Rozhovor s Hermannem Stefánssonem vedly a z islandštiny přeložily Lucie Korecká a Hana Štěříková
Konverzace s Hermannem Stefánssonem, spisovatelem, překladatelem a hudebníkem, se v mnohém podobá spletitým zákoutím jeho textů. Hloubavé úvahy nad povahou současného světa střídá letmý exkurs do literární historie či povídání o vlastním životě a literárním „dospívání“. Autor je zkrátka poutavým a cenným vypravěčem příběhu o literatuře z koutu světa, jenž je pro nás doposud opředen mnoha mýty a stereotypy. Víte sami, odkud nakladatelé skutečně čerpají romantické výjevy na obálkách islandských knih nebo proč jsou staroislandské ságy vlastně zábavným čtením?
Lucie Korecká: Islandská literatura je co do počtu titulů velmi bohatá, v poměru k počtu obyvatel se na Islandu vydává mimořádně mnoho knih. I v rámci umělecky hodnotné literatury přitom na Islandu výrazněji než v řadě jiných západních zemí převažují určité dlouhodobě etablované žánry, mezi nimiž o to více vynikají díla spadající do méně zavedených žánrů. Jak vnímáte vliv komerční stránky knižního trhu na to, jaký typ literatury se autoři rozhodují psát?
Hermann Stefánsson: Podle mě by autoři měli psát to, co jim leží na srdci, bez ohledu na cokoliv jiného. Není ovšem jisté, zda je trh méně krutý pán než například cenzura v totalitních státech. Experimentální literaturu však od té konvenční neodděluje žádná jednoznačná hranice a já si nemyslím, že mi přísluší soudit, jaká díla chtějí psát jiní autoři. Mám ale svůj vlastní vkus. V současnosti probíhá globalizace literatury, která s sebou podle mě přináší určité zploštění. I v rámci této globalizace je přesto zřejmé, že do tak zvané světové literatury spadají pouze knihy, které mají národní ráz. Takže na obálkách celé spousty překladů islandských knih vidíme ovce, budovy a krajinu, na nichž však Islanďan hned pozná, že ve skutečnosti nejsou islandské, ale faerské. Netuším, proč to tam dávají. Možná Faery vypadají islandštěji než Island. K tomu zploštění v rámci globalizace nejspíš patří i názor, že všechno to modernistické experimentátorství už je překonané a zbytečné, teď může každý zase psát tak, jak předepisoval Aristotelés. Že román i báseň už dospěly do své konečné podoby a je načase přestat blbnout – což by ale v podstatě znamenalo, že dějiny lidstva jsou u konce a už se nedá přijít s ničím novým.
LK: Charakterizoval byste islandskou literární scénu jako konzervativní?
HS: Mně připadá především poněkud radikální, manická, monomanická. Obvykle se prosadí nějaký jeden trend, který všechno ovládne. V minulosti byla nejrozšířenějším žánrem lidová slovesnost a po ní nějakou dobu převažovaly životopisy, ale teď už obojí mizí. Dlouho převládala tradice rímur [1], dokud ji zcela nevymýtil romantismus. Dříve se na Islandu psalo velice málo detektivek a pak se to najednou úplně obrátilo a teď jsou islandské detektivky zdaleka nejprodávanější. Je to podobné, jako když se Island v rekordním čase změnil ze země s naprostou absencí rychlého občerstvení v zem s rekordním počtem takových podniků. Nebo jako když si jeden rok dával celý národ k Vánocům masážní přístroje na nohy, které další rok skončily všechny v popelnici. Skoro jako kdyby mělo být na Islandu místo jen pro jednoho spisovatele a žádné další.
Ale není pravda, že všechno, co se prodává, je brak, a co se neprodává, je mistrovské dílo. Přesto si myslím, že v dějinách západního světa se stalo jen jednou, že se dobré knihy prodávaly a špatné ne – v 19. století. A tehdy vlastně Island tvořil výjimku, protože autoři sdružení kolem časopisu Fjölnir, kteří jsou dnes opěvovaní, se tenkrát vůbec neprodávali. To se dá označit za konzervatismus nebo za určité lpění na tradicích. Čtenáři chtěli své staré dobré rímur.
