Rozhovor se Zytou Rudzkou vedla a z polštiny přeložila Alžběta Knappová
Oceňovaná polská prozaička a dramatička Zyta Rudzka ve své knize Jen zubatí se smějou vypráví o strádání rázné a chudé kadeřnice Wery, která po bývalých milencích, milenkách a zastavárnách shání prostředky, aby vypravila pohřeb svému manželovi. V rozhovoru odpovídá Rudzka překladatelce knihy Alžbětě Knappové, kam až je schopna zajít na svých procházkách stimulujících psaní a jak z nich vyrůstá neotřelý jazyk, bezprostřední a literární zároveň, jímž mluví její postavy, starší lidé na pokraji chudoby. Autorka nás protáhne polskými bazary a představí nám hlavní hrdinku své první do češtiny přeložené knihy.
Román Jen zubatí se smějou sleduje postavy chudé, staré, samotné, zapomenuté společností. Jsou to lidé, které v literatuře potkáváme spíš zřídka. Jak se do tvých knih dostaly?
Tyhle osoby, to je můj svět. Často chodím po městě, protože u psaní musím chodit. Někteří spisovatelé píšou v knihovně zavalení knížkami a to je pohání ke psaní, já u sebe naopak žádnou knížku nemám. Ráda chodím ven, jen tak se projít, ale také – protože psaní je dost samotářská činnost – se chci z té samoty trochu vymanit, tak se dávám s lidmi do řeči. Chybí mi mluvení, takže se vyptávám na psy, na děti a občas z toho vyjdou dost nepovrchní rozhovory. Do čtyř, do pěti odpoledne je město plné lidí, kteří nemají práci – buď proto, že už jsou staří, nebo se jim nedaří si ji sehnat. Tímhle způsobem se mi město odhaluje.
Jednou jsi vyprávěla, že jsi během příprav své předchozí knížky bloudila po okolí Varšavy a hledala studnu, do které bys mohla nahlédnout a vytáhnout z ní řeč protagonistky. Takové rešerše provádíš běžně?
Musím říct, že moje chození po městě není nikdy jen procházení, jde o terénní průzkum. Mám spisovatelský radar, který se mi automaticky spouští. V románu Krótka wymiana ognia (Krátká přestřelka) je osamělá hrdinka, která neví, komu by vyprávěla o svém životě, a tak se rozhodne svěřovat se studni. Proč? Vzpomněla jsem si totiž, že jsem jako dítě na vesnici často koukala do studny a hrozně mě to fascinovalo. Tak jsem vymyslela, že hrdinka bude vyprávět všechno studni, a proto jsem se musela do nějaké podívat. Vydala jsem se za Varšavu, kde jsem si z dětství pamatovala, že stávaly statky. Teď už tam jsou jen samé drahé vily, nakonec jsem ale přece jen jednu dávno nepoužívanou studnu objevila. Na zahradě stál muž, tak jsem se zeptala, jestli se můžu do jeho studny podívat. Tvářil se dost nedůvěřivě, ale pustil mě; myslel, že jsem kontrola z hygieny. Když jsem se podívala dovnitř a uviděla odraz svého rozvlněného obličeje, zatočila se mi hlava. Pocítila jsem celý život studny, vlhkost, zápach, tmu, kal, a jak se ten obraz hýbal a odrážel světlo, přivedlo mě to na nápad, jak vybudovat celý monolog hrdinky, její zpověď. Věděla jsem, že to musí být řeč plná opakování, poskládaná ze střípků; že se ta hrdinka musí navracet ke staré řeči, k dětské řeči, k hlasům z televize, k písničkám. Byla to řeč poslepovaná, poetická, ale také velice brutální.
To je neuvěřitelná historka. Jak probíhal terénní průzkum u Zubatých?
Tam vznikl zcela neúmyslně. Šla jsem na bazar, na který chodím často, ale civilně, ne jako spisovatelka. Nicméně se ukazuje, že jako spisovatelka nikdy nejste v civilu. Cestu mi zastoupila dost nepříjemným způsobem nějaká žena. Byla hodně vysoká a chtěla mi prodat svoje šaty. Já jsem hodně malá, do těch jejích šatů bych se vešla tak pětkrát. Ale ona si postavila hlavu, že mi je prodá, byla už na hranici agrese, nicméně byla také dost přesvědčivá. Teď lituju, že jsem si ty šaty nekoupila, ale tehdy jsem jí vyklouzla. Když jsem z bazaru odešla, nemohla jsem na ni přestat myslet. To byla moje Wera – vysoká, krásná, svůdná, rozporuplná. Co mě pak přimělo psát, bylo to, že jsem nevěděla, s kým mám tu čest. Měla jsem v sobě zjevně stereotyp handlířky, do kterého mi nezapadala. Najednou jsem ten bazar viděla úplně jinak. Další den jsem tam šla znovu s touhle ženou v hlavě a všimla jsem si, že je tam spoustu osob, které tam být musí, které vyprodávají celý svůj život, protože jsou chudí. Na starých novinách nebo igelitkách vystavují ošuntělé, ohyzdné suvenýry z dovolených s nadějí, že si je někdo koupí a oni budou moct splatit nějaký účet. Zahlédla jsem všechnu tu městskou chudobu.
