Rozhovor s maďarskou básnířkou Zitou Izsó vedla Iryna Zahladko
Sbírkou Oplocený les v překladu Roberta Svobody se čeští čtenáři a čtenářky mohou poprvé seznámit s tvorbou současné maďarské dramatičky a básnířky Zity Izsó. Autorka žije a tvoří už několik let v Praze, stejně jako její vrstevnice, česko-ukrajinská básnířka Iryna Zahladko, která ji zpovídala. V rozhovoru rozebíraly, co všechno je součástí povolání člověka, srovnaly publikování pod mužským pseudonymem a vlastním jménem a otevřely také komplexní otázku vztahu díla a autora nebo autorky.
Zito, četla jsem, že se literatuře věnujete od roku 2007. Kdyby vaše tvorba byla člověkem, mohla by příští rok slavit plnoletí. Mohla byste stručně načrtnout, jakým byl váš tvůrčí život od začátku až doteď? Byly tam krize? Byl to rovnoměrný růst? Stávalo se, že jste litovala a cítila pochybnosti z toho, že jste vkročila na tuto cestu?
Kolem roku 2007 jsem začala publikovat své básně, ale myslím, že jsem se formou tohoto způsobu vytváření reality zabývala už mnohem dříve, možná dokonce ještě předtím, než jsem se naučila psát. S mojí sestrou jsme vyrůstaly ve velmi uzavřeném prostředí, daleko od civilizace, v oblasti s víkendovými chatami, kde bylo jen málo dětí. Byly jsme dost osamělé, a proto jsme si spolu hodně hrály, pomocí naší fantazie jsme si vytvářely barevný svět, měly jsme imaginární přátele, prožívaly dobrodružství a cestovaly do vymyšlených míst. Když jsme se pak naučily psát, začaly jsme tyto příběhy zachycovat na papír a to nás možná inspirovalo k tomu, že jsme o několik let později napsaly naši první společnou divadelní hru. Psaní je pro mě od té doby nástrojem, kterým mohu interpretovat svět a přetvářet ho kolem sebe a také ukazovat věci, které by ostatní možná bez toho nepostřehli.
Naše první divadelní hra nám vynesla vítězství v dramatické soutěži Maďarského rozhlasu a to mi dodalo odvahu začít posílat své texty literárním časopisům. Postupně mi začalo vycházet stále více textů a poté jsem začala i překládat. Vyšly mé sbírky básní – dosud čtyři v maďarštině a několik v cizích jazycích, včetně té nejnovější v češtině – a také jsem se stala redaktorkou. Když se ohlédnu zpět na svou kariéru, vidím jasný, téměř lineární vývoj, ale ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Dlouho jsem neměla odvahu věnovat se literatuře „na plný úvazek“. Na popud rodičů jsem začala studovat právo, univerzitu jsem dokončila a několik let jsem pracovala v oboru. Protože jsem zdědila mnoho strachů z mé rodiny, bylo pro mě velmi těžké rozhodnutí odejít z relativně bezpečného zaměstnání a stát se překladatelkou a redaktorkou na volné noze. Ale monotónní a byrokratická práce mě psychicky vyčerpávala, a tak jsem cítila, že to horší už být nemůže, a nakonec jsem se do toho pustila. Dnes jsem velmi ráda, že jsem si tuto cestu zvolila, protože dělám to, co miluji, co mě vždy zajímalo, a co je nejdůležitější, jsem svobodná.
Z vaší odpovědi mám pocit, že tvorba textů vás doprovází skoro celý život. Ukrajinský filosof 18. století Skovoroda mluvil o koncepci srodné práce – práce, pro kterou je člověk narozený. Taková práce se pozná tím, že dělá člověku skutečnou radost a dodává sílu. Vlastně je to to, čemu říkáme povolání. Řekla byste, že literatura je vaše povolání – že to není jen práce nebo zájem, ale důležitá část vašeho života? Nebo na to máte víc racionální názor?
Ano, s tím naprosto souhlasím, ale s doplněním, že během života může mít člověk více různých povolání, a to vůbec nemusí být v rozporu. Já například jsem pracovala více než deset let jako novinářka, kromě toho překládám, rediguji časopisy a tady v Praze působím jako fotografka. Také se již dlouhá léta věnuji józe, osobnímu rozvoji a arteterapii a od prosince loňského roku vedu v Praze ženský kruh v angličtině. Všechny tyto činnosti jsou součástí mého poslání vedle literatury. Samozřejmě, že se navzájem ovlivňují a doplňují. Řekla bych tedy, že povolání pro mě není nutně spojeno s jednou profesí nebo činností, ale je to mnohem širší pojem, který zahrnuje osobnost člověka a vše, k čemu byla během života povolána.
Je to krásná myšlenka. Taky souhlasím, že činnosti, ke kterým jsme povoláni, se navzájem ovlivňují a doplňují. Jak byste popsala propojení vaší básnické tvorby s jinými částmi vašeho života? Mění se témata vašich sbírek podle toho, jak se proměňuje váš život?
