Klára Soukupová
Stuart, Douglas. Shuggie Bain.
Z anglického originálu Shuggie Bain (2020) přeložila Lenka Sobotová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2022. 512 stran.
Rozsáhlý debutový román Douglase Stuarta popisuje každodennost alkoholové závislosti a domácího násilí na periferii Glasgowa osmdesátých let. Po letech hádek a žárlivých výstupů opustí taxikářský donchuán svou ženu Agnes, propadající se do opilství, a zanechá ji se třemi dětmi na sídlišti u zavřených uhelných dolů.
Lidé kolem centrální rodiny Bainových nepůsobí jako komické či politováníhodné figurky, ale spíše jako verze různého opotřebení životem, od strhaných prodavaček, přes zadlužené horníky, opuštěné manželky s malými potomky, hrubé rezignované alkoholičky až po předčasně vyspělé děti starající se o domácnost. Všechny postavy si za své neštěstí mohou samy, nejsou obětí sociálního systému, ale vlastních slabostí. I samotářský starší syn Leek, ve kterého čtenář vkládá naděje (že snad ten by mohl ve své zarytosti a cynismu v životě obstát), začíná hrát na automatech. Pokud lidé rovnou nepropadají závislostem, vrší se jim dluhy za nákupy z předinternetových barvotiskových reklamních katalogů. Ve Stuartově románu není rodina záchranou před ulicí a naopak; doma čeká psychický i fyzický nátlak, venku násilí gangu. Děti přejímají nejen konverzační fráze dospělých, ale v důsledku i jejich životní styl. Jedinou možností záchrany se tak ukazuje být útěk – od Agnes odchází dcera i syn, přetrhávají s ní vazby, aby se vymanili z rodinného vztahu, který je tíží a který jim brání v běžném spořádaném životě. Oba utíkají ze Skotska, jako by nestačilo se přestěhovat do jiného města, jako by bylo třeba začít úplně nový život.
Bookerovou cenou ověnčená kniha je podstatná svým tématem, úpadek rodiny a nájezd k destruktivnímu alkoholismu nicméně zobrazuje literárně očekávatelným popisem. Rok abstinence je vykreslován v natolik idylických barvách, že je zřejmé, že pád a návrat do závislosti je jen otázkou času. Postavy se během pětisetstránkového románu v podstatě nevyvíjejí, s postupujícím věkem se pouze prohlubují znaky nastavené na začátku.
Namísto Shuggieho by v titulu možná mělo stát jméno Agnes Bainové, protože vyprávění se soustředí právě na osud jeho matky – krasavice opuštěné manželem a následně beznadějné alkoholičky. Tato postava má v sobě přitažlivost poeovského sklouzávání do záhuby, její příběh nevyhnutelně míří k tragédii a zůstává pouze otázkou, zda celorodinné, či pouze osobní.
Exaltovaná a nevyrovnaná Agnes se klame jak ohledně svého postavění mezi sousedkami, tak ve vztahu k manželovi. Na rozpadlém periferním sídlišti se prochází pečlivě nalíčená na jehlových podpatcích, jako by dávala snobsky najevo, že je lepší člověk než ostatní. Agnes až příliš záleží na obrazu, který budí navenek, veškerou energii věnuje tomu, aby neztratila svou tvář. Není to hrdost, ale udržování iluze bezstarostného štěstí a také obrana před tvrdou pravdou – objektivně vzato je nezaměstnanou opuštěnou ženou na dávkách.
V pozadí stojící figura jejího nejmladšího syna se zdá být variací na zavedený literární typ dospívajícího homosexuálního chlapce, vysmívaného v hrubém dělnickém prostředí mužů, kteří bijí a podvádějí svoje ženy, a přesto jsou vnímáni jako hlava rodiny. Vypucovaný a pečlivě artikulující Shuggie tak na zanedbaném skotském sídlišti působí trochu jako mimozemšťan. Narážíme zde na standardní motivy: šikana, zneužití, snaha být „normální“ (symbolizovaná memorováním výsledků skotské fotbalové ligy, ačkoli mu sport nic neříká), přetvářka i neporozumění; Douglasův román nicméně postrádá solipsistickou přepjatost autofikčních knih Édouarda Louise. Mnohem víc zde vystupuje do popředí soucit s malým chlapcem, který ve svých třinácti letech svléká a omývá svou opilou a pozvracenou matku.
Agnes má okna, během nichž je znásilněna, okradena, ponížena, a stejně zůstává pro malého Shuggieho idolem. V románu se vrací scény, kdy hlavní hrdina sedí před Agnes, opilecky chrápající v křesle, a dojatě, až okouzleně ji pozoruje. Je své matce oddaný i ve chvílích drásavé alkoholové agresivity: „Čekal, až pivo zasyčí a zašplouchá a pak se ozve zastrkávání plechovek do skrýše. (…) Šel k ní a ovinul se jí kolem pasu. ‚Udělal bych pro tebe všechno.‘“ (391) Může to působit jako stockholmský syndrom, ale Shuggie chce Agnes do poslední chvíle zachraňovat a věří, že se ze závislosti dosud nevymanila jen z toho důvodu, že pro to on sám neudělal dost.
Pro Shuggieho postavu tak není podstatná homosexualita, ale pečovatelský charakter. To, že je gay, je „pouhým“ zvýrazněním jeho jinakosti v drsném prostředí; v určujícím vztahu k matce je důležitější jeho obětavost, nesobeckost a příchylnost. Po smrti matky podporuje kamarádku Leanne v péči o její závislou matku žijící na ulici; chce lidem pomáhat, touží po tom, aby měli dobrou náladu, a neváhá se kvůli tomu zesměšnit a odtrhnout si od úst. Scény opileckých návratů domů, shánění peněz, hysterických výbuchů, sebevražedných pokusů, plačtivých výčitek jsou na sebe v románu vršeny bez gradace. I proto v důsledku zaniká vnitřně tragická peripetie, že banálně přízemní smrt Agnes přichází ve chvíli, kdy už v sobě Shuggie nenajde sílu ji dál zachraňovat a zbytečně opečovávat.