Rubrika: Recenze Stránka 1 z 23

Všechno bychom si řekli, ale neuděláme to

Adéla Bílková

Hermann, Judith. Všechno bychom si řekli.
Z německého originálu
Wir hätten uns alles gesagt (2023) přeložil Petr Štědroň.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2024. 186 stran.

 

„(…) stěny chodby se rozpustí a promění v cosi vazkého, fluorejskujícího, schody se začnou pohybovat a vzdalovat od sebe. Nic takového však nenastalo. Prostě jsem přešla práh, sešla po schodišti dolů, vyšla v zimním poledni na ulici. A už se nikdy nevrátila.“ (54) Tak a podobně se německá autorka Judith Hermann (* 1970) ve svém nejnovějším románu Všechno bychom si řekli pokouší o vyvolání pocitu autenticity.

Léčba pro duši. Poezie Joãa Luíse Guimarãese

Anton Romanenko

Guimarães, João Luís Barreto. Mediterrâneo = Středomoří.
Z portugalského originálu
Mediterrâneo (2016) přeložila Kateřina Ritterová.
1. vydání. Praha: Togga, 2024. 113 stran.

 

Portugalský básník João Luís Barreto Guimarães (* 1967) formuloval jednu z nejnaturalističtějších definic poetické tvorby, když v rozhovoru pro The Guardian přirovnal odstranění zbytečných slov z textu k vyříznutí rakovinného nádoru. Tato metafora, která už dnes nepůsobí nijak extravagantně, neměla pouze šokovat, nýbrž navazuje na biografickou skutečnost. Guimarães se totiž kromě básní zabývá i medicínou – pracuje jako chirurg a vyučuje poezii na univerzitě v Portu.

Čas na rozjímání o zlu tohoto světa

Tereza Prymak

Crudu, Dumitru. Čas pět hodin a sedm minut.
Z rumunského originálu
Ora cinci şi şapte minute (2022) přeložil Jiří Našinec.
1. vydání. Praha: Petr Štengl, 2023. 210 stran.

 

Když moldavský básník, prozaik, dramatik a publicista Dumitru Crudu přijel v roce 2022 do Prahy na dvouměsíční literární rezidenci Praha město literatury, zamýšlel psát knihu na téma dezertérství a zapojit do ní autobiografické prvky z doby, kdy dělal vše pro to, aby se nestal sovětským vojákem. Nakonec však svůj původní plán pod vlivem nenadálých tragických událostí změnil,

Promarněná obžaloba patriarchátu

Saba Vassileva

Robert-Diard, Pascale. Malá lhářka.
Z francouzského originálu
La Petite menteuse (2022) přeložil Tomáš Havel.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 192 stran.

 

Román Malá lhářka francouzské novinářky a spisovatelky Pascale Robert-Diard detailně vykresluje soudní proces ve věci falešného obvinění ze znásilnění. S malou lhářkou, dvacetiletou gymnazistkou Lisou Charvetovou, se čtenářstvo setkává před odvolacím přelíčením, poté co byl za její znásilnění odsouzen dvaatřicetiletý štukatér Marco Lange. Lisa se vydává do kanceláře advokátky Alice Keridreuxové s prosbou o změnu právníka: přeje si, aby ji zastupovala žena.

Prožívat minulost každý den znovu

Alžběta Mixová

Trabucco Zerán, Alia. Odpočet.
Ze španělského originálu
La resta (2015) přeložila Dita Aguilera.
1. vydání. Praha: Fra, 2024. 174 stran.

 

Na Santiago de Chile se snáší popel a pokrývá všechno živé i nehybné vrstvou špíny a šedi. „Santiagu černobílá slušela. Poznávalo se v ní: lhostejné obličeje a psi rozvalující se v prachu.“ (75) Tři mladí Chilané, Felipe, Iquela a Paloma, se právě v tu chvíli vydávají pohřebním vozem přes vrcholky And do sousední země. Pátrají po ostatcích blízké osoby a rekapitulují při tom i vlastní životy.

