Rozhovor s Petrem Janušem a Jaroslavem Tvrdoněm vedli Jan Musil a Jakub Vaněk
Rubato je malé nakladatelství, jehož ediční plán se řídí výhradně vkusem dvou zakladatelů, Petra Januše a Jaroslava Tvrdoně. Jejich pojetí edice překladové literatury, která nás zajímala především, je volnější, než bychom si byli bývali přáli. Mluvili jsme ale také o spolupráci s překladateli, sazbách a dalších problémech tuzemského literárního provozu či o tom, proč provokovat a jak být živým nakladatelstvím.
Jaroslav Tvrdoň: Kdybych ten rozhovor vedl sám se sebou, zeptal bych se úplně na jiný věci. Vy se ptáte, jak vnímáme celou tu edici a tak. Ta otázka je fajn, ale já to jako edici nevnímám vůbec. To jsem si vlastně uvědomil, když jste s tou otázkou přišli. Dřív bych to asi nějak zaobalil, ale v zásadě to tak skutečně nevnímám. Prostě to jde dopředu a je mi to úplně jedno. Lidi v tom vidí tu edici Světová četba nebo se ptaj: „Proč nemáte víc současných spisovatelů a spisovatelek?“ Je to proto, že to vlastně nemá ten koncept, ani ho to mít nemůže. Je to náš individuální vkus a je v tom určitá náhoda, není to plánovaný projekt.
Jan Musil: Změnilo se něco na tom, že vydáváním Handka a dalších svých oblíbenců takzvaně splácíte dluhy?
Petr Januš: Určitě. Je to teď asi víc na doporučení. Když začínáš, volíš si knihy sám. Překladatelé tě neznají. Ti známí nás začali oslovovat až po několika letech. V zásadě jsou dva způsoby, jak vybíráme nové knihy. Jednak si je hledáme sami, jednak si necháváme doporučovat knihy od překladatelů a překladatelek, kterých si vážíme. Jmenovat můžu třeba Víta Kazmara. Ten nám něco přeložil a několik titulů doporučil. Nebo Václav Jamek, který jednou přišel na Knihex a říkal, že už je v důchodu a že má velkou knihovnu, ze které četl asi jenom šest procent, ale při celkové kapacitě asi třiceti tisíc svazků to jistě není málo, a že by pro nás něco přeložil. Obecně se orientujeme na překladatele, o kterých už něco víme. Přeložená kniha není reference. Nevíš, jak mu tam zasahoval redaktor nebo redaktorka.
Jakub Vaněk: A jakého typu jsou ty reference?
PJ: Asi se to dá nazvat oborový věhlas. To se k tobě nějak donese.
JT: Kdo jak dodává, v jaký kvalitě a kdy, jak se s ním jedná… S některými je problém, že nechtějí překládat jen pro nás! Jako třeba Věra Koubová.
PJ: S Věrou Koubovou byla asi nejlepší spolupráce vůbec. Vedle knih Huga Balla Tenderenda fantasta a Flametti aneb O dandysmu chudých pro nás překládala Handkův Velký pád, a ještě pak udělala redakci knihy Úzkost brankáře při penaltě. Naučila mě tehdy, že jako redaktor musím pracovat s originálem a srovnávat větu po větě, už jen kvůli tomu, že i ten nejlepší překladatel může jednoduše něco přehlédnout a udělat chybu. Od té doby je to naprostá samozřejmost, ale v jiných nakladatelstvích se to myslím moc nedělá. Výborná spolupráce je například taky s Pavlem Novotným nebo s Martinem Pokorným, to jsou skvělí překladatelé.
JM: Vyčítá se vám, že vydáváte málo žen.
PJ: Takhle na nás zaútočil – zcela bezkontextově – Jiří Špičák ve facebookovém komentáři pod příspěvkem ke knize Prekariát: „Pořád tam nevidím žádné ženy. Asi je to koncept.“ Ale on se asi nepídil po tom, že Sráč Sam je žena. Nicméně třeba Martin Pokorný nám doporučoval tři americké spisovatelky, z nichž jsem jednu vybral. Těsně pod stůl mi spadla Djuna Barnes. Od Elsy Aidse jsem dostal doporučení na knihu Muž v jasmínu od Unicy Zürn, ale to je skoro nepřeložitelná kniha, protože jsou tam anagramy, které navazují na děj. Vyšlo to anglicky, ale tam ten překlad vyloženě vožulili.
JV: V edičním plánu máte Vyzbrojena bláznovstvím (Armed with Madness) od Mary Butts.
