Anna Tkáčová
Zcela bez povšimnutí kritiky se na pultech knihkupectví objevil ke konci roku 2005 román kolumbijské spisovatelky a novinářky Laury Restrepo Temná nevěsta (La novia oscura, 1999). Současná kolumbijská literatura je přitom pro českého čtenáře velkou neznámou a povědomí o ní se omezuje na jedno jediné jméno: Gabriel García Márquez. Laura Restrepo patří k nejvýznamnějším hispanoamerickým autorkám, její dílo bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků a renomé si získala i mezi literárními kritiky a kolegy-spisovateli. Poklonu jí složil například José Saramago při předávání významné literární ceny španělského nakladatelství Alfaguara za román Delirio (2004, Delirium), který byl porotou oceněn jako nejlepší španělsky psaný román roku 2004.
Laura Restrepo vystudovala filosofii a politologii, v současnosti žije a pracuje v Bogotě jako ředitelka Institutu pro kulturu a cestovní ruch. Působila též jako členka komise M-19, která se snažila vyjednat mír mezi vládou a povstaleckými partyzánskými jednotkami. Jako bývalou partyzánku ji do komise v roce 1983 jmenoval tehdejší kolumbijský prezident Belisario Betancur.
Svůj první román Dějiny jednoho nadšení (Historia de un entusiasmo), v němž zúročila dojmy ze svého působení v partyzánském oddíle, vydala v roce 1986. Brzy po něm následovaly další prózy: Ostrov vášně (La isla de la pasión, 1989), Levhart na slunci (Leopardo al sol, 1993) o vzniku kolumbijské mafie, Sladká společnost (Dulce compañía, 1995), Chybné množství (La multitud errante, 2001) a Vůně neviditelných růží (Olor a rosas invisibles, 2002). Je autorkou nebo spoluautorkou několika esejistických publikací a také knih pro děti. Jejím zatím posledním dílem je již zmíněný román Delirium.
Psát v Kolumbii o Kolumbii po Garcíu Márquezovi není pro žádného spisovatele jednoduché, nechce-li si od kritiky vysloužit nálepku epigona. Laura Restrepo se hlásí k odkazu svého krajana a vliv jeho tvorby na její vlastní díla je patrný. Přesto je však svá. Na problémy současné kolumbijské společnosti nahlíží citlivým ženským pohledem. Její romány jsou charakteristické svou autentičností, protože všechny vytěžila z prostředí, kde se jako novinářka sama dlouho pohybovala a které důvěrně poznala, ať už to byl partyzánský oddíl, prostředí bogotských slumů nebo komunita prostitutek. Její přístup k psaní ocenil i samotný García Márquez, když prohlásil: „Vytváří jedinečnou směs složenou z novinářské investigace a literární tvorby.“
I na počátku jejího románu Temná nevěsta stál novinový výstřižek s portrétem dívky se záhadnou tváří, který se jí dostal do rukou a zaujal ji, když přijela natočit reportáž o petrolejářském městě Barrancabermeja a tamější stávce dělníků. Od něho odvinula dlouhé pátrání po jednom lidském osudu. Strávila dlouhé týdny rozhovory s pamětníky, kteří před vnímavou posluchačkou odkryli i svůj vlastní lidský příběh. Hodiny a hodiny hledala v archivech a listovala starými novinami.
Výsledkem je román odehrávající se ve městě Tora (Barrancabermeja) obehnaném těžními věžemi naftařské společnosti Tropical Oil Company a v jeho vykřičené čtvrti Catunga. Tora je město, kde lidé nezapouštějí kořeny. V touze najít sebe sama sem přicházejí nejrůznější ztroskotanci, podivíni a dobrodruzi nejen z celé Kolumbie, ale i odjinud. Lidé vykořenění, z nichž jedni touží po bohatství, jiní hledají, co by dodalo jejich životu smysl. Kromě majitelů firmy se však zbohatnout nepodařilo nikomu a hrdost na chlapskou práci na těžní věži, důvěrně nazývané Emilie, dodává životu smysl jen na chvíli. Kdo přijde, stává se člověkem na okraji, vyděděncem, který dříve nebo později pozná, že štěstí se musí hledat jinde a usadit se tu natrvalo znamená životní prohru.
Jedinými stálými obyvateli či spíše obyvatelkami jsou prostitutky z Catungy. Tak jako muži pracující na těžních věžích, i ony za sebou vlečou nejrůznější osudy a život prodejné ženy v poklidném matriarchátu, jemuž vévodí vysloužilá prostitutka, majestátní stařena s podivným jménem Všech svatých, je pro ně oproti minulosti vlastně výhrou a životní jistotou. Přes týden život ospale plyne podobně jako dnes již mytická řeka Magdalena, na jejímž břehu Catunga stojí a kde se jednou za týden koná nedělní piknik. K řece se upínají tajné touhy a sny jednotlivých žen, po ní občas připlouvá naděje na změnu, tudy i mizí.
