Rozhovor se Soe Tjen Marching vedla a z indonéštiny přeložila Kateřina Sládková
V rozhovoru s indonéskou spisovatelkou a historičkou Soe Tjen Marching přišla řeč na fungování indonéské literatury, společenská traumata nebo na to, jak se utlačování žen a nevyřešené otázky minulosti promítají do jejího díla. Tematickým úběžníkem jsou přitom události z let 1965 a 1966, kdy po pokusu o levicový puč převzala vládu v zemi armáda a puče využila jako záminky k likvidaci komunistické strany a k čistkám, které si vyžádaly statisíce lidských životů. Masakry z daného období tvoří mimo jiné osu autorčina románu Z hrobu, z něhož v čísle přinášíme ukázku.
Kateřina Sládková: Úvodem bych se ráda zeptala, v jakém stavu se podle vás nachází indonéská literatura.
Soe Tjen Marching: Řekla bych, že stále nemá dostatečnou společenskou, vládní ani mezinárodní podporu. Například ve srovnání s japonskou literaturou je velmi málo překládaná do cizích jazyků. V nedostatečné politické podpoře ale není Indonésie osamocená, děje se tak i v mnoha jiných zemích, protože literatura a umění jsou považovány za cosi zdánlivě nepodstatného. Často jde přitom o záměr, za nímž se skrývá obava, že literatura může do určité míry ovlivňovat společnost – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Ostatně samy autoritářské režimy často literaturu využívají k šíření propagandy. Stejně tak se jí ale obávají, a proto ji obvykle potlačují. Tím, že umenší její význam, ji pak mohou snadněji ovládat. Právě to se děje v Indonésii. Literatura není podporována, spíše bedlivě sledována. Rovněž na studium literatury, jemuž se věnují převážně ženy, se mnohdy pohlíží skrze prsty.
KS: Mluvíte o významu literatury – má současná indonéská literatura předpoklady k tomu, aby vyvolávala společenskou diskusi?
STM: Záleží na tom, o jakou literaturu se jedná. Ne každá tu schopnost má. Existuje i taková, která je plytká a spíše „konzervativní“. Domnívám se však, že dobrá literatura by společenskou diskusi vyvolávat měla, protože to pak znamená, že zpochybňuje zavedená společenská schémata. Pokud diskusi nevyvolá, znamená to, že nenabízí nic, co by nutilo čtenáře kriticky uvažovat.
KS: Pokud kniha diskusi vyvolá, jak se to dotkne daného spisovatele?
STM: Když upozorňuje na věci, které jsou považovány za tabu, a zpochybňuje je, může ho to ohrozit. Já sama zažila kvůli svým textům už dost urážek.
KS: Indonésie je takřka třísetmilionová země, zaznamenala jsem však statistiku, podle níž má čtení v oblibě jeden obyvatel z tisíce. Máte představu, kdo čte vaše knihy?
STM: Přesné statistiky neznám. Ale ochota číst, natož číst literaturu, je v Indonésii stále nízká. Jedním z důvodů je právě to, že literatura je devalvována a často se považuje za neužitečnou nebo pouhou volnočasovou zábavu. Moji čtenáři nejspíš povětšinou pocházejí z rodin, jež postihla genocida v roce 1965. Před pár lety moje dobrá přítelkyně Yulianeta, profesorka literatury na Universitas Pendidikan Indonesia, zařadila mou knihu Z hrobu mezi doporučenou literaturu ve svém kurzu, takže se dostala i k části mladší generace.
KS: Odborně se zabýváte událostmi z let 1965–1966, tomuto tématu se věnujete i v próze. Proč je pro vás důležité?
STM: Těch důvodů je celá řada. Můj otec byl režimem generála Suharta uvězněn kvůli členství v PKI, Komunistické straně Indonésie. Většina autorů, kteří se tématem zabývali, oběti a členy PKI nebo levicových organizací očerňuje. Také se stále jen zřídka píše o ženách, které byly čistkami postiženy. Obecně se má za to, že jde o téma již dostatečně zpracované, ovšem ve skutečnosti se mu věnovalo jen několik lidí, vůbec se to třeba nedá porovnávat s množstvím děl věnovaných holokaustu. Proto je myslím nutné události z šedesátých let neustále připomínat, a to zejména s ohledem na skutečnost, že indonéská vláda se k nim dosud otevřeně nepostavila a jejich výklad nadále přepisuje a zkresluje ve školních učebnicích. Nicméně stát na straně obětí znamená pro velkou část obyvatelstva stále tabu. Proto jsem si slíbila, že dokud vláda nezačne čistky a perzekuce dostatečně přezkoumávat, budu o nich psát.