PJ: Tam jsme se nedohodli s překladatelkou, a ještě kolem toho byly tahanice. Vyřešilo se to nakonec jinak. Mohlo to být před čtyřmi pěti lety, ale vyjde to až letos. Zrovna dneska jsme také domluvili vydání románu Emmy Hennings Das Brandmal (Cejch), snad se zadaří příští rok. Myslím, že to může být opět jeden splacený dluh. V Německu je teď znovu vydávána, vyšlo velké třísvazkové vydání.
JV: Rubato funguje už třináct let, máte za sebou hodně práce – obrozenecké, jak jste často říkali. Vyvíjí se váš pohled na to, co jste udělali? Máte tendenci se nějak ironizovat?
JT: Já to teda neberu vážně vůbec. Když jsme začínali, říkali jsme si: „Něco tady strašně chybí, a když to neuděláme, tak to tady nebude.“ Obrozenectví jsme cítili, ale přešlo nás to. Tady ironie i může být namístě. Po třinácti letech bych neřekl, že děláme obrozeneckou činnost. I když ji asi děláme, už tomu nepřikládám takovou váhu. V podstatě si vážím jenom malejch věcí. Žádný velký cíle.
JM: Máte dojem, že jste nějak proměnili místní literární scénu?
PJ: Můžeme si říkat, že ano, ale to by mohl být spíš sebeklam. Nejsme sami, je tady spousta odvážných nakladatelství, kterých si vážíme. Dybbuk, Triáda, Torst, Fra, Maraton, Opus…
JT: Hodnotim kladně ty malý věci. Nezáleží mi na množství, ale propisuje se to v určitý jemnosti. Přijdou autoři, který to znaj, a chtěj psát, protože to čtou. Mě takhle inspiroval třeba Dauphin. Naše texty hodně dělaj divadla, tam je to dobře vidět.
PJ: Nebo sedíš v hospodě a někdo se tam baví o tom, co jsme udělali. A ty zjistíš, že je to třeba režisér. Že ty knihy přitahujou i lidi z jiných kulturních profesí.
JT: Dostaneš se mezi lidi, bavíš se s nima, seznámíš se, něco se děje, o to jde. Nechtěl bych prostě jenom vydávat knížky. Ale teda jedna věc je po těch třinácti letech pořád stejná – mám dobrej pocit, když vyjde nějakej text, kterej mám fakt rád. Třeba Sciascia, to je miláček.
JV: Proč vydáváte tak málo poezie?
PJ: Zahraniční scéna je pro nás celkem nepřehledná. Jazyk poezie působí hloubkově, takže občas narážíš na jazykové limity, a ne vždycky to dokážeš odpovědně posoudit. Člověk musí znát svoje hranice.
JT: Já tomu třeba fakt nerozumim. O to větší respekt ale chovám k český překladový tradici. Protože hodně věcí, co jsem četl, na mě mělo velkej vliv.
JM: Rubato se přinejmenším implicitně drží určité představy kánonu světové literatury. Můžete ji trochu přiblížit?
JT: Pořád je za tím ta goethovská idea, že něco jako kánon světový literatury existuje. Snažíme se vydávat to, o čem si myslíme, že je to trošku nadčasové. Možná se pleteme, ale to je celkem jedno. Beru to ale pořád prostě trochu sobecky. Kdyby nás bylo v nakladatelství pět, bude náš výběr pestřejší.
JV: Co popisuješ, je čtenářský pohled. Liší se od něj nějak ten nakladatelský?
PJ: Ne. Na tom se shodneme. Orientujeme se dle čtenářského zážitku. Až pak přichází role nakladatele. Inspiraci hledáme leckde. V téhle souvislosti musím upozornit na internetovou stránku Complete Review, kterou spravuje Rakušan žijící v Americe Michael Orthofer. Další taková stránka se jmenuje Writers No One Reads. Tam jsou perly, bizár i klasici.
JT: Občas od jiných nakladatelů slýcháme, že nevědí, co vydávat. S tím rozhodně problém nemáme. Možnosti jsou nekonečný.
PJ: Já kdybych měl deset životů, tak to nestihnu.
JM: A je něco, čeho zpětně litujete nebo co vám chybí?
JT: Mě sere jediná věc: děláme dost vážnou literaturu. Za mě víc Wilcocka a Themersona. To je vtipný a lehký. A pak bych chtěl celýho Sciasciu, rozhovory, esejistiku…
PJ: Já bych se ještě podíval na Alberta Cosseryho. A Michaux. Nebo Jukio Mišima – překladatelce dvou dosud vydaných knih jsem teď nabídl překlad tetralogie, kterou Mišima publikoval v posledních letech života. Tak doufejme, že se to podaří dotáhnout.
