Rozhovor s Brunem Vieirou Amaralem vedla a z portugalštiny přeložila Karolina Válová
Portugalský spisovatel, překladatel a literární kritik Bruno Vieira Amaral navštívil v polovině října 2022 poprvé Českou republiku a při té příležitosti poskytl předkládaný rozhovor. Přijel na pozvání Portugalského centra – Instituto Camões a Oddělení portugalistiky FF UK v rámci projektu Saramagovo dědictví, který k workshopům a přednáškám láká laureáty Saramagovy ceny. Cena nese jméno jediného portugalského nobelisty za literaturu, Josého Saramaga, a od podzimu 1999 je udělována každý lichý rok spisovatelkám a spisovatelům do 35 let za dílo vydané v některé z lusofonních zemí. Amaral ocenění obdržel v roce 2015 za román O prvních věcech.
Karolina Válová: Je náročné být zároveň spisovatelem a literárním kritikem?
Bruno Vieira Amaral: Recenze a literární kritiky již nepíšu pravidelně. Byla sice doba, kdy jsem se psaní o knihách jiných autorů věnoval téměř denně, ale vždy jsem se cítil více jako spisovatel než kritik: spisovatel, který si rád přečte text někoho jiného a hluboce o něm přemýšlí. Tyto pravidelné úvahy byly velmi důležité, podnětné a fungovaly jako jakási posilovna, ve které jsem cvičil, jak vylepšovat vlastní psaní, jak rozvíjet literární nápady.
KV: Váš debutový román O prvních věcech získal mnoho cen a zároveň vyvolal, jak už to bývá, výrazná očekávání. Pro osobitou výpověď vás mnozí novináři nazývali dokonce „mluvčím své generace“ – tedy generace lidí kolem třicítky, kteří začínali rodinné životy a kariéru během finanční krize.
BVA: Nikdy jsem se necítil být mluvčím a za životy a činy naší generace odmítám nést odpovědnost. Uvědomuji si však, nakolik se podobné nálepky hodí novinářům, kteří se věnují zejména kulturní oblasti. Dle mého názoru tvoří spisovatel výhradně svým jménem, bez jakékoli povinnosti zastupovat nejrůznější skupiny či menšiny, na které – mnohdy nesmyslně – společnost dělíme z hlediska věku, genderu, etnika, geografie, majetku, politické či náboženské příslušnosti. Pokud existuje zřejmá identifikace mezi podobnou skupinou a osobností autora, je to zpravidla něco, co sám nemůže zcela ovlivnit. Pokud tuto podobnost nalezneme bezprostředně v díle, tak se jedná o autorovo rozhodnutí – nikdy však nejde o ztrátu svobody či nezávislého hlasu jen na základě podsunutých výkladů určité skupiny.
KV: Dlouhou dobu jste přispíval do různých internetových blogů, například do Circo da Lama, částečně pracujete pro internetové rádio, jste velmi aktivní na sociálních sítích. Vidíte v tom jednu z možností, jak jiným způsobem komunikovat s budoucími čtenáři papírových knih?
BVA: Na sociálních sítích se za až tak aktivního nepovažuji. Blog Circo da Lama skončil v roce 2019. Na svých profilech zveřejňuji zejména to, co mi pomáhá propagovat vlastní práci. Veškerá „nová média“ hodnotím kladně, jako alternativní komunikační kanál a jako výtečný způsob sdílení informací a navazování kontaktů, které by jinak nikdy nevznikly.
Ohledně virtuálního vztahu se čtenáři je to složitější než s komunikací přímou, která probíhá naprosto jinak, pokud vůbec. Specifické prostředí internetu nabízí falešný pocit intimity, dochází k zaměňování autora s hlavním hrdinou a někteří čtenáři jsou přesvědčeni, že můžou legitimně očekávat, nebo dokonce vyžadovat, že se bude spisovatel chovat určitým způsobem. Že budu reagovat podle představ, které si o mé osobě vytvořili během četby knih. A to představuje nebezpečný omyl.
KV: O čem bude vaše další dílo? Půjde opět o román?
BVA: Loni jsem vydal rozsáhlou biografii jednoho z velkých portugalských spisovatelů 20. století, jehož dílo velmi obdivuji, nazvanou Integrado Marginal: Biografia de José Cardoso Pires (Okrajově začleněn: Biografie Josého Cardosa Pirese, 2021). Jeho život tvořily protiklady. Na jedné straně byl uznávaným akademikem, na straně druhé bohém a rváč. Žil ve strachu, že veřejný obraz zastíní jeho literární zásluhy, nelítostně však bojoval za osobní nezávislost. Stejně tak o své práci neustále pochyboval, a zároveň se jí chlubil.
