Rozhovor s Martinem Pelcem vedl Jan Musil
Historik Martin Pelc v rozhovoru představuje vznik moderního sportu jako proces úzce spjatý s rozvojem pravidel, klubů a diváctví. Na srovnání několika tradic ukazuje, že tento vývoj sice měl svá národní specifika, často se ale jednalo o rozdíly spíše povrchní, které se s konečnou platností setřely na počátku 20. století. To však nic nezměnilo na tom, že sport zůstal i nadále identitotvorným jevem pro celá společenství. Podle Martina Pelce je sport neodmyslitelně provázaný s politikou a měli bychom se mít na pozoru vždy, když nám někdo chce u politicky kontroverzních afér namluvit, že mu jde jen o hru samotnou. Přes všechny výhrady nakonec skýtá sport mnohé fascinující příběhy.
Jan Musil: Kdy se v Evropě začíná rozvíjet moderní sport a čím se liší od dřívějších typů fyzických aktivit a her? Je možné najít v tomto procesu nějaké významné milníky?
Martin Pelc: Je pravda, že se od historiků očekávají hlavně ta „kdy“, ale já bych v tomto případě začal spíše oním „kde“. Bylo to v Anglii. Tam se, stejně jako v jakékoliv jiné zemi nebo regionu, tradičně provozovaly různé fyzické hry, pro které se postupně od středověku, respektive raného novověku vžilo označení sport. Etnolog Martin Rychlík, inspirovaný americkým kulturním antropologem Georgem Peterem Murdockem, popsal ve své nedávné knize Dějiny lidí celkem třiasedmdesát „kulturních univerzálií“ a jednou z nich, abecedně dokonce tou první, jsou „atletické sporty“. Nějaké fyzické hry zkrátka znají všechny společnosti světa bez ohledu na stupeň svého vývoje. Ve vaší otázce je ale neméně důležité i slovo „moderní“ a s tím teprve souvisí to „kdy“. Zhruba od poloviny 18. století se v Anglii začaly provozovat sporty jinak než do té doby. Hlavním rozdílem byla písemně stanovená jednotná pravidla a existence řídících orgánů, to jest různých svazů, unií a federací. Ty pořádaly soutěže pro členské kluby, dohlížely na dodržování pravidel a řádů a trestaly jejich porušování. Za první takový dohlížející orgán se považuje Jockey Club, Žokejský klub, založený někdy v letech 1751 nebo 1752.
JM: Hry vždy představovaly veřejnou podívanou a společenskou událost. Proměnila se se vznikáním organizací a soutěží jejich společenská funkce a role diváctva?
MP: Není náhoda, že jako první získaly své atributy modernity, tedy psaná pravidla a dohlížecí orgány, sportovní odvětví spjatá se sázením. Tam šlo o peníze a nějaké předmoderní zvyky a tradice nestačily. Tyto sporty byly zároveň divácky nejatraktivnější. Jednotná pravidla umožňovala soutěže napříč regiony a ty nabízely studnici vzrušení. Řada diváků tehdy viděla ve sportu finanční zájem a pro méně majetné skupiny šlo o strhující podívanou. S tím, jak se ve druhé polovině století rozšiřovalo množství zavedených sportů, vznikaly i různé fazety diváctví. V kontinentální Evropě, například v našich zemích, se zpočátku jednalo o společenskou událost a zábavu spíše vyšších a středních vrstev, tedy těch s dostatkem času a prostředků. Postupně se ale v řadě odvětví, jako byl třeba fotbal, diváctví demokratizovalo. Po zavedení osmihodinové pracovní doby koncem roku 1918 mohly na stadiony pravidelně proudit masy. Ty tam pak vedle instantního vzrušení hledaly a nacházely i další věci, například nový typ kmenové příslušnosti – klubismus.
JM: Souběžně se sportem se rozvíjela i masmédia. Jak moc byly změny ve sportu ovlivněny novinami a ve 20. století i rozhlasem či televizí?
MP: Zásadně. Nebýt tisku a později rozhlasu, týkala by se utkání nanejvýš těch několika desítek tisíc diváků na stadionech. Takto do dění vtáhly doslova miliony. Pokud mluvíme o Československu, pak například finálové utkání mistrovství světa ve fotbale roku 1934 mezi Itálií a ČSR sledoval poprvé v dějinách celý národ, myšleno samozřejmě s nadsázkou. Ale dosah byl díky médiím opravdu obrovský jak geograficky – mluví se v této souvislosti výslovně o horských oblastech Slovenska –, tak věkově, genderově, sociálně. Sport skrze média přispíval k utváření takzvaných imagined communities a poskytoval společné prožitky jinak poměrně vzdáleným vrstvám národní společnosti. Měl ovšem i potenciál rozdělovat: mezinárodní a mezistátní utkání, respektive rivalita klubů podle historika Erica Hobsbawma fungovala zástupně za reálný fyzický boj těchto skupin. A pokud se vrátím ke vztahu sportu a médií, tak musím dodat, že byl obousměrný: sport výrazně ovlivnil obsahovou skladbu médií, na druhou stranu masmédia – a v první řadě televize – o něco později přispěla k proměně sportu.
