Rozhovor s Lászlem Szilasim vedla a z maďarštiny přeložila Marta Pató
Spisovatel László Szilasi je autorem sedmi románů, za něž získal řadu domácích ocenění. Třetí most je jeho prvním dílem přeloženým do češtiny, odehrává se v Segedínu a těžiště vyprávění představuje prostředí lidí bez domova. Rozhovor o psaní a o proměnách literárního a akademického života v Maďarsku s autorem vedla Marta Pató. K rozhovoru se sešli v Segedíně v kavárně Mojó nedaleko filosofické fakulty.
Pokud vím, působíš nyní na katedře maďarské literatury filosofické fakulty jako docent tvůrčího psaní.
Vedoucí katedry Zsófia Szilágyi vymyslela, že bychom takový obor měli mít. Trochu jsem to vlastně vymyslel i já, ale zásluha je to hlavně její. Učím tvůrčí psaní a je mi v tom dobře. Už jsem na to i dostatečně starý, prvního ledna mi bylo jednašedesát.
Gratuluju!
Děkuji! Teď už si můžu i určit rozvrh, abych měl hodiny vždy navečer, což mi dovoluje trochu psát. Zrovna pracuji na knize Truchlení. Před dvěma lety mi totiž zemřela maminka. Touhle dobou, pátého prosince.
Jak na ni vzpomínáš?
Jako dítě jsem napsal román. Psal jsem ho do kalendáře. Jen jsem splácal Poklad na Stříbrném jezeře a Černý šíp od Stevensona. Máma to tehdy všem ukazovala. Každému to dávala přečíst. Totiž aby viděli, jak jsem chytré dítě. Ovšem já z toho měl trauma. Když mi bylo tři a půl, měl jsem zánět mozkových blan. Máma se pak celý život potřebovala ujišťovat, že jsem v pořádku.
Ale tak mimořádně chytré dítě jsem zas nebyl. Jasně, člověk má třeba talent, ale jeden život nestačí, abys dohnal deficit svého původu. Přišel jsem z venkova, z průmyslového předměstí Békéscsaby, z dost chudé maďarské rodiny se zamlčovanou a potlačenou národní i náboženskou identitou. Na gymnáziu mě pak zaujala postava literárního kritika a zároveň romanopisce Pála Gyulaiho. Říkal jsem si, že jednou budu jako on.
To se povedlo.
Dlouho se to tímhle směrem ani nevyvíjelo. Když jsem jako dospělý začal víc psát, psal jsem jako literární historik a redaktor. Ještě když jsme roku 1998 skončili s časopisem Pompeji, měl jsem pocit, že jsem tady v Segedínu na univerzitě našel své místo. Navždycky. Věřil jsem na univerzitu.
Pompeji byl fenomén, formovali se v něm segedínští autoři, kteří se pak prosadili v Budapešti, László Darvasi, Szilárd Podmaniczky, Ferenc Szijj, ale psal pro vás i Péter Nádas a Péter Esterházy, z francouzštiny a angličtiny jste překládali Nabokova, Kunderu.
Jo, začali jsme s tím už koncem osmdesátek. Byly to dost dobrý časy. Hned po převratu jsme s Pompeji a s budapešťským literárním časopisem Nappali Ház, jehož redaktoři byli zčásti absolventy segedínské univerzity, měli čtení ve Štýrském Hradci. Tam jsme zjistili, že Rakousko, které je roztáhlé a dlouhé, má přece jen více center. Mysleli jsme, že to tak bude i u nás. Ale to se nestalo. Debrecín si zvykl, že z něj druhé hlavní město nebude, a ani z našeho poklidného Segedínu se nestalo druhé kulturní centrum Maďarska. Taky jsme se naučili, že veřejné čtení znamená, že se sejde redakce plus minimálně jeden zájemce. Začali jsme si zvykat, že se literární časopisy přestávají číst. Pompeji jsme dělali deset let. Pak se ukázalo, že bychom museli i objíždět kdejaký kout a pořádat křty nových čísel v hlavním městě. A na to jsme už neměli.
