Martin Šplíchal
Před pětapadesáti lety 12. ledna se v přístavním anglickém městečku Southport narodil David Mitchell. Dětství a dospívání prožil v okolí Malvern Hills. Oba jeho rodiče měli umělecká povolání, jejich životní styl byl však prostý jakéhokoliv bohémství; představovali běžnou středostavovskou rodinu a malého Davida, který trpěl vadou řeči, podporovali v jeho nezřízené zálibě – četbě. Literaturu také vystudoval na Univerzitě v Kentu, nejprve anglistiku s amerikanistikou a následně komparatistiku. Po knihkupecké zkušenosti a ročním pobytu v Itálii přesídlil v roce 1994 na celých osm let do Hirošimy a pracoval tam jako lektor angličtiny. V Japonsku se seznámil se svou budoucí ženou Keiko a napsal první dva publikované romány – Hybatele (1999, č. 2005) a sencislo9 (2001, č. 2010), iniciační příběh o pátrání po neznámém otci ve velkoměstském labyrintu Tokia. V roce 2003 ho časopis Granta zařadil do prestižního výběru nejlepších mladých britských romanopisců; s obdivem o něm psala například britská prozaička A. S. Byatt nebo Kazuo Ishiguro. Nyní s manželkou a dvěma dětmi pobývá na irském venkově.
Autorovo jméno bude nejspíš už navždy spojeno především s Atlasem mraků (2004, č. 2006), o jehož další popularitu se zasloužila filmová adaptace sourozenců Wachowských a Toma Tykwera, pozornost si však zaslouží i ostatní Mitchellovy romány, a to především ve svém celku. Dosavadních osm románů Davida Mitchella tvoří jednotné univerzum, v němž se napříč časem a prostorem navracejí různé postavy, motivy a ústřední témata, sám autor proto o svém díle mluví jako o „nadrománu“ (Übernovel). Tento jednotící princip naznačila již autorova prvotina Hybatelé, jež se v devíti vzájemně provázaných částech odehrává od Okinawy po irský Clear Island a z různých perspektiv se zabývá otázkou, kdo nebo co řídí naše životy – zda osud, nebo náhoda.
Mitchell však není žádný laciný šarlatán ani falešný prorok, který by přinášel instantní dávky životní moudrosti (jeho knihy naopak před nejrůznějšími druhy manipulace varují), nýbrž geniální literární eskamotér nabízející jímavé, důmyslně konstruované příběhy s plnokrevnými postavami, navíc psané vytříbeným, hutným stylem plným nápadů a vtipu. Při psaní se jako dřívější zapálený čtenář fantasy a sci-fi nenechává spoutat žánrovými škatulkami a napříč svými romány jednotlivé žánrové prvky a postupy nepředvídatelně mísí. Vyprávění příběhů, jejich předávání, uchovávání a víra v ně ostatně tvoří podstatnou složku autorova románového univerza, myriádami aluzí v něm proto bývá zastoupena i literatura samotná – ať se k ní bezprostředně vztahují samy postavy, či se k ní odkazuje na úrovni díla. Oslnivý bildungsromán Třináct měsíců (2006, č. 2007), jenž se odehrává v krajině autorova dospívání a v němž hlavní hrdina bojuje se zadrháváním řeči, tak například upomíná na francouzskou klasiku Kouzelné dobrodružství (1913, č. 1928), historická freska Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (2010, č. 2013) částečně na Příběh služebnice (1985, č. 2008), novela Dům za zdí (2015, č. 2016) pro změnu těží z dědictví duchařských povídek.
Když se na podzim roku 2021 David Mitchell zúčastnil jako jedna z hlavních hvězd pražského Světa knihy, bylo nesmírně potěšující vidět, že určitý étos prostupující napříč jeho knihami, které jsou vposledku příběhy o silách dobra a zla, ztělesňuje i sám autor svým vystupováním. V každé debatě odpovídal pohotově a s humorem, pozorně naslouchal, se zájmem se vyptával druhých; bylo zkrátka vidět, že mu na setkání se čtenářkami a čtenáři skutečně záleží. Když jsem mu k podpisu podal svůj výtisk snucislo9, pobaveně přiznal, že si tu knihu po dvaceti letech už skoro vůbec nepamatuje. U patitulu Hybatelů (originální název zní Ghostwritten) si všiml mé poznámky „kdo píše naše příběhy?“, nechal si ji přeložit a připsal k ní „Yes!“. Kdo chce danou otázku prozkoumat, těžko najde lepšího průvodce než právě Davida Mitchella.