Kamila Schewczuková
Volckmer, Katharina. Jewish Cock.
Z anglického originálu The Appointment (Or, The Story of a Cock) (2020) přeložila Daniela Krnáčová.
1. vydání. Banská Bystrica: Literárna bašta, 2022. 95 stran.
Katharina Volckmer je německá spisovatelka žijící v Londýně. Identita autorky hraje pro útlou novelu Jewish Cock klíčovou roli: přestože kniha není autobiografická, tematizuje identitární zkušenost mladé Němky v londýnském křesle židovského chirurga. Vypravěčka tak promlouvá z expatovské pozice, netrpí však typickým pocitem vykořenění, jak by se dalo očekávat; je spíš naštvaná na německou společnost, jejíž součástí se i přes svou nechuť cítí. Geografický a jazykový distanc v tomto případě nepřináší reflexivní odstup – vypravěčka je ponořená do sebe a neunikne zjednodušování komplexních témat.
Dlouhý monolog stylizovaný jako zpověď doktorovi provádějícímu operaci začíná popisem snu, v němž se vypravěčka vtělila do Hitlera, a pokračuje zesměšněním německého nacismu a německé kuchyně v kontrastu k jejich globálně úspěšnějším italským protějškům. Vyprávění postupuje zdánlivě nahodile a asociativně, nicméně návratnost motivů a jejich rozvíjení i na tak krátké ploše dokazují promyšlenou narativní konstrukci. Podobná lehkost je cítit v humorném pojednávání závažných témat, přičemž jedno je klíčové: holokaust a vztah Německa, či spíše vypravěčky k němu.
Jádro jejího monologu a návratné téma představuje kritika způsobu, jak se německá společnost vyrovnává s událostí holokaustu. „Na hodinách hudby sme tiež spievali ‚Hava Nagila‘ po hebrejsky, doktor Seligman, tridsať nemeckých detí a ani jeden Žid, a my sme spievali v hebrejčine, aby bolo isté, že sme denacifikovaní a plní rešpektu. Nikdy sme však netrúchlili. Miesto toho sme stvorili novú verziu seba samých, v každom smere hystericky nerasistickú a popierajúcu akúkoľvek odlišnosť. Zrazu zostali iba Nemci.“ (21‒22) A stejně jako novou verzi sebe samých vytvořili podle vypravěčky Němci i novou verzi Žida: „magické stvorenia s čarovným práškom sypajúcim sa z každého vášho otvoru, s mimoriadnym intelektom“. (21) Nerealistická představa ale Židy prakticky umrtvila, odebrala jim možnost být obyčejnými lidmi a vlastně je uvrhla do historie. I doktor Seligman se stává takovou mytickou bytostí: vypravěčka z něj vídá pouze řídnoucí vlasy na temeni, doktor nemluví a koná magii v oblasti plastické chirurgie. Jeho přítomnost je z hlediska vyprávění symbolická, autorka na něm ironicky demonstruje tradiční pozici Němců ve vztahu k Židům: Seligman je opět objektem, který má vypravěčka pod kontrolou a nepouští ho ke slovu.
Přestože se protagonistka stylizuje do role bojovnice se společenským systémem a jeho tradicí, její boj se mnohem spíše odehrává uvnitř ní samé. Nebojuje s opresivními konzervativci, ale se společenskými a kulturními rezidui, která přejala a ta se v ní zakořenila ve zjednodušené podobě. Tento zápas je stejně vnitřní jako monolog k pomyslnému chirurgovi, který existuje jen v její výpovědi, ona sama jej konstruuje ve své řeči. Pro interpretaci, že boj hrdinky je individuálním zápasem, svědčí veskrze pozitivní přijetí knihy, a to i v Německu. Volckmer neprovokuje, zřejmě by sice chtěla, ale její kniha má jiný efekt. V rozhovoru pro slovenský Denník N [1] vyjadřuje překvapení, a snad až zklamání nad pozitivním přijetím knihy: „Z reakcií v Nemecku som mala dosť obavy, ale bála som sa zbytočne. Žiadny škandál moja kniha nevyvolala.“ Stejně jako hrdinka její knihy má i autorka až nutkavou potřebu se vymezovat – zřejmě ale není proti komu, protože jejími cílovými čtenáři jsou většinou lidé smýšlející stejně jako ona. Vulgarita v knize je mírná a vtipná, místy trochu na sílu: představa sexu s Hitlerem nebo Hitlera v pyžamu není šokující, ale prostě jen na hraně trapnosti a samoúčelnosti. Také „hnus“ zůstává převážně ve sféře imaginárního a je decentní v porovnání s tím, co nabízí současná slovenská literatura, do jejíhož kontextu překlad vstupuje.
