Alžběta Mixová
Trabucco Zerán, Alia. Odpočet.
Ze španělského originálu La resta (2015) přeložila Dita Aguilera.
1. vydání. Praha: Fra, 2024. 174 stran.
Na Santiago de Chile se snáší popel a pokrývá všechno živé i nehybné vrstvou špíny a šedi. „Santiagu černobílá slušela. Poznávalo se v ní: lhostejné obličeje a psi rozvalující se v prachu.“ (75) Tři mladí Chilané, Felipe, Iquela a Paloma, se právě v tu chvíli vydávají pohřebním vozem přes vrcholky And do sousední země. Pátrají po ostatcích blízké osoby a rekapitulují při tom i vlastní životy. Chtějí se usmířit s historií svých rodin i své země a hledají pro sebe cestu ven. Taková je zápletka románu Odpočet (ukázku z něj najdete v Plavu 5/2021), kterým v roce 2015 debutovala Chilanka Alia Trabucco Zerán (* 1983). Byl přeložen do mnoha jazyků a v roce 2019 se dostal do užšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu. Nyní si ho v překladu Dity Aguilery může přečíst i české čtenářstvo.
Proč zrovna Odpočet? Odpočet figuruje v kompozici knihy: kapitoly se postupně odečítají (první kapitola má číslovku 11 a poslední 0), jako bychom se od konce vraceli k začátku. Objevuje se v románu také doslovně, v podobě sčítání výsledků referenda v roce 1988, ve kterém bylo rozhodnuto, že chilskému diktátorovi Augustu Pinochetovi skončily jeho roky u moci. A počítáním je posedlý i jeden z protagonistů, Felipe, který chce odečíst všechny mrtvé nalezené v ulicích města, a získat tak dokonalé číslo, kterým si odůvodní svoji existenci. „(…) co se má dělat s mrtvejma-živejma, přičítají se nebo odečítají, a co mám udělat, až dojdu k nule, vrátí se pak rovnováha, bude možný začít znova od začátku (…)“ (49)
Román zpracovává téma Pinochetovy diktatury nastolené v roce 1973 a můžeme ho zařadit k proudu chilské literatury, která na tyto události nahlíží očima těch, kdo je zažili jen jako děti a dospívající a celý život pak prožívali jejich důsledky. Za autory takzvané „literatury dětí“ (literatura de los hijos) bývají spolu s Trabucco Zerán označováni například Alejandro Zambra (* 1975), Nona Fernández (* 1971) nebo Lina Meruane (* 1970). Román Odpočet se zaměřuje na trauma, které nemizí s přímo dotčenou generací, ale vlévá se i do té další a určuje její osud. Všichni tři protagonisté jsou dětmi bývalých bojovníků proti pravicové diktatuře. Bez znalosti chilských historických reálií bude těžké pochopit symboliku některých pasáží, například úvodní scény, při níž se zlomový okamžik celé země, tedy poslední Pinochetovo referendum, prolíná s Iqueliným dospíváním. Zatímco se Iquela prvně dusí cigaretou, okusí alkohol i polibek jiné dívky, její rodiče ve vedlejším pokoji napjatě poslouchají výsledky referenda. „Ten polibek jsem nečekala. Trval pár vteřin, ani krátký, ani příliš dlouhý, tak akorát, abychom s Palomou stihly zahlédnout, jak její táta praštil toho mého, zrovna když další poryv kašle přehlušil poslední přepočet hlasů, zrovna když matka objímala dalšího, kdo taky nesmí na tenhle den zapomenout.“ (20)
Iquela si den referenda pamatuje nejen kvůli přelomovým pubertálním prožitkům, ale hlavně z rozhodnutí despotické matky. „Nostalgii jsem si dokázala ochočit (držím ji přivázanou u kůlu, daleko), navíc já si nevybrala, že si budu pamatovat zrovna tohle.“ (11) Matka v euforii rozhodla, že právě tento den si má pamatovat každý, a tak ho celý život náležitě připomínala. Stejně tak neustále předkládala svou verzi minulosti jako jedinou možnou. V její postavě Odpočet tematizuje další rovinu moci, tedy nejen politickou, symbolizovanou totalitním režimem, ale i tu méně nápadnou a o to podmanivější, kterou nad námi mají naši nejbližší. Matka rozhoduje nejen o podobě vzpomínek, ale také o dceřině životě. Vyžaduje Iquelinu neustálou pozornost, a Iquela tak nemůže žít podle své vlastní vůle. Ani druhá z protagonistek, Paloma, si podobu svého života nevybrala – udělali to za ni rodiče, se kterými musela emigrovat z Chile do Německa. Její španělština a povědomí o životě v Chile zamrzlo v době, kdy odjela do Evropy, a teď už nepatří ani tam, ani sem. Felipe se po smrti otce stal sirotkem, starala se o něj žalem zlomená babička i rodinní přátelé. Přesto ale žije ve stínu otce, jehož jméno nese. Ústřední trojice se proto pokusí vymanit ze vzpomínek a činů svých rodičů, kteří svým nesmlouvavým postojem k režimu určili jejich životy, a uniknout traumatické minulosti, bezbarvé přítomnosti i budoucnosti nalinkované někým jiným.