Když jsme u toho bazaru, to je hrozně zajímavý fenomén, který v Čechách neexistuje. Válčila jsem s tím u překladu a nakonec z něj udělala blešák, což ale polskému bazaru úplně neodpovídá. Mohla bys popsat, jak vypadá?
Bazar, to bývá prázdné, obvykle ohrazené místo ve městě, pod širým nebem. Lidé tam přivážejí všemožné zboží, často jsou z venkova a vozí svoje brambory a cibule. Takoví jako Wera tam nosí a prodávají svoje osobní věci. Najdou se tam čerstvé potraviny, nové zboží, levné zboží, používané zboží. V létě se obvykle bazar rozlévá za oplocení, protože pořád přichází někdo další, kdo se jen tak postaví v ruce se svým svetrem, co chce prodat. Důležitým aspektem je bazarový život. Na bazaru je nával, lidé tam jsou hodně blízko sobě. Někdo do mě strčí, někdo se mě dotkne, někdo se mi upřeně zahledí do očí, někdo po mně mrkne, když chce ještě nějaké jiné dobrodružství, nejen bazarové. A všichni hodně mluví, jako kdyby si tím uspokojovali potřebu kontaktu. Poklábosí o počasí, o tom, co se děje v politice. Pro spoustu lidí to plní funkci agory. Na bazaru se poznávají, zamilovávají. Je to svébytná komunita. A mám pocit, že poslední dobou je jich pořád víc, protože roste chudoba a chudoba vytváří bazary.
Právě těchto chudých lidí, o kterých píšeš, by se nám mohlo chtít litovat, tomu se ale tvůj román zuby nehty vzpírá. Naopak, Wera se příliš nestará o to, abychom ji pochopili, poznali a soucítili s ní. Odrazuje nás svojí vulgaritou, nestydatostí a samolibostí. Jaká doopravdy je?
Je to přesně tak. Wera je nesympatická, nechce se čtenáři zavděčit, ani mně se nechtěla. Psala jsem to trochu proti sobě, protože prvních dvě stě stran jsem se s ní nemohla vůbec sblížit. Často vymyslím hrdiny, kteří mi jsou vzdálení, a já se je skrze psaní snažím pochopit. Nemám ráda osoby, které se v psaní sklánějí nad lidským osudem, protože je možné snadno se převrátit a ty postavy zavalit. Já jsem nechtěla k těm, kdo jsou v nějakém nedostatku, na hranici chudoby, přistupovat jako k obětem, jelikož jimi nejsou. Jejich život je bohatý, jen nemají peníze. Zdá se mi mnohem zajímavější než život osob, které sedí celé dny v kanceláři. Wera je chudá, ale neskládá zbraň, je dravá, má tesáky a pařáty.
Také narušuju stereotyp vdovy jako ženy utápějící se v žalu. Wera prožívá smutek podle svého, ne podle toho, co jí vnucuje kultura. Znám to od kamarádek mojí mámy: jak pochovaly muže, začaly žít odznova, na hřbitov nechodí a žijí si konečně podle vlastních pravidel. Je v tom příslib volnosti.
Na tvém románu bývá nejvíce ceněn jazyk, který je velice rafinovaný a zároveň protikladný – monolog Wery je na jedné straně přímočarý, nezkrotný a vulgární, na straně druhé bytostně literární, vycizelovaný a plný metafor. Odkud čerpáš inspiraci?
O jazyku přemýšlím jako o emocionálním podpisu postavy. Musí v něm být všechno – její minulost, živel vesnické řeči, protože Wera je ze vsi, její podnikání, musí být surový, silný a podmanivý. V případě Wery, která nic nemá, musí být jazyk její zbraní, musí být mocný a ona musí vyprávět svůj život tak, abychom jí bídu v určitém okamžiku začali závidět. Takový jazyk musím stvořit, rozhodně nemám zájem odposlouchávat lidi na bazaru, není to etnografie. Musím jazyk vybudovat až tak, že se občas může zdát umělý. Literatura je pro mě příběh napsaný, nikoli zaslechnutý, a řídí se tudíž jinými zákonitostmi. Velmi často používám metafory, protože si myslím, že stvořený jazyk může odkrýt víc a také k sobě přitáhnout.
Weřin jazyk je výrazně tělesný. Projevuje se to nejen v rovině sexuality nebo stárnoucích těl, ale důležitým prvkem je také tělesnost práce. Wera je bývalá kadeřnice, její muž byl žokej, další z postav se živí jako krejčovský mistr přes spodní prádlo. Spojují se sexualita a stesk po vlastní práci právě v touze po dotyku?
Pro mě je étos práce strašně důležitý. Práce vytváří moji hrdinku, dává jí pocit bezpečí a síly. Kadeřnictví bylo jejím královstvím, ve kterém vládla. Jak poukázala jedna z kritiček, ten román je takovým putováním po království, které už neexistuje, jeho obcházením a kontrolováním, co mi ještě patří a co už ne.