Než přijde páteční večer a sobota, ženy perou, vaří, starají se o domácí zvířectvo a o zahrádky, vyprávějí si. Naplno se žije jen v sobotu, kdy do čtvrti přicházejí dělníci z těžních věží. Mezi naftaři a jednotlivými prostitutkami vznikají vztahy budící dojem normálnosti a stálosti. Všichni jsou si však vědomi přechodnosti a neukotvenosti těchto vztahů a většina žen je natrvalo smířena s přechodným postavením milenky i matky dohromady. Mezi ženami existuje pocit sounáležitosti, jakési nenápadné přátelství, chybí tu zášť a závist, jsou si navzájem oporou, všechny mají pocit, že někam patří.
Způsob, jakým Laura Restrepo předestírá charaktery jednotlivých žen, způsob, jakým proniká do vztahů mezi nimi samotnými i do vztahů mezi ženami a naftařskými dělníky, dodává i té nejposlednější postavě na lidské důstojnosti. Jakási vzájemná sounáležitost a podpora mezi oběma komunitami Tory se projeví zejména v době stávky dělníků za lepší pracovní podmínky na těžních věžích.
Rozruch v zaběhnutém způsobu života nastává, když do vesnice přichází dospívající dívka, která nechce prozradit své jméno a ani slovem se nezmíní, odkud je a co v životě prožila. Ujímá se jí Všech svatých a připravuje ji na jedinou jistotu v životě: bude prostitutkou, krásnou prostitutkou s exotickým jménem Sayonara, jejíž podobizna v novinách se stala prvopočátkem celého románu vycházejícího ze skutečné události.
Sayonara však jako jediná z celé komunity nepropadá fatalismu a tím, že dráhu prostitutky v Catunze nechápe jako konečný stav, nýbrž jako východisko pro hledání jiné jistoty, svým způsobem naruší chod celé komunity, jejíž nepsané zákonitosti platí už celá desetiletí. Několikrát se pokusí odejít a po čase se znovu a znovu vrací. Naposledy odplouvá po řece Magdaleně s předákem těžní věže Payanésem a její osud zůstává otevřený.
Osud ostatních žen je jasný. Po skončení stávky, v níž se prostitutky staly družkami naftových dělníků v boji za lepší podmínky, byla Catunga rozprášena. Starý svět matriarchátu, vzájemného soucítění, ženské solidarity, v němž každá z žen alespoň něco znamenala, zanikl. Jenom prostitutky jako takové zůstaly, každá sama za sebe, ne ve společné vesnici-domově, ale v různých vykřičených domech roztroušených po celém městě. Tak vypadala Tora, když tam Laura Restrepo přišla jako novinářka a pomalu začala sestavovat celý příběh.
V úvodu bylo řečeno, že román prošel knižním trhem bez povšimnutí. Měl totiž tu smůlu, že jej kýčovitá obálka signalizující pokleslé čtivo a jen vágně vztažená k obsahu a účelová anotace předurčily k tomu, aby v knihkupectvích ležel v regálech s označením „Knihy pro ženy“. Vlastní obsah knihy se však zcela míjí s tím, co hlásá její vnější zdání. Spíše než pouhým lechtivým příběhem z exotického prostředí, jak informuje obálka, je román Temná nevěsta a celý mikrokosmos Tory metaforou o Kolumbii jako takové, o jejích traumatech, rozvrácenosti a hledání vlastní identity. Tak jako Sayonara, i Kolumbie, krásná a drsná zároveň, se potácí v bludném kruhu a hledá, kudy z něho ven.
Důkazem toho, že nejde o pokleslou literaturu typu „harlekýnek“, může být i jméno překladatele. Překladu se zhostil Jan Schejbal, v jehož bibliografii překladů literaturu lehkého žánru nenajdeme. Specializací Jana Schejbala jsou sice překlady z katalánštiny, ale dobře se vyrovnal i se španělským textem. Svou fantazii musel zapojit zejména při hledání vhodných českých ekvivalentů pro nejrozličnější přezdívky několika hlavních ženských postav. Román se čte velmi hladce a je zásluhou překladatele, že to platí i o komplikovaně členěných souvětích.
Restrepo, Laura. Temná nevěsta. Přel. Jan Schejbal. Frýdek-Místek: Alpress, 2005.