JM: Šíření moderních sportů je úzce spjaté s kolonizací a sport se často využívá k zakrytí postranních ekonomických a politických záměrů. Rozvíjel se sportwashing až s nástupem médií, nebo to byla běžná praxe už dřív?
MP: Nevím, zda můžeme mluvit jiných záměrech už od počátku, ale sport se nikdy nevyvíjel izolovaně od ostatních sociálních polí, a tak docházelo k jeho prolínání a někdy i využívání polem ekonomickým, politickým a dalšími. Nakonec česká nebo finská účast na olympijských hrách před první světovou válkou sem také patří. Měla manifestovat existenci Čechů a Finů jako svébytných národů v pojetí Coubertinovy sportovní geografie, a to v době, kdy Češi byli součástí Rakouska-Uherska a Finové carského Ruska. O provázanosti počátků sportu s ekonomikou už jsem mluvil. Odborníci dnes obecně zdůrazňují nemožnost oddělit sport od ostatních společenských sfér. Historik sportu Tony Collins ukázal, že by sportovní étos bez „ducha kapitalismu“ vůbec nemohl vzniknout.
JM: Oddělení sportu od politiky tedy považujete za iluzi.
MP: Nadzvedávají mne ze židle třeba současné snahy vedené heslem „nezatahujme politiku do sportu, nechejme sportovce závodit“. Jistě, kupříkladu olympijské hnutí volá po soutěžení sportovců bez politické, rasové a jiné diskriminace. Ale podle Coubertina olympijská myšlenka současně odráží „věčné touhy člověka po míru a bratrství“. Jakmile v tom slevíme, umožňujeme vylepšovat reputaci pochybných režimů právě prostřednictvím sportu – tedy onen sportwashing. Ale máte pravdu, že skutečný sportswashing bez médií myslitelný není. Jako jeden z jeho prvních příkladů se mimochodem uvádí Mussoliniho snaha ukázat fašistickou Itálii v lepším světle při mistrovství světa ve fotbale 1934, na které už jsem také narazil.
JM: Jak se to má se střetem kultur a jazyků? Samotné slovo sport se k nám dostalo z angličtiny. Došlo při jeho přijímání k nějakému konfliktu s naší tělocvičnou tradicí? V téhle souvislosti mě zaujalo, že se sport odvozuje ze středoanglického disporten. Doložené je poprvé u Geoffreyho Chaucera a znamenalo tolik co „bavit se, radovat se z nějaké činnosti“. Mám dojem, že v 19. století byl jeho význam už mnohem užší.
MP: Úplně na počátku stálo pozdnělatinské sloveso deportare. Základ portare, nosit, známe ze slov jako transport, export, import a podobně. Deportare znamenalo „odnášet“ – doslova deportovat, ale v tomto případě v mentálním slova smyslu, odnášet mysl jiným směrem. Do češtiny přišlo slovo už ve zkrácené formě a jako podstatné jméno „sport“ skutečně z angličtiny, a to po polovině 19. století. Přejali jsme ho ale s určitým významovým posunem. Zatímco v angličtině sport označoval jen soutěživé fyzické aktivity, u nás se vztahuje i na některé nesoutěžní nebo nefyzické činnosti – jogging, turistiku, takzvané mind games, například šachy. V poslední době ale sledujeme, že i angličtina, snad pod vlivem globalizace, ze své definice slevuje a vžilo se třeba označení esports, to znamená elektronické sporty ve významu soutěží v hraní počítačových her.
JM: Lišily se kromě typů aktivit i hodnoty, které si lidé s různými pojmy spojovali? Je možné proti sobě postavit například anglický soutěžní sport a německou körperkultur, jejímž cílem bylo posílit zdraví, ale také zlepšit fyzickou zdatnost a připravenost na případný boj?
MP: Doboví ideologové ve střední Evropě stavěli internacionální sport a národně uvědomělý turnerský nebo sokolský tělocvik do přímého protikladu, ale do značné míry šlo o konstrukt. Sokolská nebo turnerská každodennost samozřejmě posilovala tělesnou zdatnost jednotlivců a – doplněná o ideologickou složku – podporovala i národní cítění. Masová tělesná cvičení měla za cíl právě inscenaci „národního těla“, píše o tom Petr Roubal v Československých spartakiádách. Ale podobně národně integračně může působit i sport – často se ostatně žehrá na to, že český národ veřejně manifestuje svou sounáležitost jen v čase oslav velkých sportovních vítězství. Sokolové a turneři dále argumentovali tím, že se těla jejich členů rozvíjejí všestranně a harmonicky, zatímco těla sportovců jednostranně. U sportovců měla být navíc zanedbávána osvěta. Na prvním tvrzení je něco pravdy, i když i vynikající sokolští závodníci se později specializovali a stávali se z nich sportovci – dokonce olympijští vítězové. A když už mluvíme o osvětě, sokolské národovectví mohlo řadě příslušníků mladší generace připadat překonané i v první polovině 20. století a své národní cítění kultivovali a manifestovali jinak než emfatickým pěstováním Husova kultu.
