Jan-Marek Šík
Finskošvédské literatuře jsme se podrobně věnovali v Plavu 6/2022. Autor jeho koncepce Jan-Marek Šík se v následujícím eseji vrací ke svému překladu historického románu Chiméra 38 Kjella Westöa a přibližuje, jaké potíže činilo převádět švédsky psaný text odehrávající se ve třicátých letech 20. století ve dvojjazyčných Helsinkách. Zaměřuje se přitom zejména na problém, jak vhodně uvádět topografické názvy, a ve stručném historickém exkurzu také představuje, jakým vývojem u nás prošlo označování s Finskem spojených oblastí.
V doslovu k románu finskošvédského spisovatele Christera Kihlmana Drahý princi (1975, č. 1979) píše Lieko Zachovalová: „Dvoujazyčnost Finska dokáže způsobit zmatek v názvech i pojmech, což obzvláště cizincům znesnadňuje orientaci. Lidé se často ptají, jak že se vlastně správně jmenují finská města Helsinky nebo Turku, neboť slyšeli a také na mapách viděli názvy Helsingfors a Åbo. Inu, oboje je správně. Helsinky a Turku jsou názvy finské, Helsingfors a Åbo švédské.“ Pomineme-li detail, že „Helsinky“ není finský název hlavního města Finska, nýbrž název český (jedná se o „zpomnožnělé“ Helsinki), nelze než dát Zachovalové za pravdu: dvoujazyčnost vskutku plodí zmatení a dokáže zamotat hlavu nejen cizincům-turistům, ale také cizinci-překladateli.
Švédi ve Finsku, to je skoro devět set let dlouhá love/hate story, kdy mluvčí švédštiny přicházející nejprve ze Švédska a později již narození ve Finsku dominovali církevnímu, kulturnímu i politickému životu v zemi a tvořili v ní nezpochybnitelnou elitu. Situace se začala měnit v průběhu 19. století, kdy se finskojazyčná většina pomalu dostávala ke slovu, až nakonec dosáhla zrovnoprávnění finštiny a švédštiny. Švédština se ve Finsku v tomto období zároveň nacházela za pomyslným zenitem, alespoň co se počtu rodilých mluvčích týče: zatímco v 18. století tvořili dvacet procent populace Finska, v polovině 19. století už jen procent patnáct a pokles pokračuje i nadále: před dvaceti lety tito tzv. finští Švédové představovali asi 6,3 procenta obyvatelstva a v roce 2020 se jejich počet pohyboval těsně pod 300 tisíci, tedy kolem pěti procent celkové populace země.
Tato relativně nepočetná jazyková minorita je navíc rozdělena do několika geografických oblastí: mimo Helsinky a jejich aglomeraci byste na finské Švédy narazili hlavně v tzv. Vlastním Finsku (Egentliga Finland či – bylo-li by libo finsky – Varsinais-Suomi), na severozápadním pobřeží v historickém kraji Österbotten/Pohjanmaa a nesmíme zapomenout ani na autonomní území Finska, souostroví Ålandy/Ahvenanmaa, kde podle sčítání z roku 2018 mluví švédsky asi osmdesát sedm procent obyvatelstva. Celkově vzato jen asi třetina finských Švédů žije v jazykově čistě švédských oblastech, většinou mají za sousedy finsky hovořící Finy. A nejinak je tomu i v Helsinkách, kde se odehrává většina děje románu Chiméra 38 (Hägring 38, 2013, č. 2020; viz recenze v Plavu 3/2022), jehož autor Kjell Westö (* 1961) patří v současnosti k nejvýraznějším finskošvédským hlasům a za román si v roce 2014 vysloužil Cenu Severské rady za literaturu.
