Rozhovor s Ivanem Antićem vedla a z angličtiny přeložila Silvie Mitlenerová

„Nejvíce se mi líbí ty části, kde skutečně vedeme dialog,“ napsal Ivan Antić k autorizované verzi rozhovoru, který se dotýká nejen aktuálního dění v srbské a balkánské literatuře, ale také spisovatelova odchodu ze Srbska do Slovinska a postupného odstraňování válečných a poválečných literárních stereotypů. V závěru se pak dostaneme i k otázce inspirace, jež může přicházet z literatury, ale také z hudby, architektury nebo klidně jen nepojmenovatelného instinktu.

 

Ráda bych začala otázkou možná trochu nečekanou v srbském čísle. Už dlouho žijete ve Slovinsku. Co vás motivuje zůstávat tam?

Pravda, žiju tady už dvanáct let, nebo ještě déle. Studoval jsem v Bělehradě a v určitou chvíli jsem se chtěl dozvědět víc o teorii povídky a postmoderní fikci. Kurzy k těmto tématům jsem našel v Lublani, zažádal jsem proto o stipendium, rok a půl tam pobýval a na chvíli se vrátil do Bělehradu. Pak jsem se zase přestěhoval do Lublaně, kde už teď žiju plnohodnotný život – a stručně řečeno, právě to mě motivuje zůstat. Dalo by se to popsat jako „usazen v Lublani“…

Když jsem do Slovinska přišel poprvé, hodně mě taky zajímalo, jak a o čem píšou mladí básníci a mladé básnířky, jaké se drží poetiky. Chtěl jsem si zmapovat scénu, a proto jsem začal překládat, aniž jsem uměl jazyk. Začal jsem se učit jazyk překládáním poezie.

To je poměrně netypická cesta k překladatelství. I k učení se jazyka.

Souhlasím. Ale svým způsobem je to snadnější, pokud silně toužíte a potřebujete pochopit poezii. Motivuje vás to k učení, a protože to zásadně souvisí s literaturou a literárním vyjádřením, ocitáte se v lepší pozici pro výuku jazyka než v nějaké nudné třídě. Trošku jsem se na to připravoval – na fakultě jsem absolvoval seminář slovinské a chorvatské literatury 19. a 20. století, ten byl jeden z nejtěžších. Četli jsme a analyzovali všechny kanonické autory obou národů. V tomto smyslu jsem si tedy uvědomoval historickou perspektivu a nepřekládal jsem současnou poezii jen v prostředí falešné věčnosti přítomného okamžiku, abych tak řekl. Ale dokázal jsem zařadit věci do kontextu a vnímat například rozdíly v poetice jednotlivých básníků, kdy jeden z nich – převážně nevědomky – vychází z expresionismu a druhý například z konstruktivismu.

Jak historický kontext ovlivňuje mladou generaci, aniž o tom vědí?

V Srbsku se například v období avantgardy konstruktivismus moc neprojevil a expresionismus ve svébytné podobě, respektive více podobách. V pozadí literární obraznosti stál sur­realismus, do jisté míry pořád hraje významnou roli, a byl to jeden z mála okamžiků v literární historii, kdy se věci děly v ideálním čase. Možná mohu uvést jedno jméno za všechny: Marko Ristić, rovněž výborný esejista a přítel Andrého Bretona. Je opravdu vzácné, že literární trendy nedorazí do Srbska se zpožděním sedm, deset, patnáct nebo ještě více let, i když ve srovnání s latencí ruského postmodernismu se vlastně nic neděje. Taky ale platí, že v Srbsku hromadně trpíme dojmem, že pořád za něčím zaostáváme.

