Jan Zikmund
Vloni uplynulo rovných sto let od prvního vydání jedné z nejproslulejších básní moderní poezie, Pusté země T. S. Eliota. Při té příležitosti publikovalo nakladatelství Argo nový překlad, jehož se ujal Petr Onufer. Jak se jeho převod náročné básnické skladby liší od předchozích překladů a v čem je překonává, rozebírá v následujícím textu Jan Zikmund. Dotýká se v něm rovněž dosavadní recepce Onuferova překladu a přibližuje, jak rukopisná verze originálu krystalizovala do výsledné podoby.
Mám snad říct, že jsem šel za šera uličkami
a pozoroval kouř, jenž stoupá z dýmek
mužů, co sedí sami v košilích u oken?
– T. S. Eliot, Milostná píseň Alfréda J. Prufrocka (přel. Jan Vladislav)
Je to lákavá představa: básník T. S. Eliot (1888–1965) se zkraje letošního ledna zatoulá na spoře osvětlený Žižkov. Když sejde z kopce, nahlédne do oken beznadějně plné Čítárny Unijazz, kde anglista Martin Hilský, jako vždy v černém, vypráví o novém českém překladu jeho básně The Waste Land. Nato zvědavec z ulice poslouchá Petra Onufera, autora překladu, číst verše „o neskutečném městě“ a „strachu v hrsti prachu“ za hudebního doprovodu Jana Tomáše.
Jak Pustá země nyní v tuzemsku žije – možná víc než jinde na světě –, by nejspíš překvapilo i Eliota. Dočkala se umístnění na čele novinových anket o knihu roku 2022 i podrobných recenzí. Třebaže jde o rozsáhlou, pověstně náročnou, století starou báseň, na křtu Onuferova překladu se těsnali nejen anglisté, ale i překladatelé, studenti, básníci, prozaici. Jako by šlo o opožděné vyrovnání za období první republiky, v níž se čeští básníci i překladatelé poezie orientovali spíše na Francii a namísto Eliota byl v kursu Guillaume Apollinaire.
Eliot Pustou zemi napsal krátce po první světové válce, ale v Československu vycházela v celku až po válce druhé – roku 1947 vyšel v nakladatelství B. Stýbla překlad Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého. Dvacet let nato vydal Odeon solidní překlad Jiřího Valji pod názvem Pustina. Na přelomu tisíciletí se s básní, vydanou tentokrát jako Zpustlá země, nepříliš úspěšně utkal Zdeněk Hron. Arnošt Vaněček a duo Jiří Kolář – Jiří Kotalík mimoto přeložili jednotlivé oddíly básně (prvý 1930–1931, druzí 1946–1947) a existují také dva překlady slovenské.
Onufer tedy nepostupoval pustou zemí bez kompasu, ale mohl částečně navázat na předchůdce. Zároveň jej jistil soubor rádců, jak dokládá závěrečná poznámka překladatele. V ní za konzultace děkuje nejen Hilskému a odpovědnému redaktoru Štěpánu Noskovi, ale i dalším anglistům-překladatelům Marianě Machově a Martinu Pokornému nebo básníkům Petru Hruškovi a Miloslavu Topinkovi. A pomohla i zevrubná znalost autorova díla: Onufer dříve podnítil a posléze redigoval vydání nového překladu Čtyř kvartetů (1943, č. 2014, přel. Martin Hilský) a rozšířeného výboru z Eliotovy esejistiky Křesťan – kritik – básník (2019, viz recenze v Plavu 5/2020), na němž se podílel i překladatelsky.
Možná i proto je Pustá země v jeho podání přístupná, a přitom přesná. Působí současně, aniž se odklání od originálu. Projevuje cit pro formu básně, pro její vnitřní puls. Onufer jako by si během překladu neustále opakoval Eliotovu mantru, že „báseň či úryvek básně se obvykle realizuje jako určitý rytmus, a teprve pak dostává slovní výraz, a že tento rytmus může vést ke zrodu myšlenky a obrazu“. Onuferovo porozumění vnitřním zákonitostem básně se projevuje v sotva postřehnutelných, zdánlivě nepodstatných drobnostech – a právě na taková místa se v článku zaměříme, neboť o překladu řeknou víc než obecné recenze.