LK: Odkud čerpají současní islandští spisovatelé nejvíce vlivů? Vnímáte vy a vaši kolegové nějakou intenzivní spřízněnost s autory z jiných severských zemí, nebo se spíš orientujete na větší světové literatury?
HS: Island je ostrov v Atlantském oceánu na půli cesty mezi Evropou a Spojenými státy. Během druhé světové války obsadili Island Britové, později je vystřídali Američané a postavili si tady vojenskou základnu. Jediná televize, která se v té době dala na Islandu sledovat, bylo americké vysílání pro armádu. Podobně se k nám prostřednictvím rozhlasu dostala i americká hudba. Od té doby má Island neustálé dilema, jestli je spíš evropský, nebo americký. Dřív bývala spřízněnost s Dánskem a ostatními severskými zeměmi mnohem silnější. Až do 20. století byl Island dánskou kolonií, spojitost s Norskem je zjevná, spojitost s keltskou kulturou Hebrid, Orknejí a Shetlandů je méně zjevná, ale tamní vlivy byly o to výraznější.
Mám dojem, že odstup mezi Skandinávií a Islandem potom prohloubila i sekularizace společnosti, ačkoliv určitá spřízněnost přetrvává. Mě s Dánskem spojuje osobní život, ale dánskou literaturu jsem nikdy moc nesledoval. Dost čtu ve španělštině, jednak španělskou literaturu, jednak latinskoamerickou, hlavně argentinskou. Tam je například hodně ceněným a rozšířeným žánrem krátká próza, na rozdíl od Islandu. Nejspíš o něčem vypovídá třeba to, že knihy mezinárodně uznávané a celosvětově dobře prodávané autorky Samanty Schweblin, kterou jsem vydal v islandštině, se na Islandu prodaly pouhé tři výtisky.
LK: Jak jste si na začátku své spisovatelské dráhy našel cestu k experimentální tvorbě vy sám? Čím jste se inspiroval a proti čemu jste se naopak vymezoval?
HS: V dospívání i později jsem se velmi silně vymezoval proti literárnímu směru, který se označoval jako neorealismus. Muselo se povinně psát o společenských problémech a psát o nich určitým způsobem. To jsem nechtěl. Jinak ale nemůžu říct, že bych si něco takového jasně pamatoval. Člověk má psát tak, jak sám píše, jinak ani psát nemůže. Zásadně mě ovšem ovlivnili Kafka, Camus a Bulgakov. A Borges. Básně jsem psal od jedenácti let, nejprve jsem se vydal cestou vizuální poezie v duchu Apollinaira nebo E. E. Cummingse, ale později jsem se víc zaměřil na prózu. Tehdy byl ten předěl asi výraznější v hudbě než v literatuře. Něco bylo v módě a něco bylo úplně mimo. Chodil jsem na všechny koncerty kapely, která se jmenovala Kukl a později se z ní stali Sykurmolarnir. Většině lidí se taková hudba zdála divná a na koncertech skupiny Kukl bývalo někdy třeba jen třicetičlenné publikum. Jejich zpěvačka je dnes nejslavnější Islanďanka, Björk.
Jako dítě jsem ale četl všechno, co mi přišlo pod ruku, mimo jiné Sjónovy básně vydané vlastním nákladem a básnické sbírky Bragiho Ólafssona, který se později stal mým blízkým přítelem. Také jsem jako dítě přečetl Dobrého vojáka Švejka a v dospívání jsem četl Milana Kunderu a něco málo od Bohumila Hrabala. Během studií ve španělské Galicii jsem se dostal k řadě avantgardních děl, která s národní literaturou splynula přirozeněji než na Islandu, snáz s ní našla společnou cestu a souznění. V dětství mě hodně zaujaly staroislandské ságy, ale u těch si člověk teprve při druhém čtení uvědomí, jak vlastně dovedou být vtipné. Například v Sáze o synech Droplaužiných spolu dva muži bojují a jeden zasáhne druhého do tváře, takže mu rozťatý spodní ret visí na bradu. A on jen tak jakoby nic prohlásí: „Nikdy jsem neměl krásnou tvář, ale tys mi ji příliš nevylepšil.“ Potom si strčí vousy do úst a sevře je v zubech, aby mu ret držely a on mohl pokračovat v boji. To je samozřejmě tak přehnané, že se tomu musíte zasmát. Jak by vůbec dokázal bez spodního rtu mluvit? Takže myslím, že v literatuře existuje jen jedno obecně platné pravidlo – nesmí postrádat humor.