Román se odehrává na sklonku třicátých let 20. století a v centru dění se pohybují dvě velmi odlišné postavy: advokát Claes Thune, intelektuál ve středním věku a mimo jiné bývalý diplomat, takřka dokonale ztělesňuje liberální křídlo finskošvédské vyšší třídy – potrpí si na dobré jídlo, vyhledává moderní vážnou hudbu a ze všeho nejvíc se považuje za progresivního muže, který nelpí na starosvětských a svazujících společenských konvencích. Například přijme pozvání své kontoristky, paní Wiikové, na koncert jazzového orchestru, a to ačkoliv jak ona, tak její přátelé patří k nižší či nižší střední třídě. Trávit čas s takovými lidmi je hluboce pod společenskou úroveň člověka, který se jinak stýká prakticky výhradně se spolkem podobně situovaných přátel v diskusní společnosti zvané Středeční klub, kde probírají aktuální informace o dění v Evropě, nad níž se pomalu stahují mračna druhé světové války. Vedle Claese Thuneho a zároveň proti němu pak stojí již zmíněná Matilda Wiiková, jejíž matka zemřela v roce 1918 ve finské občanské válce na straně socialistických gard, tzv. „rudých“. Paní Wiiková většinu času tráví snahou vydělat na živobytí – a zbytek pak pročítáním filmových časopisů a sněním „o něčem lepším“.
Především prostřednictvím těchto dvou postav Kjell Westö vykresluje atmosféru Helsinek v roce 1938 a činí tak jednak použitím nespočetného množství kulturních odkazů na dobovou – nejen finskou či finskošvédskou – hudbu, filmy, literaturu či technologický vývoj, jednak zevrubně zrekonstruovaným obrazem finského hlavního města a jeho extenzivního růstu na konci meziválečné éry. Westöovi nelze upřít detailní znalosti metropole, díky nimž dokáže vytvořit historicky přesný odraz prostoru, kterým nechává své postavy putovat – až mi z toho někdy bylo trochu úzko. Proč? Hned při prvním čtení totiž překladatel začíná přemýšlet, jak prokreslený svět románu přenést do češtiny.
Text Chiméry 38 přede mě kladl kromě běžných překážek jeden komplexní problém: jak si poradit s toponymy popisujícími prostor, který spolu sdílejí mluvčí dvou mateřštin? Názvů se v celém románu vyskytují desítky, ať už se jedná o města, ulice, náměstí či parky, všemožné restaurace a jiné instituce, různé pamětihodnosti trvalé historické hodnoty či místa, jejichž jména kromě archivů přežívají už jen ve vzpomínkách nejstarších obyvatel Helsinek, kteří o nich slyšeli vyprávět od svých babiček. Jak takto rozsáhlou sítí míst provést českého čtenáře Helsinek neznalého, a to tak, aby se v ní naprosto neztratil? A jak při tom zároveň zachovat ducha původního textu, jehož originalita do jisté míry tkví také v náhledu na Finsko trochu jinýma, finskošvédskýma očima?
Od švédštiny k finštině a zase zpátky
Jakýmsi nulovým stupněm, říkal jsem si, by bylo ponechat topografické názvy v originálním znění, tedy švédsky. Toto řešení jsem však záhy zavrhl, protože text by se pro množství cizích výrazů stal těžko čitelným, až zmatečným. Jaká by byla pravděpodobnost, že slovům jako „Helsingfors“ a „Åbo“ porozumějí i čtenáři, kteří jsou z učebnic zeměpisu uvyklí na názvy Helsinky a Turku a samotná města nikdy nenavštívili? Pramalá, odpověděl jsem si vzápětí nepříliš optimisticky.
Nicméně svou bleskovou heuristiku jsem si umínil ověřit pohříchu povšechným průzkumem: postupně jsem do vyhledavače databáze Národní digitální knihovny zadal švédské či ze švédštiny vycházející topografické názvy „Österbotten“, „Helsingfors“ a „Ålandy“ (šv. Åland), již zmíněné v tomto textu v souvislosti s oblastmi obývanými finskými Švédy, a nad výsledky následně strávil pěkných pár hodin. Postupně jsem si totiž uvědomil, že přede mnou leží problém s hlubokou historií a tradicí.