Pod dohledem amerického básníka Ezry Pounda, kterému báseň posléze dedikoval, stvořil Eliot složitou, ale nikoli těžkopádnou báseň. Už slavné úvodní verše mají spád:
April is the cruellest month, breeding
Lilacs out of the dead land, mixing
Memory and desire, stirring
Dull roots with spring rain.
Báseň okamžitě překvapuje: očerňuje jaro. A nevšední, až rouhavé tvrzení zrcadlí vizuální rovina – Eliot odtrhl přísudky („breeding“, „mixing“, „stirring“), jež osamostatnil na koncích veršů, od předmětů vět („Lilacs“, „Memory“, „roots“), které umístil na nové verše. Vzniklé přesahy mohou čtenáře zaskočit podobně silně jako básníkova neochota oslavovat konec zimy, potažmo návrat života. Přesahy zároveň báseň pohánějí: po přečtení sloves oči kvapně kloužou na následující verš, aby zjistily, co vše má krutý duben na svědomí. Propletené věty na začátku básně mají skoro až hypnotický účinek. Nejen v angličtině, ale i v Onuferově překladu:
Duben je nejkrutější měsíc, plodí
šeříky z mrtvé země, mísí
paměť a touhu, budí
jarním deštěm mdlé kořeny.
Doslovně přeložit smysl těchto veršů není obtížné. U prvního souvětí Pusté země jde ale rovněž o zachování symetrie, sevřenosti, libozvučnosti, svižného toku originálu. To zjevně nepostřehl Hron, který druhý verš zatížil kostrbatým „promíchává“, a souměrností anglických sloves se příliš nezabývali ani Hauková s Chalupeckým. Valja vykročil správně, když rovněž zvolil dvouslabičná slovesa, jenže pak souvětí zakončil neobratným spojením „vznítí / (…) z otupělosti“, ve kterém má podstatné jméno stejně slabik jako celý čtvrtý verš originálu. Nejspíš chtěl napodobit identické rýmy tvořené koncovkou „-ing“ (u Valji se rýmují slabiky „tí“ a „ti“). Onufer zvolil ladnější, méně nucené řešení, když se o rým na konci prvního a třetího verše starají slovesa se stejným počtem slabik („plodí“ a „budí“), s nimiž je asonancí provázán i konec druhého verše („mísí“). Rýmem (tentokrát vnitřním) navíc překladatel pokračuje i v následném verši: „Zima nás hřála, přikrývala“.
Na začátku Pusté země básník užívá množné číslo („nás“), a popisuje tak kolektivní (nikoli pouze individuální) pocit otupělosti, zklamání, deziluze. K větší míře neosobnosti Eliota vehementně tlačil Ezra Pound. Ten podpořil vyškrtnutí vzpomínky na flám v Bostonu, kterou měl první oddíl Pohřbívání mrtvých původně začínat, a nezamlouvala se mu ani řada dalších pasáží, z nichž cítil autobiografičnost či vliv romantismu: kupříkladu spojení „sněhem zapomnění“ či „na horách se člověk cítí volný“, která ale Eliot nakonec v básni ponechal. [1]
Nelze tak říct, že Eliot bezvýhradně přijal všechny Poundovy zásahy, jak napsali alespoň dva recenzenti Onuferova překladu. Některé revize jej nepřesvědčily – a není ani vyloučeno, že v ojedinělých případech plně neporozuměl Poundovým zkratkovitým poznámkám připsaným k rukopisu. Nebýt Pounda, byla by Eliotova báseň značně odlišná (a dvakrát delší). Rovněž ale platí, že by vypadala mírně jinak, kdyby se Eliot radami svého přítele řídil nekriticky.