Sexu mám obecně ve svých knihách hodně. Zajímá mě jeho dvojznačnost, nesamozřejmost. V Zubatých se odehrává sex na smuteční hostině. Někteří v tom nachází milostné vzplanutí, jiným připadá hrozně agresivní a vidí v něm boj mezi těmi dvěma ženami. Je tam všechno hodně zblízka, se všemi nedokonalostmi, i když bych to nechtěla nazývat nedokonalostmi, prostě se strukturou těla. Uvědomuju si, že lidé mají různě postavené hranice, estetické i morální. Jako spisovatelku mě zajímá, jestli to funguje. A tahle scéna účinkuje, když vzbuzuje pohoršení.
Pohled zblízka je příznačný. Wera si pozorně prohlíží, okukuje, šmíruje a podle toho ostatní – svoje milenky a milence, sousedy či kolemjdoucí – nelítostně soudí.
Já si myslím, což souvisí ještě s předchozí otázkou, že díky své profesi přivykla kontaktu a naučila se koukat na lidi okem kadeřnice. Hned jak někdo vstoupil do jejího království, už ho skenovala pohledem. Kadeřnice, to je povolání velice blízkého kontaktu. Celý kadeřnický kosmos je stvořen z tělesné blízkosti. Wera se dotýká vlasů, krků, cítí v rukou, jak na ni muži reagují.
Ale samozřejmě je ve svém úsudku nemilosrdná, nechtěla jsem, aby to byl někdo milý. Naopak, je protivná, někdy lstivá, vykořisťovatelská. Musí taková být, vždyť bojuje o přežití.
Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Vymyslíš nejdřív osnovu vyprávění a pak teprve sedáš ke psaní? Píšeš automaticky a později škrtáš, nebo vycizeluješ každou větu, než se objeví na papíře?
Nemám dopředu žádný plán a ani nechci mít. Příběhy, které pracují s proměnou postavy, mě nezajímají. Víc mě zajímají osoby, které chtějí zůstat samy sebou, i když se změnilo všechno okolo. Vždycky vytvářím portrét. Píšu hlavně o starších lidech, v těch pozdních letech všechno pěkně prosvítá. Nikdy nevím, kam mě příběh povede, a to udržuje moje smysly v pohotovosti. Přesně si pamatuju, jak jsem se jednou ráno probudila a říkala si: už tu knihu píšu rok, musím ji konečně dopsat, ale ona přece furt nemá peníze na boty, kde je má sakra sehnat? A u vaření kávy mi najednou vytanula v hlavě postava z jiné mojí knížky, lékař Ludwik Prokopiuk. Tak jsem je nechala, aby se potkali na přechodu, udělala jsem z něj bývalého klienta Wery. Moje postavy často takhle putují mezi romány a pomáhají mi.
Když už mám text rozvržený, přichází má nejoblíbenější fáze. Beru do ruky sekeru a sekám, škrtám, vyhazuju, štípu slova jako dřevo na podpal. Napíšu třeba pět set, šest set stran a nakonec je z toho román o dvou stech stranách. Zbožňuju věty, které jsou ostré, sekané, krátké. Moji hrdinové jsou přece unavení, nasraní, furt se někde tahají a nemůžou se vyjadřovat větami jak ze salónu nad čajem. Musí to být jazyk-výdech, v té větě musí být cítit, že Wera chodí a je unavená.
Jsi také dramatičkou. Co ti dává zkušenost se psaním divadelních her při práci nad prózou a naopak?
Moje divadelní hry mě naučily jinak pohlížet na text, používat krátké věty, a hlavně monolog. Úplně jsem odhodila perspektivu třetí osoby, vypravěči vyprávějícímu ve třetí osobě už nedůvěřuju. Považuju ho za povýšeného, nepravdivého, shlížejícího z jakési věže. Myslím, že je to zvlášť důležité v případě mých hrdinů. Chci jim svým psaním dát hlas. I když to je také špatný výraz, protože předpokládá nadřazenost, jako bych měla něco, co jim můžu dát. Jde mi o to, že monolog není jen formou, ale stává se obsahem. Moje hrdinka sama mluví o tom, co prožívá. Její jazyk je velice mocnou silou, energií. A já se tomu chci co nejvíc přiblížit, samozřejmě s plným vědomím toho, že o té postavě nevím všechno a ani nechci vědět. Moje postavy mají také svá tajemství.
Zyta Rudzka (* 1964) je polská spisovatelka, dramatička a scenáristka. Vystudovala psychologii. Debutovala v roce 1989, nejnovější román Jen zubatí se smějou (2022, č. 2024) je její desátou publikovanou prozaickou knihou a autorka za ni získala Cenu Nike a Cenu Adama Mickiewicze. Její prózy se vyznačují nekonvenčním, fragmentárním jazykem, soustředěným na zvláštní rytmus a melodičnost a koncentrovaným na smyslovou řeč těla. Na kontě má také řadu divadelních her.
Alžběta Knappová (* 1995) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zajímá se o literaturu střední Evropy, pracuje jako nakladatelská redaktorka a překládá z polštiny.