Výraz „Österbotten“ mi na první vyhledávání nabídl 54 výskytů (ačkoliv jich v celé knihovně může být a pravděpodobně bude více). Klikám na nejstarší z českojazyčných publikací – jde o Květy (časopis věnovaný poučené zábavě i záležitostem národním), ročník 9 (1887), číslo 7, strana 15, kde se dočítám: „Finsko rozděleno jest politicky v osmero gubernií nebo-li l ä n ů, ale historicky čítá již ode dávna devět krajů (l a n d s k a p, čuch. m a a k u n n a t): 1. vlastní Finsko, 2. Aaland, 3. Nyland, 4. Satakunta, 5. Tavastland, 6. Savolaks, 7. Karelen, 8. Österbotten, 9. Lappmarken.“ Tato citace z článku Z cesty po Čuchonsku českého vlastence Josefa Kořenského je pozoruhodná mj. tím, že zde autor seznamuje čtenáře s topografií Finska (zastarale Čuchonska) prostřednictvím švédských názvů (drobné nesrovnalosti vynechme), což je pochopitelné i z toho důvodu, že Kořenský byl na své cestě „přijat upřímně i mezi pohostinnými Švédy čuchonskými“, dorozumívali se spolu tedy pravděpodobně germánskou němčinou a švédské názvy mu byly srozumitelnější. Zároveň ale finštinu zcela nevynechává, a to když v závorce uvádí i „čuchonský“ ekvivalent pro švédský termín značící „kraj“.
Při pohledu na další topografické názvy, s nimiž Kořenský českého čtenáře konce osmdesátých let 19. století seznamuje, nalezneme namátkou odkazy na Helsingfors, Aabo, Borgaa, tedy švédské ekvivalenty „současných“ Helsinek, Turku a Porvoo; na finské názvy narážíme v tomto půvabném cestopisném článku sporadicky. Přesto se na něm dá ilustrovat i nešvar počátků pronikání topografie Finska do českého kontextu a tím je nestabilita. Například v případě města Oulu ležícího v nejsevernějším cípu Botnického zálivu Kořenský používá jak finskou variantu, tak – většinou – švédské označení Uleaaborg (správněji tedy Uleåborg, koncem 19. století ale tiskař Květů mohl těžko vlastnit tiskové písmeno pro tak exotický grafém, jako je skandinávské å, a nahrazoval jej dvěma „a“).
Co se týká hlavního města Finska, název „Helsinki“ uvádí poprvé Ottův slovník naučný v roce 1897, avšak pouze jako „čuchonský“ ekvivalent k heslu Helsingfors. „Helsinky“ se začínají objevovat postupně od začátku dvacátých let 20. století; za zmínku v tomto ohledu stojí dva články Vincence Červinky v České revui. V prvním, nazvaném Nové státy na Baltu (číslo 8–9 v roce 1923), referuje o událostech vedoucích k samostatnosti Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy a používá v něm názvy exonymní (vedle Helsingfors např. Reval pro Tallinn). V druhém se o rok později zmiňuje o „hlavním městě finském Helsinkách (finsky jmenuje se město Helsinki, švédsky Helsingfors)“ či o „původně hlavním městě finském Turku (švédsky Abo)“. Sám Červinka, jak píše, navštívil Finsko v letech 1906–1909 a právě v roce 1924: lze se tedy domnívat, že volba jazyka topografických označení je motivována snahou podpořit nezávislost „země staré kultury a starých, tuhých státoprávních bojů, mladý stát a ještě mladší neodvislou republiku“, což pravděpodobně korespondovalo s očekáváním čtenářů těchto stranických novin mladočechů.
Masarykův slovník naučný (1931) pak již utvrzuje, že hlavním městem Finska jsou „Helsinky, dř. zv. Helsingfors“ – přičemž ono „dř.“ zcela jasně odkazuje k dobám před samostatností.
V Dějinách Finska (2001) z edice Dějiny států NLN, do jisté míry autoritativní publikaci sloužící zároveň širšímu odbornému publiku, překladatelka Lenka Fárová používá (snad přirozeně) převážně topografické názvy finské, ačkoliv z historických důvodů – jak si ostatně téma žádá – jsou v textu zmíněny i švédské varianty, např. právě Österbotten (většinově se však v textu vyskytuje Pohjanmaa), názvy dalších finských provincií či místa historických událostí, např. uzavření mírových smluv (nystadský mír). Někdy je však absence švédských ekvivalentů poměrně nápadná: např. švédská verze Helsinek se v knize vyskytuje ve spojení s označením města pouze jednou, a to v rejstříku na konci knihy.