Tohle je velmi zajímavá otázka, protože jsem dlouhou dobu odmítala spojovat některé události mého života a své osobní zkušenosti se svou poezií. Když se mě například na veřejné debatě během čtení nebo v rozhovoru zeptali na něco takového – jestli jsem to či ono prožila – vždycky jsem se odpovědi vyhýbala, protože podle mě je literární text dobrý tehdy, když obstojí nezávisle na osobnosti a životě svého autora. Dokonce v některých případech může omezit možnosti interpretace a prostor pro text, pokud toho víme o autorovi příliš mnoho. A to je samozřejmě zčásti pravda, ale dnes už na to nahlížím trochu jinak, a jak postupuji na své cestě sebepoznání, stále víc vidím, že pro mě bylo jednodušší o určitých věcech mluvit jen v básních než otevřeně. Takže už se odpovědím nevyhýbám, pokud se na to někdo zeptá. V básních pro mě nikdy nebylo nic tabu nebo něco, za co bych se měla stydět, a dnes si to dovoluji i v reálném životě.
Rozumím tomu. Taky mi přijde, že ptát se autorky na to, prožila-li opravdu něco, o čem píše ve svých textech, je občas necitlivé nebo nemístné. Je to vždycky výzva k otevření. A přijde mi odvážné, že se toho nebojíte. Vaše první do češtiny přeložená sbírka, Oplocený les, taky evokuje otázku, odkud se všechny ty popsané příběhy vzaly. Přijde mi až znepokojivé se na to ptát. Mohla byste prosím trochu nastínit původ sbírky? A taky to, jak doplňuje vaši předchozí tvorbu, ke které se český čtenář bohužel dostat nemůže.
V Maďarsku byl Oplocený les mou čtvrtou sbírkou básní. A i když je každá kniha jiná, myslím, že je něco, co je spojuje: vždy se snažím v básních ukázat cosi, čeho by si lidé jinak možná nevšimli, na něco zvětšit záběr. A možná to nejdůležitější je, že prostřednictvím různých hlasů a postav přicházíme na to, že my lidé nejsme od sebe tak vzdáleni, jak bychom si mysleli, a ve skutečnosti jsme všichni nějak propojeni. Alespoň já jsem při psaní často cítila, že i když se to všechno nestalo mně, mluvím pořád tak nějak o sobě.
Oplocený les zkoumá různá mezní postavení. Hranice se mohou objevit ve formě různých toxických vztahů nebo vykořisťujících situací. Vnější hranice však nejsou vždy škodlivé; možná je na chvíli dokonce potřebujeme, jako rostliny či stromy, aby je lidé nepošlapali. Doufám, že ke konci sbírky se čtenář dostane do bodu, kdy si vytváří své vlastní hranice a najde si svůj vlastní „oplocený les“.
Když jsem teď zase četla vaši sbírku, právě řádek z poslední básně „a poznáš se ve věcech kolem sebe“ jsem omylem přečetla jako „a poznáš se ve všech kolem sebe“. Přišlo mi to jako zajímavý čtenářský okamžik a připomíná to vaši myšlenku, že my lidé nejsme od sebe nijak moc vzdáleni. Že se můžeme poznat v jiných. Těmi jinými mohou být i literární postavy nebo básnický subjekt. Dalo by se to považovat za jednu z funkcí literatury: dávat možnost čtenářstvu poznávat se ve zkušenostech a příbězích druhých? A tím pádem být víc empatickými vůči jiným a sobě?
Pravda je, že trochu váhám to nazvat funkcí, protože by to možná působilo nuceně. Pro mě se to prostě stane samo od sebe: pokud je text dobrý, lépe se v něm navzájem pochopíme. Ale když si sednu a píšu, nikdy před sebou nemám myšlenku, že by mé texty měly nějakou funkci, a nemám před sebou ani představu čtenářů. Zajímá mě pouze to, aby dané dílo bylo dobré. A když se to podaří, všechno ostatní se stane samo od sebe. Myslím, že každý dobrý text – a vlastně každé umělecké dílo – je pro nás příležitostí, jak díky němu lépe porozumět světu, ostatním lidem i sobě samým.
Je to tak, většinou si autorka nebo autor nepokládá za cíl, aby jejich dílo vykonávalo nějakou speciální funkci a zapadalo tím do představy, co má literatura nabízet. Od momentu, kdy je text vytištěný, už neovlivníme jeho vnímání přes čtenářstvo. Dalo by se mluvit o odcizení díla od jeho tvůrce nebo tvůrkyně. Tady se nabízí otázka, která poslední léta nabírá na aktualitě: můžeme vnímat text odděleně od osoby, která ho napsala? Například když čteme transfobní esej od J. K. Rowling. Nebo nedávno jsem četla v Tvaru, že Alice Monroe, která ve své tvorbě píše i o náročných příbězích žen včetně domácího násilí, neuvěřila vlastní dceři, že byla znásilněna otčímem. Jak pak jejich tvorbu vnímat? Dá se to vůbec číst?