KS: Cítíte v souvislosti s přepisováním minulosti, že v Indonésii existuje tlak na vytvoření jednoho „správného“ historického narativu?
STM: Ano. Jak jsem už ale naznačila, doufám, že právě literatura může fungovat jako protitlak.
KS: V tomto čísle najdou čtenáři úryvek z vašeho románu Z hrobu. Využila jste při jeho psaní archivní výzkum nebo svědectví pamětníků? A jak jste postupovala u odborné publikace The End of Silence (Konec mlčení), která vyšla pouze v angličtině?
STM: Použila jsem obojí, ale primárně jsem vycházela ze svědectví. Spousta událostí, o kterých jsem v románu psala, je založena na skutečných příbězích. Mým původním cílem bylo nahrát svědectví obětí a jejich potomků a zpracovat je do podoby odborné publikace. Napsat román mě napadlo až později, když jsem se v červenci 2015 během nahrávání rozhovorů setkala s jednou ženou a ta pronesla: „Řeknu vám o sobě všechno, ale nezveřejňujte to prosím.“ Obvinili ji z toho, že v roce 1965 byla členkou levicové ženské organizace Gerwani, a za to byla vězněna, mučena a opakovaně znásilněna. Chci zdůraznit, že nebyla jediná. Mnoho žen si v sobě dosud uchovává bolestná tajemství jednak kvůli studu a stigmatu, jednak kvůli riziku, že budou obviněny ze lži, a konečně kvůli možným následkům jak pro ně samotné, tak i pro rodinné příslušníky.
Není divu, že u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu v roce 2015 se všechny svědkyně rozhodly mluvit za oponou, používat pseudonymy a skrývat své tváře a identity. Ne všechny ženy, které se staly oběťmi genocidy v roce 1965, tedy své zážitky tajily. Některé z nich hovořily o zneužívání, jemuž byly vystaveny a jež v mnoha případech zahrnovalo brutální znásilňování a mučení. Navzdory nepopiratelným důkazům, jaké představují jizvy nebo lékařské zprávy, jsou svědectví těchto žen stále zpochybňována a odmítána. Ani po desítkách let od masových vražd komunistů a jejich sympatizantů nemohou oběti vyprávět své příběhy bez rizika. Co z toho můžeme vyvodit? Suharto odstoupil, ale lidé s vazbami na jeho autoritářský režim u moci zůstávají.
KS: Takže následné období reformace nic nezměnilo?
STM: Nedokázalo reformovat dědictví Orde Baru, nového pořádku. Výklad dějin tohoto období, zjevně plný lží a pomluv, se stále šíří a připomíná, například v jakartském Muzeu komunistické zrady, v Památníku posvátné Pancasily a dalších paměťových institucích. Propagandistický film Pengkhianatan G30S/PKI (Zrada PKI) z roku 1984 se opět volně vysílá v televizi.
V demokratičtější a spravedlivější zemi by se zmíněný případ zneužité ženy mohl dostat před soud a ten by proti pachatelům zakročil, dokonce by se žena mohla dočkat odškodnění. Ale to se v Indonésii jednoduše nestane.
KS: Proč myslíte, že se vám ta žena svěřila se svým příběhem?
STM: Chtěla, aby se někdo dozvěděl, čím prošla a jak trpěla. Toužila po tom, aby byla vyslyšena. Nakonec si její dosud přehlížený příběh našel cestu do beletrie, ztvárnila jsem ji jako jednu z postav mé knihy Z hrobu. S jejím souhlasem jsem změnila jméno, věk, bydliště, místo narození i několik dalších údajů, aby nešlo odhalit hrdinčinu pravou identitu. Když už jsem na knize pracovala, vyjádřila naději, že jednoho dne bude moci bezpečně promluvit a otevřeně říct, že byla inspirací mého románu. K tomu však už bohužel nedojde, zemřela ještě před vydáním knihy.
KS: Její vydání provázely komplikace. Kniha měla vyjít v jednom z největších indonéských nakladatelství Gramedia, ale kvůli zamýšleným cenzurním zásahům ji nakonec publikovalo malé nakladatelství Marjin Kiri. Můžete přiblížit, o co šlo?