V letošním roce mi vyjde sbírka fejetonů, které jsem uveřejňoval v tisku během posledních šesti let. [1] Rád bych napsal další román, mám různé náměty, ale zatím jsem neměl dost času, abych se jim detailně věnoval. Román je žánr, před kterým se hluboce skláním; vyžaduje mnoho času nejen na psaní, ale též na meditaci a úvahy. Poté ještě potřebuje uzrát.
KV: Kromě dalších ocenění a uznání jste před sedmi lety získal Saramagovu cenu. Jak to ovlivnilo vaši kariéru nebo váš umělecký život?
BVA: Saramagova cena a další literární ceny, které jsem obdržel a kterých si velmi vážím, mě ovlivnily zejména v tom, že jsem se mohl více věnovat psaní. Bohužel v Portugalsku mají literární „trofeje“ obecně nízkou prestiž a s výjimkou Camõesovy a právě Saramagovy ceny – častěji zmiňované při letošním kulatém výročí narození Josého Saramaga – též zanedbatelný dopad na veřejnost. Podobná uznání ale pochopitelně zvyšují prodej knih a umožnují autorům cestovat, účastnit se literárních debat, navazovat kontakty napříč spisovatelskou a nakladatelskou obcí.
KV: Co pro vás znamená osobnost Josého Saramaga a jeho dílo?
BVA: José Saramago se řadí mezi největší portugalské spisovatele. Patřil k nejpřekládanějším i před Nobelovou cenou a zároveň má, kromě Fernanda Pessoy, zesnulého ovšem již v roce 1935, největší zásluhy na internacionalizaci portugalské literatury. Z tohoto posunutí limitů a získání určitého mezinárodního renomé těžíme všichni, i já. Co se týče Saramagovy tvorby, fascinuje mě jeho schopnost vzít staletou literární tradici jako základní matérii a modernizovat ji, učinit ji hluboce osobní. Vypravěči jeho příběhů jsou často vševědoucí – přistupují k tomu ale nedbalým způsobem, který jim umožňuje komentovat děj z různých pozic, skrývat se a zase se odhalovat. Saramago navíc projevil výjimečnou schopnost zavést do vybroušeného a velmi originálního stylu hovorovou nenucenost.
KV: Jak je nyní vnímaná Saramagova tvorba? Přetrvává nálepka více či méně kontroverzního autora? Považují ho mladí čtenáři za „klasika“, nebo za autora, který má co dodat i k nynější situaci?
BVA: Pokud za mladé čtenáře považujeme středoškoláky a vysokoškoláky, pravděpodobně budou za kontroverzní považovat jiné autory a jiná díla. Mnozí zástupci generace starší, kteří by raději viděli Nobelovu cenu v rukou Antónia Loba Antunese, Miguela Torgy nebo někoho jiného, se přes verdikt tehdejší poroty možná ještě nepřenesli. Obecně myslím, že Saramagova díla se čtou méně, avšak zařadit je jako díla klasická do povinné četby znamená dobrý způsob, jak autora „udržet při životě“ pro další generace. Bude to tedy nejspíš ambivalentní, vzniká zde povinnost se s dílem konfrontovat, osvojit si jej a mít na něj názor, ale nejde o spontánní výběr.
KV: Vyskytují se v současné portugalské literatuře nějaké trendy? Chtějí autoři ve svých dílech upozorňovat na problémy společnosti a řešit je, diskutovat o závažných tématech, nebo dávají přednost intimnějším a možná i lyričtějším výpovědím?
BVA: Portugalská literatura roku 2022 a roků předchozích se podobně jako vesmír čím dál více rozpíná a rozptyluje všemi směry. Je stále atomizovanější. Nenacházím žádný dominantní estetický trend, převažující téma ani literární žánr, který by vyčníval. Podobně jako jiné literatury, které jsou mi jazykově dostupné, se vyznačuje obrovskou rozmanitostí přístupů a metod. Mnohdy se jedná o experimenty, ale i to mi přijde skvělé. Jistě jde o odpovědi na realitu, v níž se nachází svět složený z mikrosvětů a ze sociálních bublin. Někteří autoři na sebe budou vždy strhávat pozornost, protože mají specifický, snadno rozpoznatelný rukopis, jako Valter Hugo Mãe [2] nebo Gonçalo M. Tavares.
