Aleš Kozár
Slovenský čtvrtletník Verzia, zaměřený na umělecký překlad, na začátku letošního léta vydal monotematické číslo věnované slovinské literatuře. Reaguje na domácí povědomí o této národní literatuře, které není tak překladově bohaté jako u nás, ale jazyková blízkost mezi češtinou a slovenštinou nabízí možnost obě kulturní prostředí v rámci pohledu na charakter oboru provázat a porovnat. Navíc se také v medailoncích v časopise na dostupné české překlady odkazuje.
Každé takové monotematické číslo nabízí možnost reflektovat spolupráci důležitých osobností oboru. Zde jde především o tvůrce spojené s Katedrou slovanských filológií na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, zejména Sašu Vojtechovou Poklač, Svetlanu Kmecovou a Miloslava Vojtecha, kteří po odborné stránce i co do popularizace oboru odvádějí na Slovensku obrovské penzum práce. Kolektiv pedagogů doplnily v překladatelské roli také některé studentky či absolventky.
S ohledem na obsahovou stránku čísla se jako klíčová ukazuje spolupráce s literární historičkou a profesorkou lublaňské filosofické fakulty Alojzijí Zupan Sosič, která je autorkou přehledového úvodního textu i koncepce výběru autorů. Její úvodní stať Autobiografickosť v súčasnej slovinskej próze a poézii definuje rovněž klíč pro výběr autorů a ukázek.
Důraz na autobiografičnost vnesl do slovinské literatury bezpochyby první zařazený autor Lojze Kovačič (1928–2004), z jehož obsáhlého díla máme dva knižní tituly i v češtině: povídkový soubor Příběhy z malovaných úlů (1992, č. 2007) a román Křišťálová doba (1990, č. 2010), přičemž právě tento druhý titul představuje kritický portrét slovinské poválečné reality viděné vědomě a záměrně subjektivním pohledem autora, v němž od celku dospívá k dekonstrukci vlastního já, jeho hodnotového světa, dobrého, co činí, i vin, jež způsobil. V časopise Kovačičovu tvorbu zastupuje ukázka z jeho posledního dokončeného románu Otroške stvari (Dětské věci, 2003), jež reflektuje autorovo vyrůstání ve švýcarské Basileji, kde se narodil ve smíšeném manželství slovinského otce a německé matky, vztahy s dospělými i vrstevníky, vyrovnávání se s prvními traumaty, sociálním postavením, morálními a společenskými hranicemi a podobně. Zčásti souzní s jeho opus magnum, trilogií Prišleki (Přistěhovalci, 1984–1985), která na zmíněný text časově navazuje a dovádí jej do období stalinistické brutality poválečných let. Obsáhlé trojdílné Přistěhovalce ani v češtině, ani ve slovenštině přeložené nemáme, ale například jejich německý překlad vyvolal značný zájem a celou řadu ohlasů v předních novinách a časopisech. Sám se románu částečně věnuji v monografii Mezi Jadranem, Alpami a Panonií (2023) v kapitole o odsunu Němců a prvních poválečných letech, které se ve třetím díle s veškerou brutalitou a otevřeností popisují.
Generaci po Kovačičovi zastupují ukázky z děl relativně nedávno zemřelých Maruši Krese (1947–2013) a Marka Sosiče (1958–2021). Povídky novinářky a básnířky Maruši Krese ze sbírky Vsi moji božiči (Všechny moje Vánoce, 2006) konfrontují prostory, jimiž se autorka pohybuje – zde jde o Londýn, Berlín a samozřejmě Lublaň. Povídka prozaika, dramatika a divadelního režiséra Marka Sosiče, u nás rovněž zatím knižně nevydaného, stejně jako většina jeho díla tematizuje prostor Terstu a jeho rurálního okolí s mísící se slovinskou a italskou komunitou (u nás např. ukázky z jeho díla v revuích Partonyma 25–26/2018 nebo Protimluv 2/2021). Vedle tématu soužití obou komunit (např. v románu Tito, amor mijo, 2005) se v dalších románech věnuje také traumatu odmítnutí pomoci příbuzným v Bosně během války v bývalé Jugoslávii.