JM: Jak jste se sami chlubili, neznámý muž – byl jsem to já – kdysi na Knihexu označil Rubato za nejživější nakladatelství. Vnímáte to stejně i teď?
JT: Bylo to živější, dělo se víc věcí. Když jsme chtěli s Rubatem končit, říkal mi Juraj Horváth: „To je těch prvních deset let, klid.“ Ze začátku jsme chtěli provokovat, pak jsme z toho ubrali, ale kdyby nás to furt nedráždilo, nedělali bychom to. Někoho tim pošťouchnout, případně úplně nasrat. Bez toho to podle mě nemá moc smysl. Provokovat lidi, aby trochu mysleli, byli samostatnější, vysrali se na nějaký pravidla. To mě naučil hodně S. d. Ch. – díky, kámo! Já jsem furt měkkej, málo odvážnej proti němu. On, když je potřeba do něčeho kopnout a rozbít to, on to rozbije. Já bych se zamyslel, jestli nedojde k nějaký škodě, jestli někomu třeba neublížim…
JM: Do čeho bys dneska kopnul?
JT: Do škol. Tam bych udělal revoluci. Převzetí vlády studentů nad školama. Robert Krumphanzl už před několika lety říkal, že ho jedna věc strašně irituje na Filozofický fakultě – že tam zničili odborníky, že nemá žádný lidi, kterým by mohl svěřit edici a zvládli by ji po technický stránce. Věda tam je rigidní, ale nevychovávaj lidi, kteří by dělali tuhle práci, která je taky důležitá. Na fildě mě vždycky sralo, že jako student tam nemůžeš nic. Nefunguje tam žádný studentský nakladatelství, nemaj spolupráce s někým, kdo by něco fakt dělal.
JV: Co teď Rubato chystá?
PJ: Vedle toho, o čem jsme mluvili, chystáme román Huga Clause Smutek Belgie, který čítá asi osm set stran. Kritika ho přirovnávala k Plechovému bubínku. Potom výbor z povídek Kjella Askildsena, významného norského prozaika, který se na svět kolem sebe dívá očima zahořklého starce a nemilosrdně ho glosuje. Vyjde také výbor z Kurta Schwitterse, který připravuje překladatel Pavel Novotný. Schwitters byl osoba zvláštního ražení, vždy na okraji něčeho. Chodil po ulici a neustále se díval pod nohy a z toho, co viděl, sbíral různé materiály, které potom kombinoval do koláží. Pro české čtenáře bude jistě zajímavé, že Kurt Schwitters navštívil v roce 1921 Prahu v rámci dadaistického turné se svým kolegou Raoulem Hausmannem. A nakonec z těch překladových titulů zmíním Leviatana Vitomila Zupana, popis situace člověka vězněného na začátku padesátých let, kdy se vybočující jedinec mohl dostat do průseru na Východě, na Západě i v nezařazené Jugoslávii, což byl právě Zupanův případ.
JM: V jakých nákladech vydáváte?
JT: Mišimova Zpověď masky byla odhadem asi dvanáct set kusů, to jsou největší náklady, ale pořád strašně malý. Podobně byly Rozhovory s odpornými muži a dotisklo se podle mě stejné množství. Trošku to ale klame. Dost jsme se na tom poučili u knihy Vzpoura přichází, protože jak to četli anarchisti a měli to jako takovej samizdat, tak si to najednou koupili. To byla nejrychleji prodaná knížka, kterou jsme dělali. Většina nákladu zmizela během dvou měsíců, takže jsme řešili, jestli to nemáme dotisknout a v jakým množství, a pak jsme tak dlouho váhali, až jsme se na to vykašlali. To bylo dobře, protože pak byl útlum a prodávalo se to po pár kusech.
JM: Sekli jste se u něčeho?
JT: Circus politicus. Francie prostě nejsou Čechy a Martin Hybler to úplně neodhadl. Na Čechy je tam moc podrobností a historie.
JM: Někde jste označili vaše knihy za bibliofilský paperback. Jak jste přišli na formát hlavní řady a jak do toho zapadají edice trentadue a singolare?