JM: Jak se s nastupující kulturou – nebo spíše kultem – těla proměňoval ideál krásy? Na mysl mi přichází kulturista Eugen Sandow, který pocházel z Pruska, ale většinu života strávil v Anglii. Přiznaně se inspiroval antikou a na mnoha fotkách pózuje jen s fíkovým listem. Mělo se jednat o nový standard?
MP: Ruku v ruce s novou tělesnou kulturou šel předně kult mládí. Namísto solidnosti a z hlediska dneška předčasného stárnutí, ať už se to týkalo zevnějšku, chování, gestiky, nebo mentality, se na začátku 20. století prosadil kult atletických těl, bezvousých mužských tváří, volnější a praktičtější módy v odívání a úpravě vlasů u žen. K etablování kratších sukní a rukávů nebo kalhot jako součásti ženského šatníku výrazně přispěly sportovkyně – anonymní průkopnice lyžování, cyklistiky i hvězdy tehdejšího sportu jako tenistka Suzanne Lenglen, která v roce 1919 šokovala Wimbledon na svou dobu odvážnými šaty se sukní pod kolena. Lenglen byla extrémně vlivným „role modelem“. Právě o ní pojednává patrně nejstarší životopis zahraničního sportovce v češtině, knížka Clauda Aneta vydaná pod názvem Zuzana Lenglenová, světová championka tennisu roku 1927 v překladu Heleny Baseliové, členky Anglo-American Clubu, I. Českého lawn-tennisové klubu a dalších progresivních organizací. U jedné, nutno říci menšinové větve reformy života se prosazoval i nudismus, nazývaný tehdy spíše naturismus. A podobně menšinovou záležitost tehdy představovala i kulturistika. Sandow s fíkovým listem pak patří spíše do estetizace ideálního těla, v jejímž rámci byla nahota ospravedlňována právě nápodobou póz antických soch. Těla se tady stala spíše ideálem nebo alegorií maskulinity než konkrétní postavou. Z druhé poloviny 19. století známe například takový akt Miroslava Tyrše.
JM: Jaké výzvy přináší sport jakožto společenský fenomén pro historiografii a umění dnes?
MP: Česká akademická historiografie si zavařila tím, že sport dlouhodobě ignorovala. To se začíná v posledních letech lepšit, ale pořád máme hodně daleko k uspokojivé syntéze. Budoucí syntetické zpracování dějin našeho sportu nevidím jako tradiční mechanický soubor kapitol o jednotlivých odvětvích, ale spíše jako tematicky členěné pojednání o dynamice vývoje sportu v souvztažnosti s ostatními sociálními poli. Přiznám se, že beletrii s tematikou sportu sleduji jen výběrově a spíše mne na ni upozorňují kolegové, kteří se o dějiny sportu také zajímají. Vůbec se nedivím, že divadelníky i další umělce zaujal osud Zdeňka Koubka, pravděpodobně prvního vrcholového trans-sportovce světa, který ve třicátých letech 20. století prodělal změnu – medicínsky vlastně spíše úpravu – pohlaví a po ženské atletice začal hrát mužské rugby. Pokud se nepletu, tak asi o měsíc předběhl i mezinárodně známějšího atleta-vrhače Marka Westona. A divil bych se, kdyby někdo v budoucnu nepřetavil v literární látku fascinující osud fotbalisty Josefa Bicana nebo temnou skvrnu v podobě komunistické perzekuce československého hokejového týmu mistrů světa z let 1947 a 1949.
Martin Pelc
Martin Pelc (* 1980) je historik. Studoval na Slezské univerzitě v Opavě a Julius-Maximilians-Universität Würzburg. Zaměřuje se na kulturní dějiny střední Evropy v 19. a 20. století, zejména dějiny měšťanské kultury a dějiny volného času (spolčování, turistika, sport). Vydal šest odborných monografií a řadu studií. V roce 2018 publikoval knihu Sport a česká společnost do roku 1939 zaměřenou na dějiny diskurzu o sportu v české společnosti. V roce 2022 na ni navázal titulem Na football!: Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939. Rád rozkrývá osudy málo známých pionýrů sportu u nás, např. první olympijské medailistky z Čech Hedwig Rosenbaum nebo průkopníka fotbalu v našich zemích Ludwiga Stasného. Snaží se udržovat v pohybu (turistika, cyklistika) a sleduje vybrané sporty v médiích.
Jan Musil
Jan Musil (* 1993) se v disertační práci na Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zabývá podobami truchlení v literatuře. Překládá z němčiny a angličtiny. V rámci multižánrového projektu IRMA se podílí na výzkumu a aktualizaci díla básnířky Irmy Geisslové. Závodně se věnoval florbalu a v amatérských soutěžích ho hraje dodnes. Rád jezdí na kole.