděl Yann tónem, asi jako by říkal, že je pěkné počasí. Vtom dostal zvláštní nápad.
Když se smrákalo, Yann se vrátil domů celý zachmuřený. Posadil se ke stolu před talíř polévky, ale nic neříkal ani nejedl. „Co se děje, můj drahý Yanne?“ „Ale nic.“ „Tak proč jste tak vyjevený?“ „Nic, je mi dobře.“ „Dejte si přece trochu polévky!“ „Nemám hlad.“ „Asi na vás jde nějaká nemoc.“ „Jsem zdravý jak ryba, Janig.“ Yann nakonec zašeptal: „Byl to On, koho jsem viděl. Ano, potkal jsem Ho.“ „Koho? Bože, přišel snad za vámi Ankou [1]?“ „Ano. Řekl mi, že si pro mě o půlnoci přijde.“ „Ne, ne!“ křičela Janig: „To se nesmí stát! Schovám vás. Jděte do stáje, zahrabejte se do čerstvé slámy. Ankou tu najde jen mě.“
Yann se zavřel ve stáji. Lapil tam velkého kohouta, co seděl až úplně vzadu na hřadě, a to nebohé zvíře oškubal. Nechal mu jen ocas a několik velkých per na křídlech. O půlnoci přistoupil k domovním dveřím, pootevřel je a hodil dovnitř napůl oškubaného kohouta. To vám povídám, kohout vypadal příšerně a byl bez sebe strachy. Janig podřimovala na posteli a místnost osvětlovala pryskyřicová svíčka, postavená do dřeváku na lavici. Když Janig uslyšela šílený křik, vzpřímila se, a jak uviděla to kohoutí jabadao [2], pomyslela si, že Ankou je tady. Právě v tu chvíli Yann zahřímal zpoza dveří nejhlubším hlasem, který za sebe dokázal vydat: „Janig, kde je váš muž?“ Janig zaječela: „Yann tu není. Ve jménu Božím, jděte pryč!“ Ale jak kohout uslyšel její ostrý hlas, dostal hrozný strach, začal zběsile létat a skákat kolem svíčky a ohromné stíny jeho křídel se míhaly po stěnách. Pták nakonec zavadil o plamínek, spálil si ocas, začal řádit jako ďáblem posedlý a shodil dřevák na zem. Bum bác! Světlo zhaslo, všude tma a rázem ticho. A znovu se ozval Yannův hlas, tentokrát ještě hrozivější: „Janig, řekni mi, kde je tvůj muž, nebo si odnesu vás!“ Odpověděl mu chvějící se ženský hlas: „Možná se schoval ve stáji. Do kupy sena.“
Yann se za dveřmi zachechtal, i když mu do smíchu zrovna dvakrát nebylo. Pak se vrátil do své skrýše. Druhý den nepadlo o kohoutovi a Ankouovi ani slovo. I po té děsivé noci Yann a Janig milovali jeden druhého až za hrob. Janig se styděla a Yann v duchu přemýšlel, co by dělal na místě své ženy. I on by Ankouovi určitě všechno prozradil. Ale od té chvíle si nikdy neřekli: „Miluji vás až za hrob.“
Tuhle historku mám od jednoho rozeného vypravěče z Poullaouenu, byla radost ho poslouchat. Dobrý bretonský vypravěč má v hrdle učiněné varhany a umí měnit hlas tak často, jak se mu zachce. Celé jeho tělo sleduje příběh tak věrně, až byste věřili, že před vámi dobrý půltucet apoštolů hraje komedii k popukání. A když má vypravěč líčit křik Ankouova kohouta, zapojí svůj nos, oči, uši, ramena, paže, ruce, kolena, nohy, chodidla, ba i zadnici, aby dobře odvedl svou práci.
Originál: Hélias, Pierre-Jakez. „Un amour terrible“. Les autres et les miens. Paris: Plon, 1977. 386–388.
Poznámky:
1. „Ankou je žnec a vozka Smrti. Také se mu říká potr ar falc’h (kluk s kosou) nebo ar mevel braz (velký sluha). Na každou farnost připadá jeden a je to vždy poslední zesnulý v roce. Jeho těžká služba tedy trvá celý rok. Je vyzbrojen kosou nasazenou naopak, a když se rozmáchne, dělá opačný pohyb než sekáč. Bývá to vysoký hubený chlapík, jehož tvář zakrývá široký klobouk, nebo kostlivec v rubáši. Stojí na těžkém, skřípějícím voze, do něhož skládá svou žeň mrtvol. Do povozu je zapřažen vychrtlý kůň, někdy dva koně, jeden hubený, druhý vykrmený. Stává se, že i Ankou má sluhy. Skřípot jeho vozu byl největší nočním postrachem Bretonců. Dnes se jménem Ankou označují lidé vychrtlí na kost a vyhublost předznamenávající smrt.“ Citováno z knihy: Le Braz, Anatole. Ankou. Legenda o smrti v Dolní Bretani. Praha: Dauphin, 1996. 63. Vybral, z francouzštiny přeložil, uspořádal a předmluvou vybavil Zdeněk Hrbata. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. Jabadao je bretonský lidový tanec. Zde v přeneseném smyslu jako povyk, rámus, rozruch, lomoz, vřava a tak podobně. (Pozn. překl.) [Zpět]