Abych tedy zodpověděl vaši otázku, jestliže v současné srbské poezii vidím, slyším nebo vnímám podprahové surrealistické tendence (což ano), rovněž vidím, slyším nebo vnímám, že různé básnické avantgardní směry ovlivnily současnou scénu zase jinde. Těžko se to vysvětluje, připomíná mi to jakousi hudební intuici, až zvířecí instinkt. V současné slovinské poezii stále slyším expresionistické „Ich“ (slovinské básnířstvo nikdy neopomene to velké I), srbská poezie se zase častěji rozpouští kamsi mimo hranice. Rozeznáte určitá nadčasová literární gesta, převážně nevědomá, asi jako řeč těla. Řeč těla literární historie? Dává to vůbec smysl? Možná se začnu takhle ptát na konci každé odpovědi, jako David Foster Wallace.

Když se vrátím trochu zpátky, vaše přestěhování tedy nemělo politickou motivaci?

Popravdě nelze ji vůbec nemít. Nejednalo se o systematické rozhodnutí emigrovat z politických důvodů, to zní hodně závažně, ale určité zklamání jsem vnímal. Vnímal jsem ho odjakživa a po politických změnách v roce 2012 velmi zesílilo. Mohu říkat, že jsem opustil Srbsko před nástupem Vučiće a jeho týmu k moci. Už jsem měl všeho plné zuby, ale odešel jsem ještě před tímto okamžikem.

Stručně řečeno jste měl kliku.

Nejspíš ano. Taková klika je zároveň zrádná, protože cítíte i vinu – vaše rodina a přátelé zůstávají a ocitají se pod tlakem, kdežto vy ne. Ostatně ve Slovinsku se vyskytl podobný problém. V jednu chvíli tam vládl Janez Janša a v Srbsku Vučić, bylo to tedy jaksi z bláta do louže. Potom Janša odešel a Vučić dál zůstává. Právě teď ale probíhají rozsáhlé studentské protesty a já věřím, že změna je možná!

Politiku stranou: nový začátek je jedna z nejlepších věcí v životě. Proběhly nějaké životní změny, nějaké literární změny, což je vlastně totéž (jak říkal Danilo Kiš, literatura a život jedno jsou), a pak jsem začal překládat. Nejlepší pozice pro překladatele je žít v zemi, kde se hovoří příslušným jazykem, ani ne kvůli jazyku samému, ale protože se bezprostředně dostanete k původním dílům. Někdy můžete autorstvo slyšet na veřejném čtení ještě před vydáním knihy. Slyšet je číst nahlas považuju za možná nejlepší cestu, jak se seznámit s mladší generací. Navštívil jsem pár open mic večerů. Vyslechnete si třeba dvacet hlasů, a pak během pěti minut, během čtení jediného člověka, něco ucítíte. Tohoto člověka začnete sledovat, a když se dopracuje k vydání, máte už třeba přeložených pár básní a…

…a nabaluje se to jako sněhová koule.

Přesně tak.

Jakožto překladatelku mě hodně zajímá kulturní kontext, protože o podobnosti balkánských jazyků toho mnoho nevím. Udržují mezi sebou země bývalé Jugoslávie intenzivní kontakt, nebo se scény spíše separují? Fungují nějaké asociace, festivaly, nebo dokonce komunita?

Pokud jde o literární a kulturní kontext, i během války se udržovaly kontakty mezi intelektuály nesouhlasícími s válkou, a to mezi všemi budoucími státy: Bosnou, Srbskem a Chorvat­skem. Přesto šlo převážně o výjimky, protože národní a nacionalistické kulturní ideologie tvrdě pracovaly na změně školského systému a způsobu výuky dějepisu a kulturních studií. Sám jsem ten proces redukce zažil – narodil jsem se v Jugoslávii a používal tehdy řeč zvanou srbochorvatština. Později se proměnila v srbštinu a totéž se analogicky stalo v Chorvatsku. Ten pocit, že něco ztrácíte, byl poměrně zvláštní, i v tak raném věku. Náhle se upřednostňovala určitá mluvnická pravidla nad jinými, protože by něco mohlo znít více chorvatsky než srbsky. Moji přátelé z Chorvatska mě ale ujišťovali, že totéž, dokonce v ještě radikálnější variantě, se dělo na druhé straně taky. Tam se prý vynalézala i úplně nová slova.

