Jakub Vaněk
Přednáška amerického literárního teoretika Jonathana Cullera přilákala 11. dubna 2023 do budovy Filozofické fakulty Karlovy univerzity více než dvě stovky prezenčního i online návštěvnictva. Culler byl v českém prostředí dlouhou dobu známý především svými příspěvky k naratologicky a (post)strukturalisticky zaměřenému bádání. Ve své pražské přednášce nazvané Towards a Poetics of the Lyric (K poetice lyriky) vycházel ze své nejnovější knihy Teorie lyriky (2015, č. 2020). Jak připomněl v úvodu Josef Hrdlička – vedoucí ediční řady Studia poetica, v jejímž rámci Cullerova kniha v překladu Martina Pokorného vyšla – zájem o lyriku se u Cullera objevuje již v sedmdesátých letech, kdy se věnoval způsobům lyrického oslovení.
Apostrofu – tedy obracení se k posluchačstvu či čtenářstvu prostřednictvím někoho či něčeho třetího, jímž jsou často mimolidské entity jako list či podzim – označuje Culler za jeden z distinktivních rysů lyriky. V základu jeho přístupu přitom stojí vymezení vůči čtení poezie prizmatem fikce. Otázky, které vychází z vlivného západního pojetí literatury jako mimésis, tedy kdo, za jakých okolností a s jakou motivací v básni promlouvá, Culler přesvědčivě nasvětluje jako chybné v tom smyslu, že akcentují něco, co je pro lyriku druhotné. Na místo rekonstrukce fikční situace staví Culler pojem rituálu či rituálna. Zmíněné oslovení – například v Ódě na západní vítr Percyho Bysshe Shelleyho – tak nelze podle Cullera chápat jako modelování fiktivního světa, ale jako figurativní výpověď o reálné situaci.
Zavádějící přístup k básním, který je v našem prostředí rozšířený v souvislosti s kategorií lyrického subjektu, Culler dekonstruuje také poukazem na texty, jejichž (fiktivní či jednoduše individualizované) mluvčí není možné, resp. smysluplné rekonstruovat. Zajímavým příkladem je Červený žebřiňák Williama Carlose Williamse. V této krátké básni nejde na první pohled o nic jiného než o jednoduchý popis konstelace jevů (žebřiňák, voda, kuřata). Příznačné je ovšem – vedle grafického rozvržení básně pracujícího s veršovými přesahy – úvodní dvojverší: „Tak moc záleží / na“, které lze spojovat s epideixis, tedy figurou chvály, ale také s hyperbolou. Obě tyto figury poukazují na to, že spíše než reprezentace je pro lyriku důležitá událost, dění jazyka. Jinými slovy, báseň nechce k události poukazovat, ale sama se jí stát.
Vedle charakteru události tvoří stěžejní moment rituálního aspektu lyriky rytmus. Nepřekvapí tak, že Culler nabádá, abychom k poezii přistupovali více jako k hudbě – zakoušeli ji tělesně či pocitově, poddali se jí a třeba se ji i učili nazpaměť. Tomu odpovídá také metodický fakt, že pro Cullerův projekt je stěžejní přístup poetiky, v níž na rozdíl od hermeneutiky nejde o rozkrývání nových významů textu, ale spíše o pochopení možností a fungování jeho účinků.
Cullerovou optikou lze s trochou nadsázky vidět i samotnou přednášku – tedy jako událost, jež usiluje o to, stát se zapamatováníhodnou. Její publikum – v němž byla zastoupena jak akademická obec a studentstvo, tak širší kulturní a umělecká veřejnost – k tomu přispělo také podnětnými dotazy, které se ve zkratce dotkly některých neuralgických bodů Cullerovy nynější práce. Především schematického pojetí prózy, fikce a vyprávění (tyto pojmy u Cullera prakticky splývají), které slouží spíše k negativnímu vymezení lyriky, přičemž některé rysy, které jí Culler přisuzuje, lze sledovat i u jiných než básnických textů – typicky jde o kategorii výpovědi o našem (nikoli fiktivním) světě. Zřetelné je zde také Cullerovo zázemí v kontextu anglofonní literární teorie, která se v mnoha ohledech od českého terminologického, historického i literárně institucionálního kontextu výrazně liší. Podnět k dialogu s vlastní situovaností je nicméně jedním z přínosů podobných setkání, a je skvělé, že se i přes značně nepříznivou finanční situaci humanitního vysokého školství podařilo tuto přednášku uskutečnit.