KV: Velmi oceňované současné autorky jako Isabela Figueiredo nebo Dulce Maria Cardoso ve svých románech znovu otevřely téma takzvaných retornados, tedy navrátilců z bývalých afrických kolonií, a obecně postkoloniální problematiku. V její reflexi má Portugalsko ještě určité dluhy. Dají se splácet i prostřednictvím umění? Vy jste ostatně ve své první knize upozornil na podobně silnou tematiku, život v sociálně vyloučených lokalitách…
BVA: Nelze popřít, že literatura má výraznou společenskou funkci a překračuje hranice, které vytýčily historické vědy a žurnalistika. To jí umožňuje hlouběji reflektovat i témata, která jsou stále velmi bolestivá. Činí tak ale – nebo by měla činit – z ničím neomezovaného, ryze osobního pohledu. U významných autorek, jako jsou Isabela Figueiredo a Dulce Maria Cardoso, se mi zdá nejzajímavější vyprávěcí hlas, osobní pohled, konstrukce způsobu vidění světa. Vybrané téma už pro mne tolik zajímavé není, protože literární témata vznikají ve většině případů nahodile. Ano, napsal jsem o fiktivní chudinské čtvrti Bairro Amélia, protože jsem se náhodou narodil na podobném místě na okraji Setúbalu. Nechal jsem se inspirovat důvěrně známým prostředím, vlastními prožitky a tím, co jsem během jedné fáze života denně viděl kolem sebe.
KV: Co obecně by si podle vás evropská společnost ráda přečetla po globální pandemii a během energetické krize? Potřebuje prostřednictvím knih dodat více naděje nebo životní síly?
BVA: Popravdě – nemám ponětí. Tématem toho, co chtějí lidé číst, se zabývají především marketingoví specialisté a vydavatelé. Spisovatel, pokud není zároveň politikem nebo sociologem, se nemusí starat o nic – respektive se musí starat jen o to, co chce napsat.
Bruno Vieira Amaral
Bruno Vieira Amaral (* 1978, Barreiro) je portugalský spisovatel, překladatel a literární kritik. Vystudoval moderní a současnou historii na Univerzitním institutu v Lisabonu. Na svých blozích neúnavně píše pro početné internetové publikum. Čtenáři jej hodnotí především jako skvělého pozorovatele, který popisuje skutečný a syrový stav věcí. Oceňují, že jeho vyprávění přináší komplexní obraz postavený na pevných základech. Přestože autorova díla používají jednoduchý jazyk, dokážou čtenáře překvapit experimentální strukturou či humorným a ironickým nádechem.
Za debut As primeiras coisas (O prvních věcech, 2013) získal několik literárních cen. Po rozsáhlém prologu o návratu do čtvrti následuje slovník, v němž jsou podle abecedy seřazeny jednotlivé příběhy, místa a témata. Každé z hesel má jiný rozsah i jinou podobu, od stručných zmínek přes výčty až k několikastránkovému textu. S druhým románem Hoje Estarás Comigo no Paraíso (Dnes se mnou budeš v ráji, 2017) se stal finalistou prestižní ceny Oceanos. Vedle vlastní tvorby, čítající dnes tři romány a několik povídkových sbírek, Amaral také překládá a díky obsáhlé eseji Guia Para 50 Personagens da Ficção Portuguesa (Průvodce po 50 osobnostech portugalské prózy, 2013) a životopisu Josého Cardosa Pirese Integrado Marginal (Okrajově začleněný, 2021) se řadí i mezi literární kritiky. V roce 2020 získal Cenu Camila Castela Branca za nejlepší povídku.
Karolina Válová
Karolina Válová (* 1979) vystudovala portugalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v disertaci se věnovala domům v portugalských románech druhé poloviny 20. století. Na téže fakultě vyučuje literární předměty na Ústavu románských studií. Je zakladatelkou akademicko-kulturního projektu 100 František/Jorge Listopad, který v roce 2021 vyústil ve stejnojmennou kolektivní monografii. Přispívá články o literatuře a o hudbě do A2, Plavu a na portál iLiteratura.cz. Je členkou kolektivů Rusty Illusions a Zaniklé pražské kluby. Pořádá výtvarné výstavy na téma rez a organizuje literární večery. Občasnou vlastní poetickou tvorbu publikovala v Ravtu, Psím víně a v Manifestu úzkosti. Obecně fandí DIY aktivitám a experimentální hudbě.
Poznámky:
1. O Segundo Coração (Druhé srdce, 2022) – vyšlo po uskutečnění rozhovoru. (Pozn. KV.) [Zpět]
2. V portugalsky mluvícím prostředí si autor přeje uvádět své jméno s malými písmeny jako valter hugo mãe. (Pozn. KV.) [Zpět]