Martin Šplíchal
V posledním dubnovém týdnu navštívil Prahu Sergio Ramírez, nikaragujský spisovatel, exulant, bývalý politik a první středoamerický držitel Cervantesovy ceny. Během dvou dní absolvoval tři veřejné besedy: nejprve debatoval v Institutu Cervantes s překladatelkou Blankou Stárkovou, následujícího dne na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy s politologem Radkem Bubnem a miniturné zakončil v Knihovně Václava Havla rozpravou s jiným spisovatelem, Jáchymem Topolem.
Životní osudy jednaosmdesátiletého Ramíreze opisují politické proměny Nikaraguy, k nimž došlo za poslední půlstoletí. Již jako vystudovaný právník se v sedmdesátých letech připojil k marxistickému gerilovému hnutí sandinistů, které roku 1979 svrhlo pravicového diktátora Anastasia Somozu, a mezi lety 1985–1990 dokonce zastával post viceprezidenta státu. Prezidentskou roli už v té době vykonával Daniel Ortega, jenž byl v roce 2007 znovuzvolen a úřad jako neomezený vládce země zastává dodnes. Ramírez, rozčarovaný nedemokratickým a oligarchickým směřováním své vlasti, se v novém tisíciletí stal jedním z Ortegových nejhlasitějších kritiků. V roce 2021 byl proto obviněn z velezrady, zbaven právnického titulu a donucen emigrovat. V loňském roce navíc přišel o nikaragujské občanství; v reakci na tento akt odporující mezinárodnímu právu mu občanství poskytly Ekvádor, Kolumbie a Španělsko.
K nařčení z velezrady a podněcování k nenávisti přispěl autorův román Tongolele no sabía bailar (2021), který byl v Nikaragui vzápětí zakázaný a šířený výhradně přes sociální sítě. Loni jej v převodu Blanky Stárkové uvedlo pod titulem Tongolele neumí tančit nakladatelství Bourdon, a to jako vůbec první český knižní překlad z Ramírezova obsáhlého románového, povídkového, memoárového a esejistického díla. Přítomná kniha přitom uzavírá trilogii, kterou otevřely starší romány El cielo llora por mí (Nebe pro mě pláče, 2009) a Ya nadie llora por mí (Nikdo už pro mě nepláče, 2017) a již propojuje postava inspektora s mluvícím jménem Dolores Morales čili Mravní bolesti.
Propuštěný policista Morales se nyní živí jako soukromý detektiv a snaží se dostat z honduraského exilu zpět do Nikaraguy. Tam ho vypověděl jeho nemesis, osnovatel vražd a šedá eminence režimu, titulní Tongolele. Při pokusu o přechod hranic se Morales stane svědkem vraždy najatého převaděče, přesto román můžeme jen stěží označit za detektivku. Během jednoho z pražských setkání Sergio Ramírez poznamenal, že detektivní žánr principiálně stojí na dodržování zákonů a vymahatelnosti práva. Takový předpoklad ale vinou všudypřítomné korupce v realitě Latinské Ameriky mnohdy neplatí, tudíž se detektivní romány překlápějí v politické.
Tongolele neumí tančit tak primárně zachycuje studentské protesty v roce 2018 a jejich brutální potlačení, stejně jako „figury moci“ a spletitou vládnoucí klientelistickou strukturu, vedoucí až k autoritářskému Ortegovi a jeho manželce a současné viceprezidentce Rosario Murillo. Ta se oddává bizarním magicko-ezoterickým rituálům, ať už v podobě výstavby železných „stromů života“, jejichž strhávání a ničení se stane jedním ze symbolů protivládních protestů v hlavním městě Managui, nebo ceremoniálního předávání vzkazů v „čínské krabičce“. Stárnoucímu Moralesovi s Tongolelem sice zdánlivě připadají hlavní románové party, postupně však v duchu noiru vychází najevo, že jsou jenom loutkami v jiných mocenských hrách. Své zájmy v zemi básníků Rubéna Daría a Ernesta Cardenala (v románu žertovně zmíněných) navíc sledují další mocnosti – naverbovaným žoldákům dodává zbraně Venezuela, školení nad operováním v kyberprostoru se v závěru ujímá ruská rozvědka.
Čtenáře, který nečetl předchozí díly trilogie, limituje neznalost komplexnějších vztahů mezi postavami, stejně tak se touto optikou nejeví vždy zcela rozvinutá jejich charakteristika. I přesto román do určité míry funguje jako samostatný celek a nabízí nepřikrášlený průhled do života středoamerické země, s jejíž literaturou máme možnost se setkat jenom výjimečně.