Takže jste se najednou museli učit i novou abecedu a tak dále?

Ne. V první třídě jsme se naučili cyrilici a ve druhé latinku. Teď, po téměř třiceti letech, se vynořují směšné a nebezpečné tendence užívat výhradně cyrilici. Radostně střídáme obojí, ale nacionalističtí politici to chtějí omezit jen na cyrilici.

Pojďme rovnou k literárnímu kontextu – to je naštěstí prostor, kde se takové změny vlastně nedějí. Nakladatelé totiž vědí, že pokud vydají knihu v cyrilici, jejím autorům se nedostane pozornosti v Chorvatsku, v Bosně (alespoň ne ve všech jejích částech) ani nikde jinde. A protože nemáme společný knižní trh, chorvatské knihy už stejně musejí při cestě do srbských knihkupectví čelit jistým překážkám (a srbské do chorvatských). Přesto existuje nemálo srbských nakladatelů, kteří rádi dodají na pulty knihu dříve vydanou v Záhřebu v nezměněné podobě.

Prostě se pošle PDF do jiné tiskárny.

Ne, je to původní vydání srbského nakladatele s jinou grafickou úpravou a podobně, ale text samotný se neliší. Tím pádem probíhá kulturní výměna, což je velmi, velmi důležité. Pro kontext možná ještě dodám, že srbochorvatština byla oficiálním jazykem v Jugoslávii, ale zároveň se ve Slovinsku mluvilo slovinsky a v Makedonii makedonsky. Mezi Srbskem, Chorvatskem, Bosnou a Černou Horou překladatele nepotřebujeme, ale pro slovinskou a makedonskou literaturu už ano. V Jugoslávii každopádně vycházelo překladů mnoho. Vybavuju si jednu edici ze sedmdesátých let, Narodna knjiga, ta se mi opravdu líbila. Zaměřovala se na slovinské a makedonské básníky a také na ty, kteří psali maďarsky ve Vojvodině a albánsky v Kosovu. Opravdu to připomínalo Jugoslávii v kapesním vydání – navíc ty knihy byly dvojjazyčné, takže se člověk mohl seznámit s originálem i překladem. Mimo jiné toto mě před deseti lety motivovalo ve Slovinsku založit edici se Srbským kulturním centrem a Danilem Kišem. Nazvali jsme ji Pesme=Pesmi. Pesme je srbské slovo, pesmi slovinské.

A znamená to „písmo“?

Znamená to „básně“. S edicí jsem začal, abych mohl vydávat na střídačku knihy slovinských a srbských básníků a básnířek, abychom se opět propojili. Lidé narození v sedmdesátých letech během války a po ní bojovali za stavbu mostů mezi rozdělenými zeměmi a kulturami. Obdivujeme jejich odhodlání – dělali to srdcem a bylo to velmi důležité. Z pohledu mojí generace ale musíme mladé básníky a básnířky ze Srbska, Slovinska a Chorvatska propojit znovu a museli jsme začít prakticky na zelené louce. Chápete, už jsme jiná generace a nemůžeme se spoléhat na dříve vytvořená pouta. Takže ano, máme toho hodně společného. Je těžké porozumět nejen jazyku, ale i kulturní historii jednoho národa bez znalosti kontextu ostatních. Všechno to totiž spolu souviselo. Bez přehledu o dějinách tohoto regionu za Osmanské říše a rakousko-uherského císařství nepochopíte nic – proto je pořád tak důležité číst Iva Andriće. Pořád se musíte seznamovat se situací ostatních.

Omlouvám se, možná je nezdvořilé pořád mluvit o té válce, ale myslím, že vrhá určitý stín. Přestože od ní neuplynula nijak dlouhá doba, ten stín tu vydrží ještě nějaký čas po doznění skutečné střelby a bombardování.