To je těžká otázka. Podle mého názoru může být dílo velmi dobré, i když jeho autor není dobrý člověk; tyto dvě věci se v podstatě nemusí nutně prolínat. V takových případech se často uvádějí příklady z klasického umění: například Villon, který byl zločinec, nebo Caravaggio, který byl vrah. Přesto je jen málo malířů, jejichž díla tak čistě zachycují průnik mezi lidským světem a transcendencí. Myslím si však také, že v praxi není vždy snadné tyto dvě věci od sebe oddělit, zvlášť když jde o současné autory. Existuje tolik dobrých spisovatelů a skvělých děl, že jeden život nestačí na to, abych je všechny přečetla, a proto, když si mohu vybrat mezi dvěma autory, pravděpodobně si nekoupím knihu toho, o kterém vím, že nedávno psal transfobní texty. Mám možnost nechat se vést svými emocemi, protože nejsem kritička ani literární vědkyně, ale pouze čtenářka.
Ostatně jsem na začátku své kariéry sama na vlastní kůži zažila, že autorova osobnost může mít do určité míry vliv na vnímání textu. Asi před třinácti nebo čtrnácti lety jsem publikovala rok pod mužským pseudonymem a velké literární časopisy mé texty otiskly mnohem rychleji a redaktoři mi dávali mnohem lepší zpětnou vazbu, než když jsem podobné básně zkoušela publikovat pod svým vlastním, ženským jménem. Do antologie nejlepších básní roku jsem se také dostala poprvé pod mužským pseudonymem. Bylo to jednoduše proto, že tehdy panovaly určité předsudky vůči ženám, že neustále fňukají o svých emocích, zatímco u muže byla citlivost spíše pozitivním rysem. Naštěstí se to v posledních deseti letech možná změnilo, ale bylo zajímavou zkušeností vidět, že na autorově osobnosti opravdu záleželo.
To je velmi, velmi zajímavý příběh. I když asi nás, jako autorky, taková situace moc nepřekvapuje. Vím, že posledních několik let žijete v Praze. Myslíte, že ženy v Česku a Maďarsku mají podobné možnosti v psaní? Jsou tady víc vyslyšené a je jim dáno víc prostoru na literární scéně než tam, nebo naopak?
Podle mého názoru je situace v Maďarsku dnes jiná než před deseti nebo patnácti lety, možnosti autorek se výrazně zlepšily díky mnoha vynikajícím spisovatelkám a básnířkám. V České republice je společnost pravděpodobně otevřenější v mnoha ohledech, takže tyto příznivější, pokrokové procesy ve světě umění mohou probíhat i tady dříve. Ačkoli žiji v Praze a znám několik českých autorů – některé z nich, například Olgu Stehlíkovou, jsem přeložila do maďarštiny a Petru Hruškovi jsem dělala editorku jedné z jeho knih, která vyšla v maďarštině – stále nemám úplný přehled o českém literárním životě a neznám jeho hlubší vrstvy. Čeština je pro mě velmi těžká, protože jsem dříve studovala germánské a latinské jazyky, a proto zatím jen zřídka chodím na čtení – je pro mě obtížné rozumět textům pouze na základě poslechu. Moji přátelé zde jsou většinou expati. Ale doufám, že to je jen otázka času a brzy se lépe seznámím s českými současnými autory a jejich díly.
Zita Izsó (* 1986, Budapešť) je maďarská dramatička, novinářka, básnířka. Vystudovala práva na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti. Překládá z angličtiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny a češtiny. Je redaktorkou portálu 1749.hu věnovaného světové literatuře. Drama Zárora (Zavírací doba, 2005), které napsala společně se sestrou Nórou Izsó, získalo 1. cenu v dramatické soutěži Maďarského rozhlasu. Samostatně vydala čtyři básnické sbírky: za debut Tengerlakó (Bydlící v moři, 2012) obdržela Cenu Attily Gérecze, následovala sbírka Színről színre (Z barvy do barvy, 2014), Éjszakai földet érés (Noční přistání, 2018) a zatím poslední sbírka Bekerített erdő (2022, č. Oplocený les, 2023). Její básně byly přeloženy do více než deseti jazyků. V současnosti žije v Praze a živí se fotografováním.
Iryna Zahladko (* 1986, Ukrajina) je česko-ukrajinská básnířka a překladatelka, vystudovaná teoretická fyzička. Od roku 2019 žije v Praze. Vydala artbook Sobache Oko (Psí oko, 2015) a básnicky debutovala sbírkou Lement i lehit (Nářek a vánek, 2018). V polštině jí vyšla sbírka Trójkącie (2024) a v češtině dosud vydala dvě sbírky poezie: Tváření (2023) a Jak se líčit v nemoci (2024). Publikovala v řadě časopisů, podílí se na vydávání zinů, organizování festivalů či kurátorství výstav a pořádá slamy, performance a různé kolaborace s autorstvem napříč českou a ukrajinskou uměleckou scénou.