JT: Marek Cimbálník navrhl na základě diskuse s námi ten klasickej menší formát, ve kterém vycházejí naše hlavní překladový tituly. Pak se samozřejmě vyskytl problém, že něco do toho malýho formátu nenarveme. Takže jsme to zvětšili. Spadají tam třeba Dějiny grafického designu nebo Bauhaus. Formát jsem navrhl já, ale s použitím původních prvků. Je o něco širší. Vnitřky řeším já, Marek nedělá sazbu, ale jen úpravu a dělá asi devadesát procent obálek. Pak se ale začaly objevovat menší texty, což se nedalo tisknout v tom původním formátu, takže jsme udělali sešit, třicet dva stran, italsky trentadue. Což se taky nepodaří vždycky udržet. A potom přišlo zase něco, co se nám do toho nehodilo, a tak vzniklo singolare.
PJ: Trentadue mělo hodně náboj aktuálnosti, jsou tam věci od S. d. Ch., dělalo se to rychle.
JT: Ta hlavní řada vychází ze světovky. Marek to přizvednul ze sto šedesáti pěti krát sto patnáct milimetrů na sto sedmdesát šest krát sto třicet pět. Do kapsy se to vleze, ale jen tak tak. Požadavek byl, aby tam mohla vyjít tenká kniha i tlustá kniha, aby se to dalo dobře držet v ruce. Někde je to trochu na hraně, to samozřejmě cejtíš, ale na většinu těch knížek je to asi v pohodě. Nějakou dobu jsme používali hnusnej ofsetovej papír, ale s tím jsme skončili. Zpočátku jsme jako písmo používali Caslon, ale i ten jsme brzo nahradili, protože je hodně kontrastní a blbě se čte. Teď už se písmo tak třicet čtyřicet knížek neměnilo.
JM: Daří se vám adekvátně ohodnocovat lidi? A jaké jsou konkrétní částky odměn za překlad, redakci a korekturu?
PJ: O tom se kdysi, v únoru 2018, mluvilo na debatě v Knihovně Václava Havla. Řeknu, jak je to teď u nás. Za překlad platíme dvě stě až dvě stě dvacet korun za normostranu, když je grant, tak dvě stě padesát. U redakce to bylo donedávna padesát korun za normostranu, teď je to šedesát, opět když je grant, dá se to přizvednout. Korektura byla třicet, teď je čtyřicet. A pak jsou tady překladatelská stipendia, o kterých se ještě v době debaty vědělo málo. Práce překladatelů je ale u nás v evropském srovnání pořád podhodnocená. Před nějakými sedmi lety cena překladu beletrie v Německu vycházela na nějakých pět set korun za normostranu. Česká republika je v odměnách za překlad literatury na chvostu společně s Moldavskem.
JT: Na Umprumce byla ta sazba za korekturu poloviční, to jsem se úplně styděl.
PJ: Ve zmíněné diskusi se Anežka Charvátová obula do nakladatelů, že dávají za redakci třicet korun! To je skandální, když fundovaná osoba dělá redakci textu za takovýhle peníze.
JT: Ta situace je úplně směšná, čistý vykořisťování. Velcí nakladatelé šetří na korektuře, a přitom dávaj statisíce do strojů a do reklamy.
PJ: A pak si manažeři z velkých nakladatelských domů stěžujou, že situace je složitá, protože je malá nakladatelství přeplácejí.
JT: My děláme deset knížek ročně, wow, to jsme je úplně ochromili.
PJ: Ničíme jim ceny. Je to cenová válka a my jsme zkurvili trh. A budeme se snažit ho kurvit dál.
rJT: Změnit to může jen velký nakladatel jako Albatros Media tím, že zvedne honoráře. Jinak se nic nestane. Ale oni k tomu zřejmě nemají motivaci.
Petr Januš
Petr Januš (* 1974, Praha) vystudoval český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2010 založil s Jaroslavem Tvrdoněm nakladatelství Rubato, kde se věnuje redakční a překladatelské práci. Překládá z francouzštiny (J. Cocteau, M. Blanchot, A. Cossery, V. Segalen), němčiny (P. Handke), angličtiny a slovinštiny.
Jaroslav Tvrdoň
Jaroslav Tvrdoň (* 1976, Uherské Hradiště) vystudoval obor teorie a dějiny moderního a současného umění na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Od roku 2010 s Petrem Janušem řídí nakladatelství Rubato. Publikuje eseje o knižním a grafickém designu, o literatuře a výtvarném umění. Věnuje se redakční a editorské práci a výuce dějin grafického designu a typografie. Je autorem knihy povídek Tam nahoře (2005); v roce 2020 vydal ve vlastním samizdatu Officina Praga brožurku Manuál rybářského učně.