Samozřejmě. To je normální. Taky není lehké žít a pořád ten stín za sebou táhnout. Dlouhodobě se opravdu těžko žije s pocitem kolektivní viny. Každý se s tím vyrovnává po svém, někteří lidé už o tom ani nepřemýšlejí a někteří o tom nepřemýšleli nikdy. Takovou cestu jsem si já nevybral. Rád bych ale zdůraznil, že to rovněž negativně dopadlo na kulturu a literaturu, protože se z toho stal stereotyp. Když se lidé zamyslí nad literaturou z našeho regionu, první, co některé napadne, je: aha, válečné příběhy, devadesátky a tak dále. Nedávno jsem se ve Vratislavi účastnil Mezinárodního festivalu povídky / Festivalu Opowiadania. V rámci jednoho panelu na téma překladu tam Agnieszka Lasek, překladatelka ze srbštiny do polštiny a překladatelka mé povídky, říkala, že ji zajímá jen srbská, chorvatská a další literatura překračující tento stereotyp. Zajímá se o literaturu jako takovou, ne o mentální nastavení člověka, který si vybírá klíčová slova zvyšující prodeje jeho knihy. Neznamená to zapomenout, co se stalo, ale je opravdu důležité uznávat oba přístupy a cítit se svobodný znovu psát bez tlaku na to, že o některých věcech by se psát mělo. Každý tvoří jinak a sám si vybírá pro sebe nejpalčivější témata. Nikdo nemá povinnost veřejně vydávat falešná svědectví o válce, již lidé v mnoha případech ani na vlastní kůži nezažili.

Přesuňme se k tématu překladu. Přichází i do Srbska klasický proud anglojazyčné literatury, překládá se všechno nejpopulárnější autorstvo do srbštiny? Mají čtenáři možnost číst třeba skandinávské krimi thrillery?

To bude nejspíš celosvětový trend. Pokud se ponoříte do skutečných důvodů, pro nakladatele je mnohem jednodušší vydat skandinávskou než českou knihu, protože je finančně podporuje agentura Norla. Na jednu stranu je to dobře, protože překladatelé musejí z něčeho platit účty. Na stranu druhou se mnoho nakladatelů soustředí na norskou nebo švédskou literaturu o dost víc, než by tomu bylo ve scénáři bez finanční podpory. To je pravda. Není spravedlivé, že některé země dostávají více prostoru například na knižních veletrzích než jiné. Něco podobného se děje ve Slovinsku, ale ne ve stejném rozsahu – Slovinská knižní agentura také poskytuje granty na překlady slovinské literatury do cizích jazyků. Hodně to pomáhá, protože jako překladatel nezávisím na srbských nakladatelích, kterým to pomáhá také – nemusejí všechno platit ze svého.

Ale vlastně by měli. To stipendium nebo grant by měly být navíc, neměly by motivovat nakladatele snižovat honorář.

Z pohledu překladatele je důležité cítit podporu nějaké instituce, situace nakladatelů v Srbsku není dobrá. Stejně jako ve zbytku světa – všechno se komercionalizuje. Pokud se tedy naskytne šance dělat věci podle sebe a svého nekomerčního literárního vkusu a existují instituce, které to například překladatelskými granty umožňují, vnímám to jako pozitivní. Samozřejmě každá taková instituce některé autory a autorky upřednostňuje a překládá se od nich všechno. Z nějakého důvodu já zůstávám vždycky na opačné straně. Vybírám si neznámé mladé spisovatele a spisovatelky nebo neznámá díla, a to i v případě slavných básníků. Jeden příklad za všechny: Tomaž Šalamun vydal asi padesát básnických sbírek a jen jedinou sbírku povídek. Právě tu jsem přeložil. Byla to opravdu zajímavá zkušenost, protože tato jeho kniha se nikdy moc nečetla, nerozebírala, neinterpretovala. Při překladu jsem ji vlastně interpretoval jako úplně první, ačkoli jde o povídky z pozdních šedesátých let vydané v roce 1992. Ve Slovinsku se mi možná povedlo najít nakladatele, se kterým připravíme další vydání doplněné o moje komentáře a předmluvu pro lepší pochopení Šalamunových povídek. Přibyde také ještě jedna povídka – našel jsem ji v literárním časopise z raných sedmdesátých let a vystupuje v ní stejná postava jako ve třetí povídce sbírky. Na tento projekt jsem hrdý.

