Vlasta Brtníková March
Pořádat velkou literární akci s hvězdnými autory a autorkami není jen tak. Pokud si chcete udržet mezinárodní standard, neobejdete se bez finančního zázemí. Festival spisovatelů Praha, konaný každoročně mezi lety 1991 až 2020, byl v posledních letech součástí Programu státní podpory festivalů, čímž měl zajištěnou určitou stabilitu. Umožňovalo nám to v předstihu domlouvat vystoupení světových literátů a umělců a zajišťovat promyšlené programy.
V roce 2020 jsme Festival spisovatelů Praha uspořádali za účasti nigerijského nobelisty Woleho Soyinky. Zahraniční aerolinky nám přitom šestkrát zrušily jeho let. Deset autorů se na poslední chvíli rozhodlo nepřicestovat kvůli obavě z covidové nákazy. Navzdory tomu jsme sdíleli myšlenky s Daňou Horákovou či Ersi Sotiropoulos, která představila svůj oceňovaný román o Konstatinu Kavafisovi. Po skončení Festivalu jsme věděli, že buď zaplatíme zdravím, nebo na rok vysadíme. V tu dobu přišla z Paříže nabídka uspořádat výstavu Francouzští spisovatelé na Festivalu spisovatelů Praha. Tak prestižní výzva se nedala odmítnout. O rok později jsme se stali hrdou součástí předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Už tehdy ředitel festivalu Michael March telefonoval s Peterem Handkem a zval ho do Prahy na rok 2023. Téma letošního roku měl uvozovat Hegelův citát „Vědí, a přece to dělají“. O koncepci festivalu měl Michael March jasnou představu. Vždyť je válka… Každá válka vede ke ztrátě kultury. A kultura může pomoci se s konflikty určitým způsobem vyrovnávat.
U Ministerstva kultury ČR jsme však s žádostí o finanční podporu vůbec neuspěli. Literární komise více ocenila téma Autoři bez hranic festivalového programu Světa knihy. Také nám bylo sděleno, že projekt vykazuje rysy pouhé rozpracovanosti. V sociálně-kulturně politických ukazatelích, jež hodnotí charakter celoroční neziskové činnosti, jsme dokonce získali výrazně méně bodů než organizace zřízené za účelem podnikání. Kdyby nás rada pro literaturu v tomto bodě nepoškodila – a já to jako poškození vnímám –, mohli jsme být opět zařazeni do kulturního kalendáře světových festivalů. Rada nepřihlédla k tomu, že jsme při covidové odmlce prezentovali českou kulturu v Paříži a že jsme velkou výstavou pro Evropskou unii v Černínském paláci v Praze a jeho zahradách dokládali, že česká literatura spoluvytváří velikost evropské kultury.
Dlouhé roky jsme působili mezi významnými akcemi podporovanými Prahou. V roce 2015 jsme však z kategorie důležitých kulturních událostí byli vyřazeni. Od té doby nám grantoví komisaři z řad literární obce, nikoli politické reprezentace, vystavují velmi negativní posudky. Každoroční hodnocení začíná větou: „Jednotliví posuzovatelé nepopírají historické zásluhy Festivalu spisovatelů Praha, ale zároveň poukazují na klesající dramaturgickou zajímavost…“ V roce 2017 jsme přitom byli právě za dramaturgii a novátorství vybráni kanadskou společností Flight Network mezi šestatřicet nejvýznamnějších festivalů světa. Hodnocení kulturních komisařů Hlavního města Prahy pro rok 2020 znělo „příliš elitní“. V hodnocení pro letošní rok zase stálo „podprůměrné a nabubřelé ve všech podobách“. Akce pozbyla důležitosti. Komise nedoporučuje.
Co k tomu dodat? Kulturní donátorství má v České republice nestandardní pravidla. Nabízí se udělat tečku. Festival však disponuje cenným archivem a v portfoliu má čtyři sta osobností, včetně dvanácti nositelů Nobelovy ceny – ať už jde o Günthera Grasse, Nadine Gordimer, Orhana Pamuka, J. M. Coetzeeho, nebo mé oblíbence Světlanu Alexijevič a Dereka Walcotta. Digitalizujeme fotografie a vystoupení americké beatnické generace, včetně koncertů rockového zpěváka Eda Sanderse. Založili jsme studentskou cenu dadaisty Waltera Sernera, která, jak už dnes víme, bude mít svého pokračovatele. Jsme v živém kontaktu s Michaelem Cunninghamem, Irvinem Welshem, Arnonem Grunbergem, s investigativním novinářem Seymourem Hershem. Na listopad chystáme v Praze diskusní pořady se skvělým bývalým reportérem listu The Guardian Garym Youngem. Bez finanční podpory to ale jde těžko.