Dominika Tesařová
Juan Gabriel, Vásquez. Ohlížení.
Ze španělského originálu Volver la vista atrás (2020) přeložila Anežka Charvátová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2024. 363 stran.
Román Ohlížení přináší českým čtenářům možnost poznat a pochopit historii Kolumbie, a to především osmdesátých a devadesátých let minulého století. Získal prestižní Cenu Maria Vargase Llosy a jeho překladu se ujala Anežka Charvátová, jež měla na starosti i autorova dvě předchozí díla Hluk padajících věcí (2015) a Reputace (2017). Vásquez zůstává i nadále věrný biografickému žánru a zasazení děje primárně do Kolumbie, i když se v Ohlížení snaží postihnout co nejdelší časové období. Na necelých čtyři sta stranách se rozvíjí příběh traumatu a historicky situované identity, jež je zmítána velkými dějinami 20. století.
Vásquezův text sleduje život kolumbijského filmaře Sergia Cabrery, známého celovečerními snímky i televizní tvorbou. Ten v roce 2016 cestuje do Barcelony na retrospektivu vlastních děl a zastavuje se v Lisabonu, aby se pokusil zachránit své manželství. Jeho film Todos se van, kolem něhož se točí celá událost, vypráví o politicky poznamenaných osudech kubánských umělců. Otevírá ale i hlubší otázky z režisérova života, jež se před čtenáře Vásquezova románu kladou postupně – například ohledně morální odpovědnosti a zapojení do skupiny FARC-EP (revoluční ozbrojené ultralevicové hnutí, které bojovalo proti kolumbijské vládě). Premiéra filmu v Havaně v roce 2014 vyvolala smíšené reakce i kontroverze, do kterých se příznačně promítl i konflikt v Kolumbii. Kuba totiž v té době hostí mírové vyjednávání mezi kolumbijskou vládou a FARC-EP, jehož členové se účastní také projekce filmu.
Vásquez se dlouhodobě věnuje zobrazování dějin své země skrze postavy jimi poznamenané. Mírové vyjednávání v Havaně, které mělo ambici ukončit jeden z nejdelších ozbrojených konfliktů moderní Latinské Ameriky, se zde stává nejen politickou, ale i osobní událostí. Pro Sergia Cabreru je tento moment klíčový – stejně jako miliony jeho krajanů je i on nucen ohlédnout se do minulosti a přehodnotit postoj k historii, jejíž byl součástí. Vásquez, podobně jako například Héctor Abad Faciolince, zde opět pracuje s tématem generačního traumatu, které je v kolumbijské literatuře silně přítomné. Právě skrze příběhy jednotlivců se otevírá otázka odpovědnosti za osobní rozhodnutí a postoje k morálním a politickým dilematům doby v klíčových okamžicích dějin.
Autor při psaní románu čerpal z nespočtu setkání s jednotlivými členy Cabrerovy rodiny i rozhovorů se Sergiem samotným. Příběh však nemá sloužit jen jako přiblížení života a vzpomínek slavného filmaře. Hlavní hrdina funguje jako prizma, skrze které vnímáme dějiny dvacátého století – a to zejména v prostoru Kolumbie. Ta v textu figuruje nejen jako prostředí románu, ale především jako klíčová postava. Tato rovina se manifestuje na úrovni syžetu: protagonisté veškeré akce podnikají na její popud. Sergio i celá rodina mění své plány podle momentálního politického a společenského dění v Kolumbii. Své domovině se snaží pomáhat a zasvětí tomu celý život v Číně i v dalších zemích, v nichž se usadí: „Bogota je taková: člověk si roztržitě jde a přemýšlí o svých záležitostech, a znenadání na něho odkudkoli zpoza rohu vybafnou násilné dějiny země. Jak se Sergio vzdaloval od vojenských budov, kde před pětatřiceti lety vyslýchali a osahávali Felizu, napadlo ho, že o pár bloků dál na jih je na stejném bulváru Carrera Séptima pomník Diany Turbayové, novinářky, kterou unesl Pablo Escobar.“ (233)
Důležitým tématem knihy je trauma, které se přenáší napříč generacemi – od dědečka přes otce až po Sergia Cabreru samotného. Rodinný příběh ukazuje, jak se individuální osudy stávají součástí širšího národního zranění a jak se minulost neustále vrací – ať už ve vzpomínkách, v rozhodnutích předků, nebo v politických konfliktech, které se nikdy zcela neuzavřely. Paměť nemá v románu podobu uceleného a uspořádaného archivu. Jejím složkám chybí řád, jsou náhodně naskládané jedna přes druhou, některé se ztratily, s jinými bylo dokonce manipulováno. Sergio své vzpomínky na dětství často podává jako běžné historky ze života, přestože byly formovány extrémními okolnostmi – nuceným odchodem do Číny, členstvím v komunistické straně či pozdějším zapojením do FARC-EP. Tento postoj je klíčový: trauma není popíráno, ale je vypravěčem normalizováno. To vyvolává otázku, zda Sergio chce získat od své minulosti odstup, nebo zda ji využívá ke konstruování vlastního obrazu.
Tento nesoulad je patrný zejména v jeho vztahu se synem, v němž se střetávají dvě generace s odlišnými zkušenostmi a pohledem na minulost. Sergio čelí nevyhnutelné propasti mezi tím, co sám zažil, a tím, jak stejné události vnímá jeho syn. Dějiny se navíc neustále vracejí skrze filmy, jež Sergio natočil a jež se staly součástí kolektivní paměti. Prostřednictvím sledování vlastních děl se hrdina znovu setkává se svou minulostí, uzavírá kruh myšlenek a dotváří svou identitu – nejen jako umělec, ale i jako člověk, jehož život byl tvrdě formován historií.
„Myslíš na něho? A on: Vzpomínám na něho, ano. Ale vzpomínky si vybavoval zmrzačené, možná je sám neviděl dost zřetelně, možná se mu schovávaly.“ (20) Právě intimita vzpomínek promíchaných s fikcí dělá z četby románu tak intenzivní zážitek. Dešifrujeme a odkrýváme stopy životů, jsme součástí textu a postupujeme jako čtenář-detektiv, jenž nad každou větou a každým slovem uvažuje o tom, jestli se takto příběh doopravdy odehrál.
Efektnost románu spočívá právě v juxtapozici dvojích dějin – velké historie a příběhu jednotlivce, jenž skrze zápas s historickými událostmi poznává sám sebe. Vásquez odkrývá vrstvy tohoto vztahu a reinterpretuje minulost z nového úhlu, jenž umožňuje propojit osobní a kolektivní paměť a přiblížit čtenáři složitosti kolumbijských dějin bez zjednodušování. Výsledkem je text hluboce intimní, nutící nás přemýšlet nad tím, jak historie ovlivňuje naše životy a jak ji sami spoluutváříme.