Prózy Evy Kovač (* 1977), Suzany Tratnik (* 1963) a Sarivala Sosiče (* 1962) jsou vypravěčsky dynamičtější a modernější, vyprávění se protkává proudem vzpomínek, vyznačuje se dychtivostí, emotivností, často směřuje ke společensky angažovaným tématům. Mezi ta patří kupříkladu drogová závislost v ukázce z románu Sonce zahaja v Celju (Slunce zapadá v Celje, 2014) u první jmenované autorky. Dílo i u nás překládané Suzany Tratnik (romány Jmenuju se Damián, 2001, č. 2005, Třetí svět, 2007, č. 2013), v našem případě zastoupené povídkou ze souboru Vzporednice (Paralely, 2005), pak tematizuje lidi z okraje, marginalizované, nepochopené, osamělé, zde nahlížené z perspektivy šikanovaného dítěte. Román Starec in jaz (Stařec a já, 2017) Sarivala Sosiče je pro změnu koncipován jako bildungsromán o vztahu učitele a žáka, starce a mladíka, zachycený v pomalém, soustředěném tempu mladíkova vnitřního monologu.
Poezii ve slovinské Verzii zastupují i u nás vydávaní a známí Barbara Korun a Brane Mozetič a doma ceněná, leč u nás dosud nevydaná Tina Kozin. Všechny ukázky přitom pocházejí ze sbírek z posledních tří let. Tvorba Barbary Korun (* 1963) osciluje mezi reflexí domácí intimity, maličkostí obklopujících a utvářejících každodenní svět člověka, sny a širším společenským přesahem. Novější tvorbu Braneho Mozetiče (* 1958) představují básně velmi otevřeně reflektující jeho postoje queer aktivisty, do nichž viditelně pronikají pochybnosti, hořkost a bezvýchodnost. Básně Tiny Kozin (* 1975) byly vybrány ze sbírky Nebo pod vodo (Nebe pod vodou, 2020), oceněné Veroničinou cenou jako sbírka roku. Její obraznost se často spojuje s přírodními živly, které stojí nad člověkem, s časem, se vzpomínkami, se zdáním; lidské se ukazuje jako cosi nestálého, proměnlivého, pomíjivého, až nerozpoznatelného a neviditelného.
V rubrice Z prekladateľskej dielne výběr doplňuje text překladatelky Martiny Vannayové o jejím překladu románu Veroniky Simoniti (* 1967) Ivana pred morom (2019, sl. 2023). V textu se zamýšlí nad svým přístupem k překladu, oříšky i ořechy, s nimiž se při překládání utkala, a svými řešeními. Šlo například o nářeční výrazy nebo termíny odkazující k regionálním jevům.
Slovinské číslo není slovinské jen vybranými ukázkami, ale také obrazovým doprovodem, který na míru textům zprostředkovaly slovinské ilustrátorky Hana Černivec a Gaja Lapajne Stanič a domácí výtvarnice Julija Macvejko a Zuzana Šebelová. Vůbec je celá sazba časopisu udělaná velmi hravě a na pozadí se kupříkladu v různých podobách opakují motivy názvu časopisu či béžové a šedé segmenty, které dynamizují základní papírovou běl.
Tematické jádro čísla doplňují reflexe boloňského veletrhu dětské knižní tvorby (jehož hlavním hostem letos bylo právě Slovinsko), slovensko-německé překladatelské dílny ViceVersa 2024, a především druhého ročníku banskobystrického překladatelského festivalu Tranz 2024, kde patřila k podstatným tématům debat férovost ve spolupráci překladatelek a překladatelů s vydavatelstvími a neudržitelnost stávajících poměrů. Problém, k němuž mají dost co říct i Češi, kteří zatím stále marně buší na hluché brány příslušných institucí – včetně samotného ministerstva kultury.
Slovinská literatura je u nás dobře zastoupena překlady, ale možná míváme tendenci ji někdy podceňovat. Je však zjevné, že citlivě reaguje na dění na křižovatce střední, jižní, západní a jihozápadní Evropy, na otázky individuální identity a marginalizovaných skupin a moderně a objevně se vyrovnává, byť někdy se zpožděním, s četnými traumaty minulosti (vedle Lojze Kovačiče a Marka Sosiče můžeme dále jmenovat Borise Pahora nebo Draga Jančara).
Generačně i textově pestré číslo velmi dobře rozvíjí předešlá česká monotematická čísla se slovinskou tematikou (naposledy Plav 3/2017, předtím také Tvar 15/2013 či Souvislosti 1/1997) a prezentuje důležité současné autory, které volně spojuje vytčené téma autobiografičnosti – a je třeba jej zájemcům o slovinskou literaturu u nás vřele doporučit. A rozhodně fandit časopisu tohoto typu a dalším aktivitám, sdružujícím překladatelky a překladatele a artikulujícím specifičnost jejich profese.