Jan-Marek Šík
Itäranta, Emmi. Dopisy měsíčního dne.
Z finského originálu Kuunpäivän kirjeet (2020) přeložil Michal Švec.
1. vydání. Praha: Kniha Zlín, 2024. 332 stran.
Je tomu deset let, co v češtině vyšla prvotina finské autorky Emmi Itäranta (* 1976) Strážkyně pramene (2012). Snad to byl právě úspěch tohoto poetického příběhu, v němž hlavní postava ve světě sužovaném suchem pečovala o vodní pramen, snad se jedná pouze o souslednost časovou – od roku 2014 se však u nás začala finská fantastika prosazovat ve větší míře. Itäranta se nyní do Česka vrací, a to ambiciózní knihou spojující sci-fi, epistolární milostný román a environmentální dystopii pod názvem Dopisy měsíčního dne.
Cesty finské fantastiky v Česku
Finská fantastika dostupná českému čtenáři je až překvapivě pestrá a stojí za to ji stručně přiblížit. Její první vlaštovky k nám dorazily už začátkem milénia, a to v podobě dvou stálic této scény – Leeny Krohn (* 1947) a Johanny Sinisalo (* 1958). Zatímco Leena Krohn v románu Durman (2001, č. 2004) líčí práci redaktorky paranormálních novin a mnohdy není jasné, co kolem ní je realitou a co vyšinutým obrazem ovlivněným konzumací semen halucinogenní rostliny, Johanna Sinisalo jde o krok dál: její z pohledu finské fantastiky přelomové dílo Ne před slunce západem (2000, č. 2003) také vychází z úhelného konfliktu mezi světem „reálným“ a „nereálným“, ten druhý však v knize nabývá konkrétní podoby – trollího mláděte, které hlavní postava najde u popelnice, odnese si ho domů a využívá jeho jinakosti k osobnímu obohacení. Od první z královen finské fantastiky si mohou čeští čtenáři dále přečíst zamyšlení nad postojem soudobé civilizace ke konci života a jeho smysluplnému prožívání v románu Vysněná smrt (2004, č. 2021); od druhé pak Jádro Slunce (2013, č. 2015) o světě budoucnosti, který ovládají muži, kdežto ženy se dělí na dvě kategorie podle estetických a inteligenčních kritérií.
Nedlouho po Itärantině debutu doputovaly k českým čtenářům tři romány Pasiho Ilmariho Jääskeläinena (* 1966): Literární spolek Laury Sněžné (2006, č. 2015), Magický průvodce městem pod pahorkem (2010, č. 2017) i Den falešné kočky (2017, č. 2018) v různé míře těží z průniků zdánlivě důvěrně známého světa a něčeho, co jej přesahuje a co mnohdy nelze jakkoliv vysvětlit. Sám Jääskeläinen pro tento způsob psaní či spíš obecnějšího nahlížení na skutečnost razil označení reaalifantasia (reálná fantastika): neexistuje literatura ukotvená buď čistě v realitě, nebo čistě ve fantazii, naše vnímání světa, a tedy i způsob, jakým o něm píšeme, osciluje mezi těmito dvěma póly pomyslné úsečky. Spíše než Jääskeläinenův pojem se však pro popis tohoto typu literatury psané ve Finsku vžilo označení suomikumma (finské podivno). To nám představuje skvělá původní česká antologie s názvem Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (ed. Lenka Fárová, 2016), v níž jsou zastoupeni také Jääskeläinen, Krohn a Sinisalo a jejíž povídky se nesou v duchu překračování (neexistující?) hranice mezi normálním a fantaskním.
Popularitě se ve finské fantastice těší různé formy dystopie. Do tohoto subžánru patří i román Strážkyně pramene, v němž je po nespecifikované katastrofě drasticky omezen přístup k vodě. Jak je pro ni běžné, také tuto knihu psala autorka současně finsky a anglicky. Finské vydání se v roce 2013 dostalo do užší nominace na ceny za fantastiku Tähtivaeltaja. K mezinárodnímu uznání pak přispěly nominace na americkou Cenu Philipa K. Dicka a také britskou Cenu Arthura C. Clarka. Mezi další pozoruhodné autory, kteří byli převedeni do češtiny a kteří ve své tvorbě spřádají nepříliš pozitivní vize budoucnosti, patří finsko-slovenská autorka Alexandra Salmela a její experimentální sociální kritika Antihrdina (2015, č. 2019) či Piia Leino, která v románu Nebe (2017, č. 2022) vykresluje dystopický obraz Helsinek roku 2058, jejichž obyvatelé podléhají virtuálním požitkům.