LK: Měl jste zájem začlenit se svou tvorbou do nějakého hnutí vymezujícího se proti tradicím?
HS: Ano. První literární hnutí, do něhož jsem se zapojil, vydávalo edici nazvanou Svarta línan (Černá čára). Svůj manifest hnutí nikdy nevydalo, ale jeden exemplář někde je, nejspíš u mého kamaráda Jóna Karla Helgasona. Pamatuju si z něj, že byly zakázané metafory, nesmělo se nic k ničemu přirovnávat, protože všechno je jedinečné. To samozřejmě nejde. Nebo že by? Potom jsem se zapojil do skupiny 1005. Vydávali jsme něco mezi časopisem a knižní edicí, jakousi časopiseckou edici. Předem jsme se dohodli, že ji budeme vydávat tři roky v omezeném nákladu a prodávat formou předplatného. Teď jsou ty knihy považované za raritu. V každém ročníku se opakuje stejný manifest, který vyjadřuje mimo jiné nedůvěru k politickým řešením. V prvním roce vyšly tři knihy: básnická sbírka, esej a můj kriminální román Hælið (Útočiště). Dohromady vyšlo čtrnáct knih různých žánrů od čtrnácti různých autorů. Kniha Halldóry Thoroddsen Tvöfalt gler [2] získala Cenu Evropské unie za literaturu, vyšla v řadě jazyků a vyvolala nadšenou odezvu. Abych řekl pravdu, žádné islandské nakladatelství ji nechtělo vydat a musel jsem ji z Halldóry sám vymámit, dokud ještě žila, [3] protože jsem věděl, že ji má v šuplíku. Potom jsem navázal spolupráci s vydavatelstvím Tunglið (Měsíc), kde jsem zatím vydal jednu knihu, Spennustöðin (Trafostanice), a dělám tam jazykového redaktora. Vydávají knihy výhradně za úplňku, vždy jen v devětašedesáti výtiscích, které jsou na prodej pouze na takzvaných měsíčných večerech. Co se na místě neprodá, to se spálí. Ještě se to ale nikdy nestalo.
Hana Štěříková: Kde hledáte inspiraci pro svou tvorbu? V románu Nepaměť například hraje významnou roli kvantová fyzika, ale také lékařské pokusy na lidech.
HS: Myslím, že jsem o tom nikdy přímo a veřejně nemluvil ani na Islandu. Původní inspirací bylo, že jeden můj příbuzný ztratil paměť, a také že jsem před tím, než jsem začal psát tuhle knížku, prodělal tři silné epileptické záchvaty. Grand mal, během něhož člověk prostě ztratí spojení se světem a probudí se v nemocnici, přičemž se ho někdo ptá, jestli ví, jak se jmenuje. A on se nad tím musí zamyslet. Je to zvláštní pocit. Lidská mysl a paměť jsou fenomény, o kterých se toho moc neví. Dějiny lidstva jsou vlastně takové monstrum poskládané z falešných vzpomínek. Ale teprve když se podíváme na kvantovou fyziku, začne svět být opravdu komplikovaný.