Najdeme mezi srbskými překlady i česká díla?

Ovšem. Srbská kultura je tradičně otevřená kulturám jiným, s výjimkou přelomu 20. a 21. století. Už od začátku 20. století, nebo ještě dříve, do místní literatury pronikaly cizí vlivy a překlady. Zmínil jsem surrealismus a francouzskou literaturu, ale hodně se překládá i německá a dnes ze všeho nejvíc asi americká. V případě české, polské a slovenské literatury máme několik opravdu nadprůměrně oddaných překladatelů a překladatelek. Například Biserka Rajčić, dnes už postarší dáma, vám musí připadat jako téměř nadpřirozená bytost, pokud víte, kolik toho přeložila – přes sto padesát knih z několika jazyků, několik držitelů Nobelovy ceny. Někdy totiž stačí jedna jediná osoba s dostatečným zápalem. Ona ani není jediná, chtěl jsem ji jenom zmínit, protože je to žijící fenomén. V Srbsku působí i pár dalších mladších překladatelů a překladatelek české literatury a také nakladatelství se zájmem o českou tvorbu, například Treći Trg.

Po určitou dobu vycházely v Plavu rozhovory se zahraničními bohemisty a ti často zmiňovali Čapka a Hrabala – ale vyjma těchto dvou jen málo mladších českých spisovatelů, kteří se překládají.

Ano, ti se ve své době samozřejmě překládali. Jugoslávie udržovala s Československem mnoho vazeb, a to nejen těch literárních. Vliv české filmové školy na jugoslávskou kinematografii byl více než zjevný, v akademických pracích se hojně odkazovalo na pražské ling­visty, takže dávalo smysl z kulturního a historického hlediska přeložit všechno důležité. Tradice překladu české literatury je v Srbsku opravdu velmi bohatá.

Jako by se po roce 1989 nebo 1990 už nic nenapsalo. Všichni zmiňují velké osobnosti československé literatury, ale co mladší tvorba?

V roce 2007 nebo 2008 navštívil bělehradský literární festival Trgni se Jáchym Topol a po něm mnoho dalších. V kontextu minulých jugoslávských vazeb je to výzva pro mladší generaci: znovu se propojit, vystavět nové mosty a nespoléhat se na ty historické.

Popravdě některé srbské knihy se objevily ve slovenském překladu, například Sněžný muž Davida Albahariho, ale tady není moc obvyklé číst knihy ve slovenštině. Zato na Slovensku se knihy v češtině čtou častěji.

Máte ale společný knižní trh – kniha od slovenského nakladatelství u vás nestojí násobně víc. Nebo ano?

Ne. Nic takového si nevybavuju.

To je skvělé, mezi Srbskem a Chorvatskem to takhle nefunguje. Proto jsme vynalezli tu metodu nových vydání nahrazující dovoz knih. Chorvatské knihy jsou i v Chorvatsku dražší než srbské v Srbsku. Když se je někdo snaží dovážet, ještě se tím zdražují a srbští čtenáři je nekupují. Chtěl jsem se zeptat: překládá se literatura mezi češtinou a slovenštinou?

Sice si rozumíme, ale ze slovenštiny do češtiny se překládá. Obráceně ne, nebo ne tolik. Totéž platí o filmech – Slováci se dívají na české filmy, jenom málo filmů ovšem přichází ze Slovenska do České republiky. Přicházejí spíš herci a herečky. Pokud jde o literární festivaly, čeští spisovatelé a spisovatelky přijíždějí na Slovensko jako zahraniční hosté. Nastavuje to tak mladá generace, která vůbec nezažila společný stát.