Na Měsíc a ještě dál
Ve svém v pořadí třetím románu Dopisy měsíčního dne Itäranta představuje svou vizi lidstva a sluneční soustavy v šedesátých letech 22. století. Rozšíření lidského druhu mimo modrou planetu je v této době již značné: hlavní postava, léčitelka Lumi, cestuje ze své rodné Země na Měsíc a posléze na Mars, kde se setká se svou životní láskou jménem Sol, a její práce ji zavede na různá tzv. cylindrická města, tedy uměle vytvořené kolonie obíhající kolem Marsu, ale také například na Europu, měsíc Jupitera.
Rozsah a úroveň lidské civilizace mimo planetu jejího vzniku čtenáři pouze tuší, protože ani v tomto románu se Itäranta nevysiluje vyčerpávajícími kontextualizačními vsuvkami; autorka je však mistryní jak popisů celých smyšlených měst i drobných detailů, jimiž své představě budoucnosti dává plastický obraz a nutí čtenáře k zamyšlení nad podstatou lidské civilizace a „kultury“ („Kamkoli se vydáme, zanecháme tam svou stopu: v mořských hlubinách igelitku s logem supermarketu, na vysoké hoře plechovku od limonády pohřbenou zpola v hlíně, uprostřed alabastrově bílého prachu na Měsíci skládku toxického odpadu“).
Lidská expanze je současně exodem vynuceným vlastními selháními – lidé opouštějí zdevastované lokality a zanechávají za sebou jak spoušť, tak ty, kteří na útěk nemají dostatek prostředků. Planeta Země v této vizi nabízí dvě fasety, dvě podoby „ztraceného ráje“: je vězením pro přeživší plíživé ekologické katastrofy a zároveň cílem nostalgických turistů, kteří v pečlivě aranžovaných kulisách zažívají záblesky toho, co kdysi znali jejich předci. Klimatický aspekt, který hrál důležitou roli již ve Strážkyni pramene, nabývá v Dopisech měsíčního dne z lokální, pozemské, úrovně vpravdě galaktických rozměrů a ústředního postavení se dostává tématu environmentální krize a na ni navázaných krizí migrační, lidskoprávní a krize humanity v širokém slova smyslu.
Lumi vyrostla v chudých poměrech v severních krajích zdecimované Země a až setkání s léčitelkou Vivian a objevení vlastních léčitelských předpokladů jí umožní opustit domovinu jinak než na (vesmírné) lodi pašeráků lidí. Pod vedením Vivian prodělá léčitelský tréninka tráví mnoho času cestováním mezi různými vesmírnými tělesy, kde nemá nouzi o klienty. V románu není zcela zřejmé, jaká nemoc Luminy pacienty vlastně trápí, ale pravděpodobně souvisí se zmiňovanou ztrátou prapůvodního „ráje“: Luminým posláním je v úžasně imaginativně vykreslených sférách mezi světy nacházet ztracené kousky duší, které se odloučily od svých lidských nositelů, odvádět je zpět a tím se snažit lidem navracet životně důležitou celistvost. Důvod této rozpolcenosti lze spatřovat v celkové vykořeněnosti lidského plemene, které devastací svého přirozeného prostředí donutilo samo sebe zamířit mimo svůj přirozený ekosystém – a přirozeně pak uvadá. Z tohoto úhlu pohledu je Lumino poslání ztělesněním snahy o léčbu principiálně neléčitelného.
Podobně na první pohled sisyfovský úkol si vytyčila také Lumina láska Sol, jejímž vědeckým zaměřením je využití tradičních pozemských rostlin na Marsu. Právě tato postava, její v mnohém tajemné vědecké experimenty, zastřená minulost a nečekané zmizení vyvolají řetězec událostí, které děj knihy pohání sice v relativně pozvolném, ale stabilním tempu: před Lumi stojí úkol nejen najít ztracenou lásku, ale také pochopit, proč musela zmizet. A tato mise ji dovede nejen na těžko představitelné hranice světů, ale také do hloubky vlastního nitra.