Literární chod mě nijak nevábí. Spisovatelé jsou úžasní, sečtělí, vzdělaní lidé, ale jakmile se octnou v literárním poli, dokážou být podlí a žárliví, nezávisle na vzdělání intrikují, závidí. „To stipendium mu přiklepli za nic. Spíš bych si ho zasloužil já.“ Neříkám, že to platí pro každého, ale žijeme v takovém podivném ghettu, protože jsme podfinancovaní, nejsou peníze. Je mi to odporné. Dřív jsem chodil na různá setkání, mluvilo se o knihách, o spisovatelích. Není to můj svět. A není to nutné. Když o tom tak přemýšlím, Nádas žije na venkově poblíž slovinských hranic, Szilárd Borbély prožil celý svůj nebohý život v Debrecínu, a nejen proto, že tam měl svou univerzitu. Centrum ať budují ti, kteří jsou v centru. Kdo potřebuje tvořit, z centra odchází, naštěstí. Trianon téhle ubohé, prašivé a zavšivené zemi ořízl okraje, takže už to tu není zas až tak rozlehlé, aby se muselo jezdit daleko.
Já si tě z devadesátek pamatuju ze seminářů starší literatury, chtěl jsi po nás, abychom spolu se starobylými maďarskými texty četli texty současné literární teorie, hlavně té francouzské.
To byly nezapomenutelné časy. Teď sedíme v Mojó. Tady jsme pořádali spoustu konferencí k dekonstrukci. Každý diskutoval s každým, studenti s docenty. Společně jsme se pokoušeli vykloubit kánon. Nakonec jsem ale dospěl k poznání, že to není zas až takový kunst. Když se přeneseme přes základy myšlení dekonstrukce, veškerá práce spočívá v tom, že tu máme akademický časopis Helikon, v němž si přečteš, co je momentálně v kurzu, a precizně to nasadíš na libovolný text. Tohle má být věda. Po nějaké době mě to omrzelo, takhle jsem psát nechtěl. Domnívám se, že je to pod lidskou důstojnost. Samozřejmě jsem si vědom, že profesionální čtenář umí číst více způsoby, tím se liší od laika. Ale nějak se mě to dotklo. A tak jsem toho nechal.
To byla dekonstrukční škola, ty ses ale vedle a v rámci ní věnoval hlavně starší literatuře.
Chtěli jsme vytvořit repertorium maďarské poezie sedmnáctého a osmnáctého století. Pilně jsme na tom pracovali, měli jsme už hotových spoustu textů – jenomže pak jsme nedostali navazující grantové peníze. Každý ví, že z tohohle materiálu je utvořena maďarská hymna a všechny ikonické básně reformního období, Vörösmartyho Výzva, Petőfiho Píseň národa. V devatenáctém století se vařilo z textů století předešlého. A oni nás to nenechali dokončit. Dělali na tom čtyři lidé. Prostě jsem se urazil. Člověk by neměl být urážlivý, ale já to tehdy pociťoval tak, že jim je to vážně úplně jedno. Byl jsem tak naivní. Nikdy jsem si nemyslel, že máme nějakou vlastenecky nebo národně zodpovědnou vládu, ale tohle mě sklíčilo. To byl ten moment, kdy jsem se na všechno vykašlal. Stát už nevyžaduje od vzdělanců vědomosti, řekl bych, že ta objednávka tu chybí. Vzdělanost by přitom potřeba byla. Ale tehdy jsem měl pocit, že snad ani tahle potřeba tu není. Takže já už se nepovažuju za literárního historika ani teoretika. Vědu jsem měl rád, ale tu závislost, tu adikci a abstinenci si člověk nesmí tak brát. Tak se to má, postupně jsem si odvykl.
A taky se objevil prašivej Fidesz, pak už jsme všichni cítili, že přicházejí horší časy. Nějak se pokazila nálada. Do té doby to mělo feeling. Báječní Esterházyové všude, kam se podíváš, Miklós Esterházy ve fotbalové reprezentaci, jeho brácha v literatuře, všude. A že to tak bude napořád. Bude to sakra dobrý. Tahle země bude úspěšná, dáme to. A pak jsme zjistili, že ne, že je to jinak.