Právě spojování holokaustu s vlastní tělesností a sexualitou Volckmer v rozhovoru pro Guardian [2] označila za tabuizované. Přitom tělo a holokaust je téma typické (traumatizované tělo, tělo jako nástroj moci), předmětem debaty se stala již i prostituce a znásilňování v koncentračních táborech. Pro Volckmer je ale klíčové slovo „vlastní“ – tělo a sexualita. Druhým zásadním tématem knihy je totiž trans identita. Hrdinka se vrací ke vzpomínkám na rodiče, jejich těla a vlastní pocit nepatřičnosti a nepohodlí ve vlastním těle, řeší genderovou otázku a role ve svém milostném životě a fantazíruje o penetraci židovským penisem – ten si nakonec nechá vyrobit a aplikovat na vlastní tělo právě doktorem Seligmanem. Stává se Emilem, čímž také řeší svůj komplikovaný vztah k mrtvému staršímu bratrovi, kterého nikdy nepoznala. Obě klíčová témata se týkají identity, ale i mocenských vztahů mezi lidmi (a také mezi lidmi a světem) a pro vypravěčku jsou zjevně stejně důležitá. Když vypráví svůj příběh, musí zahrnout obě a nutně i propojit jedno s druhým. Nečiní tak jen na první pohled výstředním obrazem sexu s Hitlerem nebo orgasmem při myšlení na holokaust, ale také citlivěji přes témata lásky, strachu a smrti.
Volckmer, ač Němka, napsala knihu původně v angličtině. Nemateřský jazyk jí poskytl určitý distanc a lehkost; německá slova používá jen pro ilustraci kontextu. Slovenský překlad se dobře vyrovnává i s metaforami a obraznými vyjádřeními: „(…) neverím, že z rúk či z kože možno veci naozaj úplne zmyť. Než sa dostanete k vode, čosi nevyhnutne presiakne do vášho obehu, a tak sa naše žily pomaly napľňajú cudzími príbehmi, cudzou špinou, farbami a krikom. Pod kožou nosíme cudzie zlomené srdcia, ktoré jedného dňa všetko uzavrú, zastavia náš krvný obeh a všetko v nás vybuchne v poslednom okamihu zúfalstva.“ (93) Ke zpovědnímu charakteru textu se hodí i dlouhé věty nabalující na sebe další a další obrazy.
Překladatelské rozhodnutí vybrat po vzoru amerického vydání pro titul anglofonní sousloví figurující u originálu záměrně v podtitulu (a to jen slovem cock) je ale na pováženou a podporuje marketing knihy jako „šokující“. V souladu s tím se na druhé straně obálky píše o „provokativním debutu“.
V anotacích i recenzích skloňované literární vzory jsou příznačné. Slovenská anotace pracuje s odkazem na Rakušana Thomase Bernharda („spoveď (…) ostrá ako Bernhardove žiletky“), jiné recenze vyzdvihují analogickou kompozici knihy a Portnoyova komplexu (1969, č. 1992) Philipa Rotha, postava milence K zase připomene Kafkovy hrdiny. Na křiklavé obálce slovenského vydání se kromě pochvalné citace Iana McEwana objevuje i spisovatelka Chris Kraus, autorka knihy I Love Dick (1997, č. 2018), s podobně sebestřednou hrdinkou a provokativním názvem. Jewish Cock se tak ocitá v dobré společnosti autorů tematizujících problémy s identitou a odrážejících i širší rámec společnosti; Volckmer však s podobným vykročením od vlastní identity ke společnosti zápasí toporněji a méně zdárně, zůstává totiž místy příliš v zajetí zjednodušených kulturních vzorců.
Poznámky:
1. Ballová, Denisa. „Skúma sexualitu cez holokaust a Hitlera, Katharina Volckmer napísala provokatívny debut, ktorý Nemci nechceli vydať“. Denník N 11. listopadu 2022. https://dennikn.sk/3099787/skuma-sexualitu-cez-holokaust-a-hitlera-katharina-volckmer-napisala-provokativny-debut-ktory-nemci-nechceli-vydat/. Citováno 24. března 2023. [Zpět]
2. Hunt, Elle. „Katharina Volckmer: ‚Germans say they’ve dealt with their past. But I don’t think you can’“. The Guardian 3. září 2020. https://www.theguardian.com/books/2020/sep/03/katharina-volckmer-the-appointment-interview-germany. Citováno 24. března 2023. [Zpět]