Karolina Válová
Cardoso, Dulce Maria. Eliete – obyčejný život.
Z portugalského originálu Eliete – a vida normal (2018) přeložila Marie Havlíková.
1. vydání. Praha: Bourdon, 2022. 295 stran.
Pro svou pátou prózu Eliete – obyčejný život si portugalská spisovatelka Dulce Maria Cardoso zvolila zápletku, která je běžná spíše pro televizní seriál či lifestylový časopis než pro román: realitní makléřka středního věku, nespokojená se svým dosavadním životem, si založí účet na aplikaci Tinder a začne randit. Na tom by nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby ovšem nebyla vdaná, neměla dvě dospělé dcery a kdyby většinu virtuálně svolaných schůzek nekončila v levném motelu u dálnice. Samotnou nevěru autorka nepovažuje za takový problém jako komunikační prázdno piktogramů, které nastoupilo s chytrými telefony a sociálními sítěmi. Jednou z podob pokřivené komunikace je kupříkladu mezigenerační diskuse čtyř žen, která se zdá být téměř nemožnou – a to nejen kvůli odlišným životním podmínkám v různých fázích portugalských dějin.
Kniha vyšla v nakladatelství Bourdon v rámci poměrně mladé edice Kreativní Evropa spolufinancované Evropskou unií. Cílem je podporovat literaturu překládanou z menšinových jazyků na území Evropy, mezi které se portugalština, šestý nejrozšířenější jazyk světa, dostala jen díky nevelkému Portugalsku. Román Dulce Marii Cardoso v edici představuje druhý portugalský počin po neobvyklých zápiscích z cest od Davida Machada Průměrný index štěstí (2013, č. 2021). Pro překlad Eliete vybral Bourdon zkušenou a mnohými cenami ověnčenou portugalistku Marii Havlíkovou a dobře udělal – dají se jí vyčíst snad jen některé výrazy, které by mladší generace nejspíš nepoužila ani v ironii, například „Vidím, že máš šikézní střevíce, vyparádila ses (…)“ (199) nebo „Zalitovala jsem, že nemám nějaké nové šikézní prádlo…“ (264).
Hlavní postava Eliete vypráví příběh své rodiny. Začíná v den, kdy její babička zničehonic uteče z domu v noční košili a po bezcílném bloumání městem upadne v obchodě a udeří se do hlavy. Následná hospitalizace odhalí první známky nastupující demence. Babička nemůže žít dále sama, avšak její snacha, Elietina matka, ji u sebe ubytovat nechce. Elietina matka je již dlouho vdovou (otec měl fatální dopravní nehodu, když dívenka začínala chodit do školy) a kvůli nedostatku financí přijaly bydlení v pokoji tchýnina domu. Eliete jej nikdy nenazývá domovem, ale jen „babiččiným domem“ a vzpomínky na něj se snaží spíše potlačovat. Derou se však na povrch a připomínají jí život upracované matky v době po revoluci, v turbulentních osmdesátých letech, i dospívání průměrné dívky toužící po obdivu bohatých spolužáků. A také po jakémsi neurčitém pocitu, že obstála sama před sebou, který se váže k banálním dovednostem: elegantně plavat kraulem dálkové tratě, vkusně kombinovat oblečení či mít zajímavý životní cíl a poutavě o něm hovořit. První láska mimochodem skončila právě kvůli dívčině neschopnosti definovat osobní metu před sebevědomým nápadníkem. Snad proto si nakonec Eliete za manžela vybírá netečného Jorgeho, který se chtěl v životě především bavit a nějak bez úhony ho přečkat.
Čtyřicetiletá Eliete, průměrně pracující i vydělávající, po dohodě s Jorgem souhlasí, že si nemocnou babičku pár dní nechají v bytě v Estorilu, situovaném na chudším západním předměstí Lisabonu. Jako ložnice bude babičce sloužit pokoj po starší, asi dvacetileté vnučce, která je na výměnném pobytu v Itálii. Jelikož starší dcera nebydlí doma již delší dobu, je třeba z pokoje vynést hromady odložených věcí, rozuměj harampádí i vzpomínek. Letmé příjemné okamžiky, které jsou nalezenými předměty vyvolány, střídají ty téměř traumatické, ze kterých vyvěrá až toxicky nezdravý vztah k vlastnímu tělu a jeho biologickým projevům, jako jsou menstruace nebo růst prsou. A tehdy, během vyklízení nepoužívané místnosti, pod vlivem falešně harmonické fotky Jorgeho s mladší dcerou, umístěné na jeho facebookovém profilu, se Eliete rozhodne pro instalaci seznamky do svého telefonu. Nejprve pod smyšleným, poté i pod vlastním jménem.
Začíná tak její několikaměsíční druhý život smyslné a především sebevědomé internetové krásky, která má vždy vhodnou odpověď, vymýšlí si rafinované hry okořeněné pikantními fotkami a neváhá se pouštět do různých dobrodružství. Po čase se virtuální schůzky začnou odehrávat velmi reálně v hodinovém motelu a Eliete se posouvá po cestě hledání sebe samé. Babička je následně vlivem zhoršující se nemoci umístěna do domova pro seniory a hlavní hrdinka si začne „vážný“ románek se synem majitelky tohoto zařízení. Tinder posléze maže a přesvědčuje sama sebe, že tentokrát v novém vztahu, paralelním ke stále trvajícímu manželství charakterizovaném „klid a sex každý pátek“, prožívá skutečnou lásku a snad i nachází marně hledané štěstí – v podobě úlevného sebepřijetí včetně fyzických nedostatků jako křivého zubu. Knihu ukončuje věta: „Konec první části.“ (295)
Román je skoupý na dialogy, většina vzpomínek či naléhavých samomluvných pasáží se odehrává v Elietině hlavě. Komunikaci posouvají též konstatování, že jí někdo odpověděl piktogramem srdíčka či smajlíku, případně souhlasně vztyčeným palcem. Prostřednictvím posílání fotografií přes sociální sítě se společně baví i mladší dcera s otcem. S notnou dávkou ironie Eliete přiznává, že po několikadenním tréningu už je schopná zároveň poslouchat dceřino vyprávění, lajkovat její statusy a online flirtovat s cizími muži. Z jejího konstatování až mrazí: „Displeje mobilů jsem měla ráda, protože na nich mohla být slova stejně tak snadno zničena jako stvořena. (…) Zářící místa, neposkvrněná, bez škrtů a škrábanců a bez paměti, na nichž mohl člověk vždycky začít znovu.“ (33)
Román nepokrytě hovoří o osamění jednotlivce ve světě takto přeplněném agresivní a víceméně anonymní komunikací. Zdánlivá krize středního věku jedné manželky je krizí celé generace současných potomků revolucionářů z převratového roku 1974, která je utiskována péčí o děti i rodiče či prarodiče a zároveň kromě ekonomické nezávislosti postrádá ušlechtilejší vize. Přiznává si, že pořádně nerozumí často staromilným předkům, občasně nepochopitelně nostalgickým po řádu salazarovského Portugalska, a nerozumí si ani s odrostlejšími dětmi – je jí cizí jejich vášeň pro technologické vymoženosti i neochota nějaký řád definovat, natož se mu podřizovat. Ostatně osobnost diktátora Salazara, který prostřednictvím tzv. Nového státu a tajné policie omezoval zemi až do své smrti v roce 1968, se románem stále proplétá. Jen velmi opatrně jsou naznačené vazby mezi ním a výrazně mladší Eliete. Pro definitivní rozuzlení však bude nutné počkat na druhou část knihy – pokud ji má vůbec Dulce Maria Cardoso v úmyslu napsat.