Kateřina Sládková
V době, kdy se malé a zdánlivě okrajové studijní obory setkávají s nepochopením a zmítají se na hranici životaschopnosti, si připomínáme důležité výročí jednoho z nich – v roce 2023 uplyne sedmdesát let od založení oboru Indonesistika na Filozofické fakultě UK. Etablované bádání bylo přitom od samého počátku spjato se jménem orientalisty, tlumočníka a překladatele Miroslava Oplta (1923–1998), který by 24. března oslavil sté narozeniny.
Malajsky se začal učit jako samouk na počátku čtyřicátých let. Po druhé světové válce působil v Československém rozhlase, který jej mimo jiné vyslal jako zpravodaje k Mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku. V roce 1949 absolvoval Právnickou fakultu UK. Od roku 1952 pak působil jako vědecký pracovník Orientálního ústavu ČSAV, později vedl jako šéfredaktor časopis Nový Orient. Když v roce 1956 navštívil první indonéský prezident Sukarno Československo, byl to právě Miroslav Oplt, kdo mu tlumočil – a díky následnému pozvání indonéské hlavy státu se mu naskytla příležitost navštívit Indonésii a přednášet o československé literatuře na prestižní univerzitě v Yogyakartě. Až do roku 1966, kdy odešel na místo zahraničního zpravodaje ČTK v Indonésii, Singapuru a Malajsii, přednášel indonéské dějiny, gramatiku indonéštiny a indonéskou literaturu na FF UK.
V kandidátské práci se věnoval dějinám indonéského národního hnutí. Dále tvořil metodické pomůcky k výuce indonéštiny v čele s dodnes relevantní trojjazyčnou učebnicí indonéštiny Bahasa Indonesia (1960). Napsal krásné memoárově laděné knihy, které působí jako malé encyklopedie všeho indonesistického vědění: Návraty na Bali (1985) a Hledání Indonésie (1989). Zcela zásadní význam ovšem mají jeho překladatelské počiny z éry padesátých a šedesátých let – a nutno dodat, že jeho práce dosud tvoří podstatnou část děl převedených do češtiny. Překládal díla prozaiků moderní indonéské literatury, kterými byli Pramoedya Ananta Toer (Na břehu řeky Bekasi, 1962) a Idrus (povídka Piké na rubáš, Světová literatura 6/1963). Věnoval se rovněž překladu poezie a sestavil výbory Pantuny o lásce: Malajská lidová poesie (1954) a Drahokamy v trávě: Indonéské milostné pantuny (1963).
Pantun přitom představuje nejvlastnější básnickou formu malajské (a indonéské) lidové poezie. Může se skládat pouze z jedné čtyřveršové strofy, ale může se jednat i o řetězový pantun, tvořený libovolným počtem strof se střídavým nebo tirádovým rýmem, přičemž se druhý a čtvrtý verš každé sloky opakují jako první a třetí verš strofy následující. Básnický útvar se pak dělí na dvě obsahové části, z čehož přírodní motiv, který se objevuje v prvních dvou verších, čtenáře připravuje na hlavní myšlenku, často na poučení předávané po generace. Pantuny většinou vychází z milostných nebo historických námětů. Některá etnika v souostroví využívala v minulosti jejich skládání i během předsvatebních námluv, a když pantuny souzněly, mohlo dojít ke svatbě.
Zdá se, že Miroslava Oplta si malajština (a později z ní vzniklá indonéština) namluvila právě skrze krásu pantunů, a to již ve třicátých letech. „Za všechno vlastně může pan Henri Fauconnier (…), který byl mnoho let plantážníkem v Malajsku a který o něm v roce 1930 vydal stejnojmennou knihu, jíž vstoupil nejen do literatury, ale i do mého života,“ zmiňuje v Hledání Indonésie. Kniha Henriho Fauconniera vyšla v českém překladu roku 1931 pod názvem Malajsko. Tento moment se stává o to více epifanickým, že se ve zmíněné knize objevují na začátku některých oddílů pantuny bez českého překladu. Oplta zřejmě zaujala melodičnost neznámého jazyka, která následně podnítila jeho další zájem. Pokud budeme parafrázovat výše zmíněná slova, tak v prostředí české indonesistiky za mnohé může pan Miroslav Oplt.