Filip Lexa
Před sto lety, 6. února 1925, se v javánském městečku Blora narodil Pramoedya Ananta Toer (1925–2006). Mimo svou domovinu, a díky pár překladům to platí i u nás, je pravděpodobně nejznámějším indonéským spisovatelem. Snad proto, že pro západní čtenáře splňuje představu toho, čím by měl spisovatel z daleké, autokratické země kdesi na východě být, aby se stal hodným pozornosti a obdivu: disidentem, vězněm svědomí, kritikem totalitního režimu. Doma však vzbuzoval kontroverze a mezi svobodně smýšlejícími lidmi nebyl přijímán vždy kladně. Počítá se mezi uznávané literáty, málokdo by však řekl, že svým dílem jiné spisovatele zastiňuje.
Jeho tvorba nicméně vyčnívá tím, že je soustavnou, několik desetiletí trvající společenskou kritikou. Proto byl vždy Pramoedya trnem v oku politiků a každý z režimů, který během jeho života Indonésii vládl, ho dříve či později zavřel do vězení. Na nejdelší dobu byl uvězněn vojenskou diktaturou prezidenta Suharta po násilném převratu roku 1965: čtrnáct let strávil ve vězeňském táboře na ostrově Buru.
V prvních letech zde Pramoedya neměl přístup k psacím potřebám, i tak se mu však podařil obdivuhodný spisovatelský kousek: postupně vyprávěl svým spoluvězňům příběh o počátcích hnutí za indonéskou nezávislost, volně inspirovaný osudy novináře a aktivisty Tirta Adhisoerja (1880–1918). Když mu později bylo dovoleno používat psací stroj a papír, tuto sžíravou kritiku kolonialismu i tradiční javánské společnosti sepsal do podoby románové tetralogie o více než dvou tisících stranách. Tetralogi Buru (Tetralogie z Buru) je dnes mezi indonéskými čtenáři Pramoedyovým nejpopulárnějším dílem, oceňovaným pro svůj přirozeně plynoucí jazyk a poutavý vypravěčský styl.
Po propuštění v roce 1979 nesměl Pramoedya dalších dvacet let opustit Jakartu a vystupovat na veřejnosti. Během osmdesátých let vyšly jeden po druhém všechny díly jeho tetralogie, vzápětí však byly zakázány. Pramoedya se však tou dobou již stal symbolem vzdoru proti Suhartovu režimu, začal získávat různá mezinárodní ocenění, zahraniční novináři s ním dělali rozhovory a jeho knihy vycházely v překladech do cizích jazyků. Když mu byla v roce 1995 udělena filipínská Cena Ramona Mangsaysaye za přínos demokratické společnosti v oblasti literatury, zvedla se v Indonésii vlna odporu. Dvacet šest předních umělců požadovalo, aby mu cena byla odňata. Mnohým připadalo absurdní, že by měl být Pramoedya oceňován za podporu svobody a demokracie, když se v šedesátých letech oni sami stávali obětmi jeho útoků na svobodu uměleckého projevu.
V té době totiž Pramoedya zastával prominentní funkci šéfredaktora časopisu Ústavu pro lidovou kulturu (LEKRA) ovládaného komunistickou stranou. Z této pozice podnikal agresivní výpady na spisovatele, jejichž dílo neodpovídalo kritériím, jež podle něj měla správná literatura splňovat: zobrazovat utrpení běžných lidí a jejich boj proti imperiálnímu útlaku. Tyto výpady často končily diskreditací daného spisovatele nebo i stíháním ze strany státních úřadů. Za své tehdejší jednání se nikdy neomluvil a ve stejně nesmiřitelném duchu sám nikdy nepřijal omluvy za zločiny Suhartova režimu vyjádřené některými představiteli státu.
Navzdory pochybným stránkám Pramoedyovy osobnosti stojí jeho dílo za přečtení jako neotřelý, kritický pohled na indonéské dějiny a společnost z levicových pozic. Zatímco prózy z padesátých let přibližují čtenáři temné stránky boje za nezávislost a společenských poměrů v nově vzniklé indonéské republice, knihy napsané v šedesátých letech jsou spíše literaturou faktu založenou na pečlivém výzkumu témat souvisejících s indonéskou historií a identitou. Možná nejzajímavějším Pramoedyovým dílem je však raná, prostým jazykem vyprávěná sbírka autobiografických povídek Cerita dari Blora (Příběhy z Blory, 1952), v níž se prolínají bezstarostné zážitky z autorova dětství s líčením těžkého života v konzervativní společnosti javánského venkova.