Vikingská dřevořezba

Klára Soukupová

Mytting, Lars. Zvon v jezeře.
Z norského originálu
Søsterklokkene (2018) přeložila Jarka Vrbová.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 328 stran.

 

Lars Mytting (* 1968) je úspěšný norský spisovatel, jehož knihy přesně splňují zadání „čtivosti“. Román Šestnáct stromů na Sommě (2014) vyšel v českém překladu v roce 2022 a letos ho následoval ve stejném grafickém provedení Zvon v jezeře (2018), jenž je prvním dílem připravované trilogie.

Mytting ve svém románu propojuje legendu o dvou zvonech ze 17. 

Zavřené česno

Klára Soukupová

Kurkov, Andrej. Šedé včely.
Z ruského originálu
Seryje pčely (2018) přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Praha: Paseka, 2023. 368 stran.

 

Hlavním hrdinou novely Šedé včely z roku 2018 je včelař z doněcké oblasti Sergej Sergejič, jenž jako jeden z mála zůstal ve vesnici, kolem níž se odehrávají boje mezi ukrajinskou armádou a separatisty. Kniha zachycuje realitu východní Ukrajiny, jejíž obyvatelé mluví povětšinou rusky a leckdy lavírují mezi několika stranami: „Já mám v občance napsaný Sergij Sergijovič, ale jinak jsem Sergej Sergejič.“ (37) Hrdina se považuje za Ukrajince,

Vzorce podle Kinshasy

Vojtěch Šarše

Bofane, In Koli Jean. Konžská matematika.
Z francouzského originálu
Mathématiques congolaises (2008) přeložil Tomáš Havel.
1. vydání. Praha: Dauphin, 2023. 342 stran.

 

Konžský spisovatel In Koli Jean Bofane (* 1954) je typickým představitelem druhé generace subsaharských frankofonních autorů. Vyrůstal v diktatuře – v jeho případě nechvalně známého Mobuta Sese Seka –, prošel západním (franko-belgickým) vzdělávacím systémem a píše ve francouzštině, která není jeho mateřským jazykem. Od roku 1993 žije v belgickém hlavním městě, bývalé koloniální metropoli. To vše zásadně formuje jeho tvorbu.

Bofanovy romány reflektují psychické i fyzické utrpení obyčejných Konžanů,

Všechny smrti, vraždy a sebevraždy

Olga Pavlova

Firestone, Shulamith. Dusivá místa.
Z anglického originálu Airless Spaces (1998) přeložila Ester Žantovská.
1. vydání. Praha: tranzit.cz, 2023. 136 stran.

 

Kanadsko-americká autorka Shulamith Firestone (1945–2012) se proslavila publikací The Dialectic of Sex (Dialektika pohlaví, 1970), ve své době základním, ale dnes pozapomenutým dílem druhé vlny feminismu. Zabývala se v něm především dělbou práce při výchově dětí: z nerovného rozdělení těchto povinností podle ní vyplývá hlavní příčina nadvlády mužů, což vede k následnému ekonomickému vykořisťování, rasismu, imperialismu a ekologické nezodpovědnosti.

Klimatická fikce po finsku

Jan-Marek Šík

Itäranta, Emmi. Dopisy měsíčního dne.
Z finského originálu Kuunpäivän kirjeet (2020) přeložil Michal Švec.
1. vydání. Praha: Kniha Zlín, 2024. 332 stran.

 

Je tomu deset let, co v češtině vyšla prvotina finské autorky Emmi Itäranta (* 1976) Strážkyně pramene (2012). Snad to byl právě úspěch tohoto poetického příběhu, v němž hlavní postava ve světě sužovaném suchem pečovala o vodní pramen, snad se jedná pouze o souslednost časovou – od roku 2014 se však u nás začala finská fantastika prosazovat ve větší míře.