Rubrika: Esej Stránka 3 z 6

Detektivní román ve frankofonní subsaharské Africe

Myriam Louviotová

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Historie africké frankofonní detektivky, její nejdůležitější charakteristiky a nejznámější a nejvlivnější představitelé, to všechno a ještě mnohem víc vám nabídne esej Myriam Louviotové, specialistky na tento žánr. Velmi obsáhlou bibliografii se všemi užitečnými odkazy naleznete na našich internetových stránkách. [1] 

Detektivní román se zrodil v Evropě v průběhu 19. století jako nástupce fejetonových románů publikovaných na pokračování v novinách. Za jednoho z pionýrů tohoto žánru většinou považujeme Edgara Allana Poea. Ve své povídce Vraždy v ulici Morgue (1841) autor představuje neměnné charakteristiky detektivního románu: odhalení kriminálního činu,

Poznámky o andorrské literatuře

Jan Schejbal

Nevelká Andorra tvoří kulturně významnou součást zemí, na jejichž území se mluví (a píše) katalánsky. Kromě ukázek z andorrské literatury přinášíme několik základních údajů o tamní tvorbě. 

Andorra se může pochlubit patrně nejmladší beletrií v Evropě. Ve svém vývoji vycházela zprvu z domácích podnětů a pod vlivem celosvětových literárních trendů postupně dospěla k tematické a žánrové rozmanitosti.

Třebaže obecnější prameny kladou počátky andorrské literatury, chápané v širším smyslu slova, [1] do 18. století, [2] a následně uvádějí cestopisy a zprávy o Andoře psané cizinci, vlastní zralá umělecká próza se objevuje teprve v roce 1981. Tehdy Antoni Morell (* 1941 v Barceloně) vydal Set lletanies de mort (Sedm předsmrtných litanií),

Populární literatura a brak: Historická konstanta, nebo moderní problém?

Jiří Starý 

Existuje jakási všeobecná tendence pokládat staré a dávné za lepší než moderní a současné. Tato představa pomalého, ale o to jistějšího úpadku lidstva se většinou realizuje ve dvou konkrétních myšlenkách: že to, co je dnes dobré, bylo kdysi ještě lepší, zatímco to, co je dnes špatné, neexistovalo. Proto může už jen myšlenka, že starší doby znaly literaturu přinejmenším stejně špatnou, jako je ta dnešní, leckomu připadat kacířská.

A řada literárních historiků neváhá dodávat argumenty, které mají toto přesvědčení podpořit: že vznik zábavné literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, již charakterizuje relativně značné množství volného času.

Chorvatská literatura dnes – formování identity

Jaroslav Otčenášek 

Formování identity současné chorvatské literatury je proces trvající v podstatě už více než čtyřicet let. Při našem přemítání se zaměříme na období nástupu postmoderny v zemích bývalé Jugoslávie, protože i současná kultura obecně stojí na postulátech postmoderny, byť diskuse o tom, zda už postmoderna skončila, či ne a co na ni navazuje, není zdaleka ukončená a nejspíš ani brzy nebude.

Chorvatská postmoderna – zrod

Můžeme říci, že postmoderna zasáhla chorvatskou literaturu ještě za existence Jugoslávie na konci 60. let 20. století. Některé prvky postmoderny pozvolna pronikaly do literatur národů Jugoslávie už tehdy, významnější vliv nicméně tento směr získal až v důsledku pozdějších politických změn.

Občanská válka jako přetrvávající trauma španělské společnosti

Josef Opatrný

Téma tohoto čísla si přímo žádá zasazení literárních textů do historických a společenských souvislostí. Do problematiky španělské občanské války, jejích příčin a následků nás uvede Josef Opatrný, přední český odborník na dějiny Španělska a Latinské Ameriky. 