Nějakou dobu to ještě šlo. Vedle zdejší výuky jsme začali pravidelně jezdit přednášet na univerzitu v sedmihradské Kluži. Bylo období, kdy můj segedínský přítel a kolega Ferenc Odorics vedl na tamní filosofické fakultě dopolední přednášku a já měl na to navazující odpolední seminář. Do Segedínu jsme odtud přivedli deset dvanáct studentek a dva studenty. Rýsoval se nám nový studijní program. A najednou to všechno splasklo, celé to kouzlo bylo fuč. Kde se vzal, tu se vzal, vynořil se Viktor Orbán, ztělesnění naší deprese, metafora pro naši sklíčenost. Cítili jsme v něm tiskového mluvčího, který má v úmyslu celou tuhle zemi řídit až do konce světa. Pak ho dostal na lopatky Gyurcsány. A od té doby už nikdo, nic, jen teď ten nešťastný Péter Magyar, ale nechme toho.
Roku 2000 jsem byl na konferenci v Pécsi a setkal jsem se tam s přítelem, spisovatelem Gáborem Némethem. Přišel ke mně a ptá se, proč mu neodpovídám na dopisy. Já na to, že je to omyl, že nejsem spisovatel, nemůžu s ním psát žádný román, nebudu se ztrapňovat. A pak jsem mu začal odpovídat. Takhle vznikla naše společná knížka Kész regény. Spisovatele ze mě udělal Gábor, on to popírá, ale je to tak. Postupně jsem začal vydávat svoje věci. A mám ohromnou radost, že si mě tu na fakultě nechali. Tehdejší vedoucí katedry se mě pak jednou zeptala: Tebe už věda nezajímá, viď? Řekl jsem jí, že jako profese ne. Zajímá mě literatura. Takže píšu a učím psát. Myslím, že to ukazuje tuhle naši drahou alma mater v dobrém světle.
Čeho si na psaní vážíš?
Nevidím nic dobrého na tom, když děláš, co tě netěší. A já naštěstí hrozně rád čtu texty. Tahle branže, myslím, přitahuje lidi, kteří něco tvoří. Možná že to je právě nejlepší, v psaní se nedá podvádět. Teď má naše tvůrčí psaní dokonce pověst kultovního oboru. Studenti k nám přicházejí ze Segedínu a z okolí, z Vojvodiny, ze Sedmihradska, mám tu občas i pár studentů z Békéscsaby. Nemám seminární skupinu, v níž by nebyl někdo skutečně talentovaný. Talentovaný a pilný, nebo třeba talentovaný a méně pilný. Píle je přitom součástí talentu. Ale mám rád i ty méně pilné, protože občas napíšou dost dobrou věc. A každý z nich má nějakou vizi. Většinou to přitom není kariéra, ale chtějí něčeho dosáhnout. Ve vzdělání nebo v umění. Chtějí se uplatnit, hledají místo, přitom vidí, že je málo příležitostí nebo, jak bych to řekl, že ubývá financí. Někdy ani nechápu, co tady na filosofické fakultě hledají. Poznám na studentovi, že ho to nebaví, vidím mu v tváři, že je mu to fuk, místo aby byl rád, že se může povznést. Ale tihle studenti tvůrčího psaní – z nich je cítit radost.
Který ze svých textů máš nejraději?
Na podzim jsem byl s přáteli v Szekszárdu na ochutnávce vína, vypili jsme v sedmi lidech čtyři nebo pět lahví, v pořadí od kadarky po egri bikavér. Slíbil jsem tam přátelům, že pro ně vytvořím taky takovou ochutnávkovou řadu, ze svých knížek. Ještě jsem to neudělal, připomněla jsi mi, že se do toho teď musím pustit. Vína se musejí ochutnávat od slabších po ta nejlepší. Takže abych to vzal popořadě, na začátku budou začátečnické texty a pak pozdní, komplikovanější věci. Ale asi se to dá sestavit i obráceně, po anglicku. Nejdůležitější je pro mě každopádně román Lutherovi psi, ten je možná nejlepší. Líbí se mi, jak o sobě Ottlik říkal, že je přece jenom obyčejný člověk. Tak to já jsem proti němu šedá myška, ale taková kniha, ta by přece jen měla být o zásadních věcech, ne? A tahle kniha taková je. Myslím, že se povedla, je podle mého vkusu kvalitní.