Prožíváte nějakou nostalgii, k jejíž podobě v populární kultuře, hudbě, filmech a podobně se mohou vztáhnout i mladší lidé? V bývalé Jugoslávii to existuje. Hipsteři rádi vyhledávají jakousi imaginární Jugoslávii v popkultuře, stýská se jim po něčem, co vlastně vůbec nezažili. Sice tomu říkají nostalgie, ale ta musí vycházet z něčeho skutečného. Toto je… řekl bych kopie nostalgie. Zároveň má více rovin, které se staví proti něčemu – proti štěpení, proti rozdílům. Je to cesta k novému propojení.

Než skončíme, chtěla jsem se ještě zeptat na spisovatelské asociace nebo spolky. Existují v Srbsku? Dává vám jejich existence smysl, pomáhají tak či onak spisovatelům?

Určitě mohu říct, že důležitým počinem bylo založení Srbské literární společnosti, Srpsko književno društvo, protože předtím existovala jiná asociace s podobným názvem – Asociace srbských spisovatelů, Udruženje književnika Srbije. Ta novější vznikla jako opozice k nacionalistické orientaci té starší. Členství v Asociaci srbských spisovatelů znamenalo, že souhlasíte s jejich ideologií, a tak se Srbská literární společnost vydala svojí cestou. Samozřejmě nemají dostatek zdrojů na větší věci, větší festivaly nebo rezidenční programy. A to všechno proto že – jak jsem zmiňoval – kultura v Srbsku se hlavně snaží přežít a Srbská literární společnost dělá, co může, v boji za práva spisovatelů.

Víte, co je vtipné?! Oba ty zmíněné spolky sídlí ve stejné budově na adrese Francuska 7. Pochopitelně přijede nějaký autor z menšího města do Bělehradu, chce navštívit ten nacionalistický a skončí v tom druhém. Starší organizace sídlí v prvním patře, novější v přízemí. Lidé, kteří tam pracují, musejí velmi často opakovat: „Ne, měl byste jít do prvního patra.“ Jeden můj kamarád kdysi v Srbské literární společnosti pracoval jako tajemník a já jsem si z něj vystřelil. Zatelefonoval jsem mu a trochu pozměněným hlasem se zeptal, jestli jsem se dovolal do Asociace spisovatelů ze Srbska. On se na minutu odmlčel a pak velice klidně odpověděl: „Ne, tohle je Srbská literární společnost a vy asi hledáte Asociaci srbských spisovatelů?“ Jeho hlas zněl jako nahrávka z pásky.

Vlastně s jeho básněmi – a básnickým hlasem – se můžete seznámit v tomto čísle.

To se mu musí dít asi tak obden.

Ano, byl na to připravený. Ten vtip ale odlehčeně přibližuje i kulturní propasti, protože v Srbsku máme dva spolky na všechno. Totéž se děje v novinařině, prostě v Srbsku je všechno rozdělené.

Ty dva spisovatelské spolky se odlišují věkovou strukturou? Hlásí se starší spisovatelé spíš do toho nacionalistického?

No, klidně může existovat i mladý alt-right spisovatel. Takový člověk by vystoupal do prvního patra. A naopak.

Můžete jmenovat nějakou konkrétní iniciativu nebo projekt Srbské literární společnosti?

Rád bych zmínil jeden malý, ale zajímavý. Jde o spisovatelskou/překladatelskou kolonii v Krupaře ve Vojvodině. Měli by se tam na pár dní scházet srbští spisovatelé a spisovatelky s překladatelstvem a získat možnost intenzivně společně pracovat a představovat si navzájem svou práci.

Poslední otázka: před vámi žil v Srbsku ještě jiný Ivan Antić, slavný architekt. Máte něco společného?

Příbuzní nejsme. Ale obdivuju jeho práci a nalézám v ní hodně inspirace. Vlastně jsem vždycky vnímal, že inspirace může přijít z různých směrů, klidně i z architektury. V první povídce mé druhé sbírky Membrane, Membrane mě inspiroval koncert. V první polovině šlo o vzpomínku na jednoho slovinského avantgardního skladatele. Druhou polovinu tvořila skladba mladé autorky inspirovaná románem o autismu. Silně to na mě zapůsobilo a napsal jsem poté povídku o kolektivním autismu, aniž jsem znal zmíněnou knihu. Není zajímavé, jak mohou nápady přeskakovat z jednoho média do druhého?