Dynamika vývoje je zhruba jasná – dochází k opouštění švédských názvů a pozvolnému příklonu k názvům finským, což je nejspíš důsledkem faktu, že Finsko si prostě většinou spojujeme s finsky mluvícími Finy. Jedinou významnější výjimku tohoto postupného „odgermánštění“ našeho vnímání Finska představuje autonomní souostroví Ålandy, na jehož finský ekvivalent Ahvenanmaa naopak v česky psané literatuře dostupné přes Národní digitální knihovnu narazíme spíše sporadicky, a to v naučných knihách a v těsném spojení s počeštělým švédským názvem. I zde je však uplatněn stejný princip, tedy že do češtiny více proniká označení vycházející z jazyka v daném místě dominantního.
Jak nechat zaznít švédské Finsko?
S tímto na paměti se vraťme do Helsinek (či tedy spíše Helsingforsu) Claese Thuneho a paní Wiikové roku 1938. Jak jejich finskošvédskou realitu převést tak, aby oslovila i současného českého čtenáře, který si už tak nějak zvykl, jak Finsko „zní“ – a není to pro něj na rozdíl od dřívějška zvuk převážně germánský?
Jeden z možných přístupů nabídl už obrozenec Kořenský před téměř sto padesáti lety. Jak jsme viděli, ve svém výčtu čuchonských krajů uvádí i „vlastní Finsko“ (pohříchu s malým „v“) – název jednoduše přeložil do češtiny. Převod toponym v českých překladech beletrie samozřejmě není nic nového pod sluncem a nebyl bych první ani poslední, kdo se pro tuto alternativu rozhodl (ostatně i Dagmar Hartlová přeložila ve výše zmíněném finskošvédském románu Drahý princi prakticky všechny místní názvy). Takové řešení mi však připadalo poněkud radikální: nechtěl jsem, aby se z výsledného textu vytratil onen zvuk autentického prostředí, když už má výjimečně příležitost v českém kontextu zaznít.
Jak již jsem zmínil, text Chiméry 38 překypuje historickými detaily a Kjell Westö se v popisu Finska konce třicátých let evidentně vyžívá. Možná právě tato detailnost a přemíra nejrůznějších názvů mě coby překladatele nutily přijmout, že kromě věrnosti originálu musím mít na paměti i zájem předpokládaného českého čtenáře. To, co může pro finské či finskošvédské publikum představovat fascinující mozaiku historických, kulturních a geografických střípků, jež zná či jimiž je stále obklopeno, by se pro českého čtenáře mohlo lehko stát jen chaotickou změtí písmen. Postupně jsem došel k závěru, že cizojazyčná slova by se změnila v pouhé „retardéry“ četby, o něž bychom v jednom kuse zaškobrtávali očima – a estetický účinek textu by tím jen utrpěl. Když tedy v překladu čteme o „Henrikově ulici“, „Severní esplanádě“ či „Tržnici“, je za tím snaha o co nejhladší zakomponování těchto reálií do českojazyčného textu, byť si jsem vědom, že tím text zároveň de facto fikcionalizuji a jdu proti jeho duchu: vždyť přece v reálných Helsinkách – nebo aspoň na Google Maps – místa s doslova těmito názvy nenajdete. Původní švédské názvy jsem se nicméně rozhodl zachovat u různých míst dotvářejících švédskojazyčný kolorit města – jedná se hlavně o nepřeberné množství hospod, restaurací či obchodů a jiných institucí spjatých s každodenností finských Švédů.
Rovněž jsem nepřekládal některé názvy, které by po doslovném převodu do češtiny přece jen zněly trochu kostrbatě, obzvláště po nutném upřesnění toho, co označují. V originálu narazíme třeba na větu: „Archimedes närmade sig Gustavssvärd, bakom Sveaborg skymtade Salutorget och Södra hamnen.“ Tento popis Thuneho návratu ze Stockholmu parníkem do domovských Helsinek je v mém překladu trochu mnohomluvnější: „Archimedes se blížil k ostrovu Gustavssvärd, Thune spatřil za pevností Suomenlinna – v jeho mateřštině Sveaborg – jak Tržní náměstí, tak Jižní přístav.“ K překladu názvů Salutorget (Tržní náměstí) a Södra hamnen (Jižní přístav) sahám mimo jiné proto, že je z něj jasné, o jaký typ místa se jedná; oproti tomu Gustavssvärd (doslova: Gustavův meč) by bez jednoslovné vysvětlivky nefungoval – a domnívám se, že v tomto typu textu by spojení „ostrov Gustavův meč“ působilo až trochu směšně. Ve stejné větě se uchyluji i k dalším dvěma v kontextu celého překladu spíše netypickým řešením, a to jednak k uvedení konkrétní helsinské reálie jak ve švédštině, tak finštině, jednak (v přidané vnitřní vysvětlivce) k explicitnímu odkazu na Thuneho pozici v helsinské dvojjazyčnosti. Od výlučně švédských názvů v tomto případě tedy upouštím především s ohledem na české čtenáře, kdy si zároveň dovolím spiklenecky mrknout na ty z nás, kteří v Helsinkách byli a nevynechali příležitost navštívit pevnost Suomenlinnu coby jednu z nejznámějších finských pamětihodností.
