Aleš Kozár
Sedím u stolu a po letech přede mnou leží diplomy z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dva magisterské a doktorský, bohemistika a slovinština. Je to dvacet let, za sebou mám přes dvacet knižních překladů, spoustu časopiseckých, také hezkou řádku odborných textů, sedmnáct let výuky slovinštiny na pardubické univerzitě, s níž jsem se právě rozloučil. Nerad, hořce, ale ten odchod byl popravdě v mnohém osvobozující, byť mířím do mnohem větší nejistoty.
A vyvolává ve mně otázky, co se mezitím stalo, co se změnilo, že měl člověk pocit, že na něj na fakultě všechno padá, že je čím dál víc svázán s tím, jak psát, kam psát, leckdy i o čem. Akademické nevolnictví. A ať do toho bezedného akademického chřtánu člověk futruje sebevíc krmě, nikdy nemá dost. A neustále usiluje nahlodávat a rozleptávat vnitřní integritu každého jedince; není pak divu, že mnozí podléhají a vysokoškolské prostředí opouštějí, jak se lze občas dočíst i v médiích, třeba v sloupcích Šárky Grauové, Jiřího Pelána nebo Alice Flemrové.
Začátky překladatelů mé generace byly podobné. Překládat jsme všichni začínali přirozeně už během studia na fakultě. Tam přicházely důležité jazykové zkušenosti s oběma jazykovými systémy, češtinou a slovinštinou, a též setkávání s autory tehdy ještě v mimořádném prostoru legendární pražské Violy, později i jinde. Literární a překladatelské zkušenosti nám zprostředkovával především František Benhart, dlouhá léta vůdčí postava oboru, nadšenec, ale též znalec na slovo vzatý. A tohle nadšení šířil všude, kudy chodil. A nakazil jím mnohé z nás. Důkladně. Překládání jsme se věnovali, protože nás bavilo, probouzelo v nás zvědavost, inspirovalo a obohacovalo. Dělali jsme to rádi. Určitě přesně tak, jako to rádi dělají překladatelé z finštiny, španělštiny, maďarštiny a jakýchkoli jiných jazyků. A jako to musí dělat rádi badatelé i v jiných oborech, aby jejich počínání za něco stálo.
A to je přesně to, co se z debaty v akademickém prostředí vytratilo, co v mnoha případech zastínila touha po kariéře, titulech, funkcích a penězích. Najednou není podstatné, že děláte něco, v čem jste dobří a dobře to můžete naučit své studenty, totiž třeba právě to překládání. Překlad se dnes už bohužel nevejde do těch správných bodových tabulek, proto je považován za cosi méněcenného, zbytečného, okrajového, co na fakultu vlastně ani nepatří. O to víc se pro mě v posledních letech stával vítaným únikem z akademické klece, ostrovem svobody. Jen se tam člověk mohl uchýlit až po povinné úlitbě bohu bibliometrie. Ale pořád jste „ten divnej“, co nehoní na sto procent publikační body.
Možná jednou získáte nějakou cenu za překlad, to vás pak pěkně pohladí po hlavičce, samozřejmě z toho vyždímají to Pí Ár, co to jen jde, pořád však zůstanete na okraji akademického zájmu. Protože ta pořádná věda je jinde. Nikdo už nemluví o tom, že něco pořádného, co dobře umíme, máme naučit studenty. Protože o studentech se už na fakultě vlastně vůbec nemluví. Jako by tam byli jen coby otravná povinnost, zbytečnost, která zdržuje od té opravdické vědy. Mnohým učitelům na nich nepochybně pořád záleží, ale napadá mě, zda už tu nejde jen o pozůstatek z minulosti, kdy jsme univerzitám ještě skutečně říkali vysoká škola s důrazem na to substantivum.
Nevytratil se právě obsah slova „škola“ z akademického prostředí? Neudělali jsme si z něj jen dostihové závodiště v publikačním sprintu s překážkami? Není právě tohle důvodem, proč se ve veřejném prostoru akademickými kruhy tak často pohrdá? Proč je univerzitní prostředí z pohledu veřejnosti zahalené neprostupnou mlhou neporozumění? Proč veřejnosti často připadá zbytečné, odtažité, nepřínosné? A nesouvisí to třeba i s tím, proč jsou tu v důsledku toho všeho tak nízké mzdy? Kdysi jsme to prostě dělali rádi. Co na tomhle prostředí dnes mají mít rádi třeba mladí doktorandi? Kdo bude v tomhle prostředí hledat své dlouhodobé pracovní uplatnění? A budeme nakonec vůbec schopni se v řadě malých oborů postarat o jejich budoucí kontinuitu? Nebudeme je rušit a likvidovat, jako se to ostatně už mnohde děje? A nebudeme si jednou nešťastně drbat hlavu, až nám dojde, že se nám ve veřejném prostoru kamsi ztratila jazyková kreativita a smysl pro precizní formulování myšlenek?
Ano, akademické prostředí mi dalo sbohem a ulevilo se mi. Ještě nějakou dobu se s tím budu srovnávat, ale snad je to začátek cesty k tomu, abych svůj obor zase měl úplně normálně rád.