Další povídku, Pod kůží, už jsem nepřímo zmínil dříve, když jsem mluvil o překladatelce Agnieszce Lasek. Povídku inspiroval jeden film Jonathana Glazera a sám ten film čerpal inspiraci ze sci-fi románu. Co je zajímavé – moje povídka nemá s tou knihou nic společného. Prostředník někdy odvede veškerou práci. Zkrátka se můžete nechat inspirovat různými prostředky.

Ano. Asi to někdy přijde i nevědomky.

Nebo možná si nepůjčujete námět, ale ideu, jak věci rámovat. Například si vybavuju, že jeden malíř z lipské školy ovlivnil způsob, jakým jsem složil jednu svoji povídku. Každičký kousek mimetické malby pojednával vlastním barevným režimem – působilo to, jako by mezi pozorovatelem a obrazem stálo ještě barevné sklo. Po spatření toho obrazu jsem cítil, že několik mých nápadů, které už jsem zařadil do povídky, opravdu funguje. S důkazem, že v malířství to jde, jsem si myslel, že v literatuře to dokážu taky. Někdy může člověka osvobodit, když porovná svoje představy nejen s literaturou, ale i s dalším uměním, mnoho jich zkrátka nevychází striktně jen z literatury. Myslím, že například Harold Bloom pochopil jádro tohoto procesu ve své důležité knize Úzkost z ovlivnění [1]. Myslím si, že nás spisovatele nyní více než v minulosti ovlivňuje mnoho dalších věcí vedle čtení knih. Jistě, knihy mohou okupovat místo v srdci onoho procesu, ale realita, ve které žijeme, je mnohem komplexnější.

 

Ivan Antić (* 1981, Jagodina) vydal dvě knihy krátkých povídek Tonus (Tón, 2009) a Membrane, membrane (Membrány, membrány, 2016) a románu O tempora, o mores! (2023). Jednotlivé povídky jsou přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, rumunštiny, makedonštiny a albánštiny, Membrane, membrane je pak kompletně přeložena do slovinštiny. V roce 2025 chystá vydání básnické sbírky Kaisermühlen Glitch. Jeho povídky jsou zařazeny do antologií Plejlista s početka veka (Playlist ze začátku století, 2011), Nga Bergradi, me dashuri – Tregimi i ri nga Serbia (Z Bělehradu, s láskou – nový příběh ze Srbska, 2011), Pucanja (Praskání, 2012), Iz jezika v jezik (Z jazyka do jazyka, 2014), Čarobna šuma (Kouzelný les, 2016), Strah i trepet (Strach a chvění, 2017), Najkraće priče srpskih pisaca (Nejkratší povídky srbských spisovatelů, 2017) a ZU ANDEREN UFERN. Transdanubisierungen (NA JINÉ BŘEHY. Transdanubizace, 2018). Odnedávna píše i poezii a překládá ze slovinštiny poezii, prózu a eseje. Za překlad básnické sbírky Slovince Dana Zajce Down down obdržel Cenu Miloše Đuriće. Od roku 2012 žije v Lublani.

Silvie Mitlenerová (* 1987, Mladá Boleslav) vystudovala anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žije v Liberci a živí se literárním překladem – přeložila například romány Říše divů (2020), Queenie (2021) nebo Růst (2025). S Jaroslavem Olšou, jr., sestavila antologii českých překladů filipínských povídek Kuřata v hadí kleci (2020). V redakci Plavu působí od roku 2008, je rovněž členkou Obce překladatelů a spolku Trans*parent, který usiluje o prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch transgender, nebinárních a intersex osob.

 

1 The Anxiety of Influence, 1973, česky vyšlo v roce 2015 v překladu Martina Pokorného. (Pozn. red.) [Zpět]

Zpět na číslo