Otázkou zůstává, co to je, ta kvalita. Nedávno jsme hodnotili texty pro jedno stipendium. V porotě jsme tři. A ukázalo se, že jsme všichni tři vybrali stejnou desítku knih. Napsal jsem ostatním, jak je to možné, jestli už máme i společný vkus, nebo jestli je ještě něco nad vkusem, co ten výběr ovlivní. Je dobře, že máme nějaká estetická kritéria, ale ptal jsem se, jestli je nad estetikou ještě něco víc? Druhý z porotců odpověděl, že je to odborná způsobilost. Hovno (myslím, že takhle jsem mu to nenapsal, je to přece můj dobrý přítel), rozhodně ne, odborná způsobilost to není, spíš, nevím co. Nevím.
Co hledáš v psaní ty?
Právě čtu knihu o psaní Haruki Murakamiho. [1] Píše tam, že když píšeš vědecký článek, je to na ostří břitvy. Musíš pracovat přesně s pojmy. A že ve srovnání s tím má literatura spíš sílu a ostří sekyrky. A nakonec máš pak mohutnou sekyru. Silně to na mě zapůsobilo. Uvědomil jsem si u toho, jak jsem vždycky rád četl Gézu Ottlika. Pořád je to jeden z mých stěžejních autorů, ale Miklós Mészöly byl větší grázl. To byl opravdovej bůh a říkával, že nikdy nic nedělá nadvakrát. A já si všímám, že dnes občas někdo něco napíše, pak si k tomu říhne a už má sbírku povídek. Já nedělám nikdy nic dvakrát. Snažím se, abych to měl napoprvé, abych to nemusel dělat ještě jednou. Potěšilo mě, když jsem si o sobě v medailonku internetového literárního časopisu Litera přečetl, že jsem zatím nenapsal dvě knihy, které by si byly podobné. Udělalo mi velikou radost, že mě takhle i vidí. Tohle je mnohem důstojnější, myslím. A to i přesto, že jsem toho na poli starší maďarské literatury udělal docela dost. A že bylo moc fajn číst autory, jako byl Miklós Bethlen, Bálint Balassi, Kelemen Mikes… V próze jsme vážně dobří. Tohle mě motivuje.
Marta Pató (* 1972) působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. V letech 1997–2007 byla lektorkou češtiny na univerzitě v Segedíně. Věnuje se zejména recepci maďarské literatury v Čechách, překládá z maďarštiny. Její překlad románu Třetí most Lászla Szilasiho byl oceněn Magnesií Literou.
László Szilasi (* 1964) je esejista a docent maďarské literatury na univerzitě v Segedíně. S Gáborem Némethem vydal epistolární román Kész regény (Hotový román, 2000). Samostatně debutoval románem Szentek hárfája (Harfa svatých, 2010) z prostředí jihomaďarského venkova, za nějž získal cenu Józsefa Attily. Následoval sociální román A harmadik híd (2014, č. Třetí most, 2024). Dále romány Amíg másokkal voltunk (Když jsme byli s ostatními, 2016), Luther kutyái (Lutherovi psi, 2018), Kései házasság (Pozdní sňatek, 2020), Tavaszi hadjárat (Jarní vojenské tažení, 2021) a v roce 2024 vydal spolu s Gáborem Némethem pokračování epistolárního románu Kész az egész (Všechno je hotovo).
1 Jedná se o knihu Šokugjó tošite no šósecuka (2015, č. Spisovatel jako povolání, 2017, maď. Mesterségem a regényírás, 2024). (Pozn. red.) [Zpět]