STM: Gramedia měla knihu vydat koncem roku 2018. O několik měsíců později mi však oznámili, že některé detaily musejí změnit, nebo dokonce úplně odstranit kvůli ostré kritice náboženského fundamentalismu a lidí navázaných na Suharta. Tím se jenom ukazuje, že obavy postihovaných žen jsou opodstatněné a že stále není zcela bezpečné mluvit nahlas, zejména pokud jde o hrubé porušování lidských práv. Gramedia byla napadána fundamentalisty a vláda neudělala nic, aby podobným útokům zabránila.
KS: Ale nevzdala jste to…
STM: Málem. Skoro jsem Gramedii nechala román zcenzurovat. Když jsem však kontaktovala jiné nakladatelství a v Marjin Kiri mi slíbili, že nic cenzurovat nebudou, rozhodla jsem se rukopis z Gramedie stáhnout. Kniha vyšla v září roku 2020. Po otevření předobjednávek jsem obdržela několik výhrůžek a nadávek. Některé mě odsuzovaly jako přívrženkyni komunistické strany, přestože strana byla v Indonésii již dávno zakázána. Je jasné, že tito lidé neměli v úmyslu knihu číst, zato toužili po tom odsoudit vše, co souvisí s událostmi z roku 1965.
KS: Jak je to s cenzurou nyní? Vyvíjí se situace nějak?
STM: Zdá se, že je to čím dál horší. Prezident Jokowi, kterému zanedlouho končí funkční období, je stále více autoritářský. Dokonce jsem obdržela výtku od Ministerstva komunikace a informací kvůli svým příspěvkům na Twitteru. Odhaduji, že s budoucím prezidentem Prabowem by cenzura mohla ještě přitvrdit.
KS: Založila jste aktivistický politický časopis Bhinneka (Různorodost). Na internetu lze dohledat například číslo z roku 2016, v němž se zabýváte událostmi z let 1965–1966. Jaká je historie časopisu?
STM: Bhinneku jsem založila v roce 2010 z Velké Británie s pomocí lidskoprávního aktivisty Dedeho Oetoma, který se v té době nacházel v Indonésii. Poté jsem se sama kvůli opětovnému financování časopisu vrátila do Indonésie. S jeho provozem mi pomáhalo mnoho přátel, ale protože jsem byla čím dál vytíženější přípravou výuky, musel časopis přestat vycházet.
KS: Na závěr by mě zajímalo, na čem právě pracujete.
STM: Momentálně pracuji na knize o dvou rodinách, které byly zasaženy událostmi z roku 1965. Ženy z obou rodin se staly oběťmi sexuálního násilí – a proto jsem se rozhodla, že vypravěčkou příběhu bude vagína.
Soe Tjen Marching
Soe Tjen Marching (* 1971, Surabaya, východní Jáva) je spisovatelka, vysokoškolská vyučující a hudební skladatelka. Vystudovala anglistiku na University of Canterbury a ve studiu pokračovala na Monash University v Austrálii, kde se věnovala autobiografiím a deníkům indonéských žen. Její disertační práce vyšla knižně pod titulem The Discrepancy Between the Public and Private Selves of Indonesian Women (Rozpor mezi veřejným a soukromým já indonéských žen, 2004; indonésky Kisah Di Balik Pintu, 2011). Třikrát prodělala rakovinu, knižní vzpomínky na toto období vydala pod názvem Kubunuh di Sini (Zemřu tady, 2013). V současnosti se zabývá zejména indonéskou genocidou z přelomu let 1965–1966; publikace The End of Silence (Konec mlčení, 2017) kvůli citlivým příběhů obětí vyšla pouze v anglické verzi. Tématu se věnuje i v románu Dari Dalam Kubur (Z hrobu, 2020), vycházejícím ze skutečného příběhu vězněných a znásilňovaných žen. V esejích sebraných do knih Seks, Negara dan Tuhan (Sex, země a bůh, 2020) a Seks dalam Ketetapan Negara dan Tuhan (Sex v rukách státu a boha, 2024) tematizuje pohlavní styk a kriticky reaguje na jeho kontrolu vládou. Žije v Londýně a vyučuje na SOAS (School of Oriental and African Studies).
Kateřina Sládková
Kateřina Sládková (* 1998, Kladno) vystudovala indonésistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v současnosti dokončuje studium orální historie – soudobých dějin na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se dějinám oboru indonésistika a podílí se na přípravě lektorovaných programů v Náprstkově muzeu. Spolupracuje s Malým asijským muzeem v Ledcích.