Helsinská toponyma tedy v drtivé většině případů překládám do češtiny, či nechávám ve švédštině. Když se však v textu dostáváme za hranice švédskojazyčných oblastí Finska, dál od míst Westöovým postavám důvěrně známých, moje strategie se mění a uchyluji se k uvádění toponym ve finštině. Švédské názvy měst Esbo, Tusby, Borgå, Lahtis, Tavastehus či Tammerfors byste v překladu hledali marně, nahradilo je Espoo, Tuusula, Porvoo, Lahti, Hämeenlinna a Tampere. Doznávám, že zde jsem ve vleku vývoje a přizpůsobuji se (byť opět na úkor autenticity) tomu, co s větší pravděpodobností zná současný český čtenář.
A když už jsme u toho, problém s toponymy v Chiméře 38 prosakuje i za hranice Finska. Thune coby diplomat cestuje po okolních zemích a mise jej zavede mimo jiné do Stockholmu, Leningradu a Revalu. Pozorný čtenář tohoto článku už ví, že Reval je historické označení Tallinnu, tedy města, které za svou historii neslo nesčetné množství exonym, přičemž výše zmíněné se přes němčinu dostalo i do češtiny, stejně jako do švédštiny a různých jiných nejen germánských jazyků. Vlastní označení Tallinn se začalo prosazovat až po získání nezávislosti Estonska v roce 1918, název Reval se však ve švédštině používal až do konce druhé světové války, kdy Estonsko prakticky přišlo o svou historickou švédskojazyčnou menšinu. Co tento další exkurz do dějin znamená pro překladatele? Například to, že když Thune vzpomíná na „obehagliga flygturer från Helsingfors till Stockholm och från Stockholm till Reval och Leningrad“, v češtině na „nepříjemné cesty vzduchem z Helsinek do Stockholmu a ze Stockholmu do Tallinnu a Leningradu“, je použití slov Tallinn a Leningrad (tedy název Petrohradu používaný mezi lety 1924 a 1991) vlastně neautentické: v momentu a místě vyprávění, tedy ve švédskojazyčném Finsku v roce 1938, obě tato označení neexistují současně. Překlad názvu Reval jsem nicméně zvolil opět s ohledem na českého čtenáře a je podle mě především funkční.
A s ohledem na čtenáře pomalu uzavřu i toto zamyšlení konstatováním, že při překladu Chiméry 38 jsem musel řešit desítky podobných dílčích dilemat. Všechny se točily kolem následujících odvěkých otázek: Kde začíná a končí věrnost originálu a kde začíná a končí právo překladatele modifikovat překládaný text tak, aby (podle jeho názoru!) fungoval co nejlépe? Co všechno je součástí překladu a co už je překladatelská svévole? Nakolik brát v úvahu dosavadní překladatelskou tradici? Dobře přitom vím, že s každým dalším textem se nad nimi budu zamýšlet zase od začátku.
Jan-Marek Šík
Jan-Marek Šík (* 1988) vystudoval švédštinu a finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a baltistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde také získal doktorát v oboru teorie vyprávění. Působí na Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU. Příležitostně překládá, píše recenze a pracuje pro Skandinávský dům. Spolu s manželkou Lenkou se věnuje také vlastní tvorbě: v roce 2019 jim v nakladatelství Host vyšel fantasy román pro mládež Rituál, v roce 2022 jeho pokračování s názvem Trojice.