Zatímco ve Strážkyni pramene předcházela začátku vyprávění katastrofa, jejíž konkrétní příčiny zůstávaly skryty a čtenář vnímal dystopický svět pouze perspektivou hlavní postavy, v Dopisech měsíčního dne se Itäranta vydala jinou, rafinovanější cestou. Hlavní linii vyprávění tvoří hlas Lumi – ten je omezen na jedné straně ich-formou, na druhé (volně pojatým) formátem dopisů, které píše pro Sol s nadějí, že si je její choť bude moci přečíst, až se opět shledají. Epistolární rovinu vyprávění doplňují například citace z mýtů, odborné literatury či denního zpravodajství vydaného v 22. století. Tyto zprávy nabízejí fascinující domýšlení následků procesů, které na Zemi probíhají právě teď, ve dvacátých letech 21. století, a před nimiž leckdy zavíráme oči. Pomocí těchto koláží autorka částečně zaplňuje stočtyřicetiletou mezeru mezi románovou a naší přítomností, a v náznacích tak předpovídá další směřování lidského druhu.
V knize nenajdeme dramatická líčení postapokalyptické krajiny; neutěšený stav lidské civilizace jako celku je zde opět naznačován jen jakoby mimochodem. Navzdory jasnému dystopickému ladění se zde však otevírají i alternativy a možnosti řešení současného nepříznivého stavu: jednu z nich představuje ekologická organizace s (eko)teroristickou odnoží Obraceči kamenů, kteří se snaží upozorňovat na úskalí antropocénu. Jejich aktivity směřující k očistě a obnově života na neobyvatelných místech Země vzbuzují palčivou otázku, zda by (bývalo) nebylo snazší pokusit se některé procesy zastavit, než škody překročí hranici, za níž bude odčinění environmentálních hříchů mnohem složitější, ba nemožné. A než se bude muset řídit z miliony kilometrů vzdálených a se značným úsilím vytvořených vesmírných těles.
Na knize možná překvapí, že navzdory svému tématu je v některých ohledech velmi finská, či minimálně severská. Nejde ani tak o to, že Lumi (finsky „sníh“) pochází z tzv. Zimokraje;hlavní inspiraci pro zobrazení jejích léčitelských cest Itäranta čerpala z folklóru, přičemž v nich lze jasně vidět prvky „šamanské tradice“ známé z lidové slovesnosti a tradic mnoha severských a arktických etnik – na zádech rysa, svého duchovního zvířete, podniká Lumi strhující průlety mezi světy, které nabízejí lákavé i děsivé alternativy „skutečnosti“ a s jejichž přitažlivostí a nutkáním se v nich ztratit musí léčitelka bojovat.
Závěrem pár slov k jednomu zapeklitému překladatelskému problému. Ten muselo představovat jazykové zachycení genderu druhého adresáta dopisů; v textu neustále oslovovaná, a tím i přítomná postava Sol je z tohoto hlediska ambivalentní. Tam, kde finština (stejně jako angličtina) vytváří přirozeně agenderové jazykové konstrukce, ji do češtiny Michal Švec adekvátně převedl v genderově neutrální podobě (ačkoli z jednoho místa v textu je patrné, že v nějaké verzi překladu pracoval s interpretací postavy coby muže a také všudypřítomné použití vokativu ve tvaru „Sol“ je podle mě rodově jasně příznakové). Nemůžu se nicméně zbavit pocitu, že otázka nebinarity Sol je již v původním textu nedomyšlená: Itäranta sice v popisu fyzické stránky Sol konzistentně znemožňuje její stereotypně binární genderovou kategorizaci, na jazykové rovině je však situace zmatenější. V knize se jasně dozvíme, že Sol v angličtině upřednostňuje osobní zájmeno they a také to, že spolu partneři právě v tomto jazyce (respektive jeho marsovské varietě) komunikují; dopisy jsou nicméně psány ve druhé osobě jednotného čísla, Lumi tedy identitu své drahé polovičky na této rovině nerespektuje. Jelikož autorčina volba ohledně genderu český překlad na jazykové rovině ovlivnila nesrovnatelně více než finský originál, podobné otazníky zamrzí. A nezbývá než pochválit snahu překladatele, protože měl v tomto ohledu ve výsledku mnohem více práce než autorka.
Není nicméně pochyb, že s knihou Emmi Itäranta Dopisy měsíčního dne se k nám dostává to nejlepší z finské fantastiky – a to má český čtenář věru s čím srovnávat. Itärantina vize budoucnosti zamrazí svým rozmachem napříč časem i prostorem a uhrane poetickým stylem i košatým, krásně přeloženým jazykem.