Iquela a Felipe, dva vypravěči románu, se s minulostí vyrovnávají každý po svém, a právě kontrast jejich hlasů činí z knihy podmanivý čtenářský zážitek. Na jedné straně stojí spořádané vyprávění naoko chladné Iquely, která jako překladatelka věří, že minulosti se musí postavit přesným jazykem, tedy rozumem. Na druhé straně pak chrlí své dojmy Felipe, který podléhá citům. Jeho monolog připomíná proud vědomí, který se v literatuře prosadil v období modernismu, v té hispanoamerické se k němu vraceli autoři tzv. boomu a v Odpočtu ožívá v nevídaném rozměru. Myšlenky a emoce probíhající Felipeho hlavou pronikají na papír jedna přes druhou, prolínají se jako vlny moře, navzájem se požírají a kupí. Tok myšlenek nenarušuje ani dělení do vět, každé jeho vyprávění je jen jedno nekonečné souvětí. „(…) a já se procházel po Santiagu a jedl jsem stonky a pyl a věšel svý myšlenky na dráty elektrickýho vedení, aby se třeba osvítily, jako tenisky zavěšený na bílý planety na černým nebi, to jsem chtěl, připravit Santiago o kytky a přivlastnit si ho: aby všichni holubi byli moji ptáci a taky komáři a ptáčata a vlhovci, a taky jsem chtěl bejt páníček všech psů, majitel a pán všech vořechů ze Santiaga, bejt jejich otec a matka (…)“ (94)
V uhrančivém Felipově vyprávění má hlavní roli lidské tělo. Na první pohled nechutné aspekty tělesnosti, tedy sliny, pot, moč, zvratky i krev, střídají elektrizující doteky, omračující vůně i smrady, ohlušující ruchy, nezapomenutelné pohledy. Neustálý ohňostroj smyslů, který může být pro čtenáře místy těžko stravitelný, je ale jen předehrou k bolestné stránce lidské tělesnosti. Iquela i Felipe svá duševní traumata přebíjejí opravdovou fyzickou bolestí. Proto se Iquela nechá Felipem vyprovokovat k šílené rvačce, kdy se bijí jako dvě divoké šelmy bez špetky slitování, ale ve skutečnosti se ani jeden ranám toho druhého nebrání. Proto si Iquela nechá od spolužačky v podivné hře dokola škrábat jediné místo na ruce. „Ruka se mi pak hojila týdny, ale alespoň mi poskytovala reálnou bolest: viditelnou a moji.“ (103) Jako by opravdová fyzická bolest mohla utišit tu vnitřní, se kterou se neumí vyrovnat.
Iquela, Felipe i Paloma totiž především potřebují uniknout sobě samým, ale jak ukáže šokující závěr, žádné rozuzlení ani vysvobození je nečeká. Traumata neustále vyplouvají na povrch, minulost se nezapomíná a zůstane bolavým břemenem, které dál ponesou.