Toužil jsem zjistit, co se mi tehdy dělo v hlavě, když jsem při těch epileptických záchvatech ztratil vědomí a musel po nich pokaždé znovu uspořádat svou paměť. Možná jsem měl vidiny o vesmíru, o dějinách, o absurdních a nových zákonech kvantové fyziky a pak jsem je zapomněl. Chtěl jsem se vžít do pocitů mého příbuzného, kterému jsem se musel zpočátku pokaždé znovu představit, ale postupně se mu dařilo svou paměť zvládat lépe tím, že si postupně ujasňoval určité úplně základní věci. Například se ustavičně ptal, kolik je Islanďanů. To byl fakt, který tehdy všichni znali, ale teď jich přibývá tak rychle, že člověk to číslo zapomíná. Převážně jsem se z epilepsie vyléčil sám a od té doby, co knížka vyšla, jsem už žádný epileptický záchvat nedostal.
HŠ: Není román Nepaměť vlastně také trochu detektivka?
HS: Jasně, je to zčásti detektivka. Nesžírá mě žádná nenávist vůči detektivkám. Jsou vlastně blízké pohádkám a nejdůležitější je v nich zápletka. Po celé 20. století bylo běžné zápletku zavrhovat a dobrou zápletku považovat za projev špatné literatury. Ale já necítím potřebu se zbavovat jedné finty ve prospěch jiných, které mám k dispozici. Připadá mi to trochu, jako kdyby se pianista rozhodl, že nikdy nezahraje tón E nebo že se bude úplně vyhýbat durovým akordům. Taková pravidla vlastně nastavila moderní klasika, ale tu už jsme překonali.
HŠ: Jak se na Islandu žije spisovatelům a překladatelům na volné noze? Je možné se těmito profesemi uživit, i když nepíšete zrovna detektivky?
HS: Nejdřív jsem hledal takové práce, kterými bych si rychle vydělal hodně peněz a měl pak čas psát. Někdy se to povedlo, někdy ne. Svou první knížku jsem napsal na palubě lodi v oblasti Vlámského čepce v Atlantiku. Mým úkolem tam bylo dohlížet na dodržování zákonů a pravidel při lovu ryb, takže jsem nemusel dělat skoro nic, jenom jsem seděl v kajutě a psal. Pak jsem začal dělat armování betonu, po kterém byla zrovna velká poptávka. Na umělecké stipendium se nedá spoléhat, přestože je to dobrý systém. Ale v posledních letech, vlastně tak dvacet let, už žiju nejen z něj, ale i z různých přivýdělků. Teď mám částečný úvazek u soudu, pro který dělám korektury. Řekl bych, že Kafka by se mnou byl docela spokojený. Podle mě se vždycky dá psát, islandští farmáři tady dřív také psali po večerech, když měli hotovou práci na statku. Na Islandu se dá žít ze všeho možného, můžete tu dělat pokaždé v úplně jiné profesi a různé práce, co spolu nijak nesouvisí. Zřejmě je to dědictví z dob, kdy všichni museli dělat všechno, co bylo zrovna potřeba, například při lovu ryb nebo venku na statku, ať už to bylo cokoli. A to je fajn. Spisovatelé by jinak mohli ztrácet kontakt s realitou.
HŠ: Která díla islandských autorů vás v posledních letech nejvíce zaujala a myslíte si, že by si zasloužila více zahraniční pozornosti? Ať už díky zajímavým literárním postupům, nebo proto, že Island prezentují v jiném světle či z jiné perspektivy?
HS: Některé z nich by bylo určitě těžké přeložit, nebo dokonce úplně nemožné. Například Megas [4] během celé své kariéry ukazuje Island v novém a často nelítostném světle. Ale je to písničkář, takže překladatel by musel mít po ruce zpěváka a kapelu a dokázat vystihnout jeho specifický projev. A spousta dalších autorů dělá zajímavé věci. Eiríkur Örn Norðdahl vydal dvě knížky, Hans Blær a Einlægur Önd (Upřímný kačer), ve kterých uchopil současnost úplně jinak, než je obvyklé. V poezii se objevili spisovatelé z řad přistěhovalců, jako Elías Knörr, a Kristín Eiríksdóttir patří k našim nejpřednějším a nejoriginálnějším básníkům, ačkoli se momentálně přeorientovala spíš na prózu. Oddný Eir Ævarsdóttir také vždycky napíše něco pozoruhodného a vskutku novátorského. [5] Nejnovější román Bragiho Ólafssona Gegn gangi leiksins (Proti směru hry) je jedna z nejneobvyklejších tragédií, co jsem kdy četl. Za povšimnutí stojí dystopie Merking (Smysl) Fríðy Ísberg, která připomíná seriál Black Mirror. Jeden z našich absolutně nejlepších spisovatelů je určitě Óskar Árni Óskarsson, který se v poslední době čím dál víc věnuje vizuální poezii.