Už několik týdnů poté, co v Madridu převzala v roce 1936 moc vláda lidové fronty, vítěze únorových parlamentních voleb, došlo ve španělských kortesech k ostrým střetům mezi vládní většinou a opozicí. Intenzita vášnivých debat narůstala a dosáhla vrcholu počátkem léta roku 1936. Mluvčím opozice byl José Calvo Sotelo, uznávaný právník, bývalý ministr vlády Prima de Rivery a přesvědčený monarchista. Trávil sice valnou část první poloviny třicátých let v exilu,

Jak čteme (a žijeme) Kafku

Vít Pokorný

Esej pochází z roku 2008, kdy za něj autor získal 2. místo ve studentské soutěži Cena Maxe Broda. Dosud nepublikovaný text v zájmu zachování autenticity doznal jen mírných redakčních úprav. 

Po více než 130 letech od narození Franze Kafky je stále vhodný čas tázat se, co nám vlastně tento spisovatel přinesl. Zmapovat Kafkův literární dopad, zjistit smysl jeho tvorby a rozluštit jinotajnost jeho textů – to je jistě chvályhodná snaha. Avšak mnohé studie, jež si kladly za cíl reflektovat dílo tohoto spisovatele, končily téměř literární kanonizací. Pěním ód na někoho všeobecně uznávaného se koneckonců nic nemůže zkazit… Poctivá kritičnost,

Různé podoby a odstíny humoru na Severu

Radka Slouková

Hitem internetu se v loňském roce stala bizarní píseň The Fox (What Does the Fox Say?), ve které norské komediální duo Ylvis názorně předvádí posluchačům a divákům, jaké zvuky vydávají různá zvířata, a marně hledá odpověď na otázku, jak dělá liška. Píseň, která nemá jen rozesmát, ale i kriticky poukázat na obsahovou vyprázdněnost současné popové hudby, je typickým příkladem severského humoru: ironická až absurdní se sklony k parodii. 

Vymezit spojení „severský humor“ je značně komplikované. Problém představuje sám pojem humoru, který patří k teoreticky obtížně uchopitelným fenoménům. Existuje nespočet jeho definic, z českého prostředí můžeme zmínit přístup Vladimíra Boreckého,

Tanec s větrem

aneb sen o revoluci, po níž se bude Egypt opět psát velkými písmeny

František Ondráš

Předkládáme čtivou esej jednoho z předních českých arabistů pojednávající o vlivu egyptských revolučních událostí na tamní moderní literární tvorbu. Dočíst se v ní můžete o islamistickém umění, o tom, jak literatura může být úzce spojena s určitým místem, nebo také o neschopnosti vést mezikulturní dialog. 

Moderní egyptská literatura prošla v posledních desetiletích výraznými změnami. Vývoj literárních forem a tematické výstavby textů byl ovlivněn řadou nových aspektů umělecké tvorby i událostmi, jež zanechaly nesmazatelnou stopu v životě egyptské společnosti. Právě události prvních měsíců roku 2011 lze v kontextu moderní historie Egypta označit za přelomové.

Cesta k postkoloniální Francii

Jiří Hnilica

Africká a antilská literatura postkoloniálního období je těsně spjata s komplexními a bolestnými historickými událostmi, jež si v tomto čísle nemůžeme dovolit opominout. Do náležitých souvislostí nás uvede historik Jiří Hnilica. 

Paříž je synonymem Francie, Eiffelova věž je symbolem Paříže. Nýtovaný kovový monument se vztyčil nad Seinou v roce 1889 přesně ve chvíli, kdy se jen o několik stovek metrů dál otevíraly dveře první koloniální výstavy v dějinách Francie. Následovaly další – především ty v letech 1907 a 1931. „Lidská zoo“, jak jsou dnes tyto univerzální expozice v literatuře označovány, přilákala do Paříže miliony návštěvníků. [1] Koloniální panství se pro moderní Francii stalo „výkladní skříní“,

Stručný jak hovado

David Beaver

Přeložila Silvie Mitlenerová 

Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.

Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,