Milan Pavlovič
Onehdy mě v antikvariátu zarazila útlá kniha Three Essays on Czech Poets, uvozená jménem Frederick Ost, vročením 1944 a místem vydání Wellington. Podiv nad tím, kdo psal na Novém Zélandu za války o české poezii, však usměrňuje už v úvodu přetištěný dopis Edvarda Beneše, který začíná adresou: „Pan ing. Bedřich Ost“, toho času Londýn. A pak už snadno zjistíme, že jde o všestranného literárního tvůrce, jenž od konce dvacátých let vydal řadu děl v němčině a k tomu dvě balady velkoměsta Asfalt (něm. 1931, č. 1933) a proletářskou sbírku Písně všedního dne (1935). Nevýraznost jejích satirických ostnů sice Arne Novák vyhodnotil coby „bezradnost vůči dnešku i zítřku“, k bezradnosti tehdejšího zítřka se však dnes už zapomenutý autor postavil.
Bedřich Ost (1905–1985) byl bilingvní architekt z Ostravska, později spoluzakladatel literárního sdružení Freie Gruppe Prag. Z pár německých lexikonů se dozvíme, že z obav před nacismem opustil Prahu a přes Polsko a Anglii v roce 1940 dorazil na Nový Zéland. Tam navázal na šíři kontaktů i aktivit, živil se v oboru a hned od počátku pobytu se vrhl do literární tvorby. Časopisecky i knižně publikoval vlastní i výtvarné počiny, zaujal však hlavně svrchu zmíněnými eseji, překladem Naší paní Boženy Němcové Františka Halase (1939, ang. Our Lady Bozena Nemcova, 1944; s doslovem Pavla Tigrida) a komentovanou antologií The Vltava Still Sings (Vltava stále zpívá, 1945; spolu s Ronaldem R. Meekem), jež představila sedmnáct povětšinou proletářských básníků.
V esejích protkaných étosem humanismu a situací války se Ost točí kolem autorů, jejichž dílem podle něj vrcholí demokratické, rovnostářské ideály tří generací. V prvním textu zachycoval obě domovské kultury, jejichž odkaz chtěl vzdor době překlenout, když vedle Gottholda Ephraima Lessinga staví Jaroslava Vrchlického a vyzdvihuje jejich protosocialistický náboj a potírání antisemitismu. Druhým o F. X. Šaldovi pokračuje v masarykovských výkladech „spojení rozumu a citu“ coby českého dědictví a vykresluje profil ideového vůdce, jehož humanismus upevňoval kulturu nové republiky. Posledním esejem popisuje krásu i tvrdost domovských Beskyd s jejich okolím a vykresluje třídní a národnostní poměry, které daly vyvstat poezii Petra Bezruče, již se tou dobou po němčině jal překládat i do angličtiny.
Největší pozornost Ostovi s odstupem let věnoval historik Leonard Bell (* 1945). Ten mu zasvětil dvacetistránkovou studii A Stranger Arrives (Cizinec přichází, 1988) a později z něj udělal jednoho z protagonistů obdobně nazvané monografie (2018) o umělcích-imigrantech na Novém Zélandu – obojí přitom nese název po jednom z Ostových obrazů, ve kterých se pozoruhodně, byť ve své době nepříliš doceňovaně propojuje styl evropské avantgardy s prvky maorské vizuality. Přijetí Ostových esejů podle Bella ztěžovalo, že novozélandská kultura neměla takové ukotvení v písemné tradici, aby dokázala docenit význam, jehož se v té české Ost dovolává. V literatuře navíc podle něj Ost vstříc novému prostředí nešel, a naopak zůstal věrný myšlení, které bylo novému publiku cizí. Míjení ostatně podtrhly i ojedinělé recenze, stavící se jinak k představování vzdálené země se zájmem.
Úskalí angličtiny, slabší odezva s nepochopením, usazování se v novém domově, snad i vyčerpání dovezených pramenů a zároveň konec války, s nímž národní kultura přestala být nástrojem vzdoru, vedly nakonec k tomu, že Ost už po pěti letech snah s knižním publikováním ustal a až v závěru života vydal několik německy psaných próz na dálku v Rakousku. Na Novém Zélandu souběžně s ním působili architekt Heinrich Kulka (1900–1971) nebo mecenáš umění Bedřich Turnovský (1916–1994), později se tam uchýlila například indonésistka Eva Vaníčková (1931–2021). Souhrnnější odpověď na otázku, proč si někteří emigranti volili z anglofonních zemí zrovna Nový Zéland, nenabízí sice ani Bell – zejména jeho práce však naznačují, že pro činorodost a průkopnictví stojí za to si Bedřicha Osta připomenout na Novém Zélandu i u nás.