Také by se dalo vždycky vrátit k Látra-Björg, [6] námořnici, tulačce a básnířce 18. století, o jejíž poezii se říkalo, že má čarovnou moc. Nejsem si ani jistý, jestli ji vůbec dostatečně doceňují alespoň Islanďané. Napsal jsem o ní před několika lety román, byl to takový pokus ji víc přiblížit současnosti. Žila v době, kdy poezie byla totéž co čarodějnictví, lidé se jí báli, protože je mohla zabít jedinou básničkou, změnit svou poezií realitu. Dovedla vykouzlit obrázek člověka padajícího z útesu a zároveň to popsat vtipně. Taková byla realita její doby.
Hermann Stefánsson
Hermann Stefánsson (* 1968, Reykjavík) vystudoval literární vědu na Islandské univerzitě v Reykjavíku a na španělské Univerzitě v Santiagu de Compostela. Po studiích působil například jako externí přednášející na své alma mater, redaktor, literární kritik, nezávislý novinář a muzikant. Své první literární dílo, román Sjónhverfingar (Iluze), publikoval roku 2003. Od té doby vydal celkem sedmnáct knih, mezi nimiž lze najít nejen romány, ale i soubory povídek, poezii či rozhlasovou hru. Kromě autorské tvorby se věnuje také překladu ze španělštiny a angličtiny. Pro jeho dílo jsou charakteristické jazykové hříčky a prolínání rozmanitých světů, snu a skutečnosti, vědomí s podvědomím i nevědomím či různých časových rovin, mezi nimiž se jeho svérázní hrdinové pohybují s lehkostí a specifickým humorem. Thriller Algleymi (Nepaměť), z nějž je publikována ukázka v tomto čísle, vyšel roku 2008 a je závěrečným dílem trilogie o spisovateli Guðjónovi Ólafssonovi.
Lucie Korecká
Lucie Korecká (* 1989) vystudovala skandinavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako překladatelka a badatelka se věnuje staroseverské, islandské a faerské literatuře a lidové slovesnosti. V akademické činnosti se zaměřuje na kulturní paměť a různé kulturní koncepty ve středověkých severských literárních pramenech. Do češtiny překládá staroseverské ságy a z moderní literatury mimo jiné romány Steinara Bragiho a Yrsy Sigurðardóttir.
Hana Štěříková
Hana Štěříková (* 1979, Praha) absolvovala skandinavistiku a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde roku 2019 obhájila také disertační práci. V současnosti dokončuje studium moderní islandštiny na Islandské univerzitě v Reykjavíku. Od roku 2016 působí jako odborná asistentka v oddělení skandinavistiky na FF UK, kde vyučuje švédštinu a historickou lingvistiku severogermánských jazyků. Vedle toho se věnuje zpracování přirozených jazyků (NLP) a příležitostně překládá ze švédštiny, staroseverštiny a islandštiny.
Poznámky:
1. Rozsáhlé epické básně lidového charakteru. (Tato i následující poznámky jsou poznámkami překladatelek.) [Zpět]
2. Česky vyšla v roce 2022 jako Dvojité sklo. [Zpět]
3. Zemřela v roce 2020. [Zpět]
4. Islandský hudebník, spisovatel a umělec, vl. jm. Magnús Þór Jónsson. [Zpět]
5. V českém překladu vyšla její kniha Láska v troskách. [Zpět]
6. Björg Einarsdóttir. [Zpět]