Například by v ní asi chyběla nesmírně dynamická pasáž z Partie šachu, druhého oddílu básně, která se dotýká jednoho z klíčových témat Pusté země – neschopnosti komunikace a snad i jejího nedostatku. Citovat ji lze i bez objasnění kontextu:
‘My nerves are bad to-night. Yes, bad. Stay with me.
Speak to me. Why do you never speak. Speak.
What are you thinking of? What thinking? What?
I never know what you are thinking. Think.’
Když tyto verše četla Eliotova první žena Vivienne, neskrývala nadšení a do rukopisu velkými písmeny připsala: „VÝTEČNÉ“. [2] Vivienne představovala první čtenářku Eliotových básní a na rozdíl od Pounda nabádala manžela k autentičnosti: „Buď osobní,“ kladla mu na srdce. Možná právě díky její pochvale Eliot tuto scénu nevyškrtl. Poundovi totiž připadala moc realistická – nejspíš cítil, že Eliot až příliš čerpá z osobního života. [3] Zkušeností s partnerskými rozepřemi měl Eliot dost. Jeho první manželství, které již v dané době provázely vážné problémy, nakonec skončilo pochmurně (Vivienne dožila v blázinci). V roce 1921, kdy napsal většinu Pusté země, se Eliot vinou přepracování i starostí o často nemocnou ženu zhroutil, a třetí až pátý oddíl básně tak napsal během tříměsíčního ozdravného pobytu ve Švýcarsku.
Citovaný úsek psal ještě před zhroucením a sálá z něj napětí. Krátké, někdy i jednoslovné věty. Naléhavé otázky. Opakování slov. Valja jej převedl takto:
„Dneska mě zlobí nervy. Zůstaň u mne.
Mluv se mnou. Nikdy nemluvíš. Tak mluv.
O čem to přemýšlíš? Nač myslíš? Nač?
Já nikdy nevím, na co myslíš. Mysli.“
V češtině zní pasáž o poznání mírněji, uhlazeněji. Valja se zřejmě domníval, že Eliot napsal tento rozčilený monolog v blankversu, nerýmovaném jambickém pentametru, a chtěl jej napodobit. Jenže originál není tak pravidelný, jak se zdá: druhý verš úryvku není blankvers, třebaže má deset slabik, a odchylku v rytmu najdeme i na konci prvního verše. Valja zde tedy byl důsledný možná až příliš – aby dodržel metrum, musel například obětovat krátkou větu „Yes, bad“, která by první verš natáhla.
Onufer v tomto případě zvolil jiný přístup: dal sbohem vázanému verši a snažil se, aby promluva zněla v češtině autenticky:
„Dneska v noci mám nervy nadranc. No ano, nadranc. Zůstaň u mě.
Mluv na mě. Proč nikdy nemluvíš? Mluv.
Na co myslíš? Co myslíš? Co?
Nikdy nevím, co si myslíš. Mysli.“
Překlad je jadrnější a přímější než překlad Valjův. Už jen spojení „nervy nadranc“ zní úderně, naléhavě. Onufer si mohl dovolit být víc doslovný – upřesňuje čas („dneska v noci“), zatímco Valja již tento údaj do deseti či jedenácti slabik nevměstnal. Překladatel také napodobil zajímavé místo v originálu, kdy promlouvající chrlí otázky v tak rychlém sledu a tak zoufale se dožaduje odezvy, že mu přestává být rozumět („What thinking?“). I v českém překladu z otázek ve třetím verši postupně odpadávají slova, až nakonec zbude pouze „Co?“.
Zatímco Vivienne tolik nadchl živý záznam partnerské pře v Partii šachu, samotný autor byl patrně doopravdy spokojený jen se závěrem básně. Opakovaně význam Pusté země shazoval a v dopise spisovateli Fordu Madoxu Fordovi se dokonce zmínil, že báseň obsahuje jen asi třicet opravdu dobrých veršů, načež Forda vyzval, aby je zkusil najít. V návazném dopise pak napsal, že měl na mysli „píseň připomínající kapání vody“ z pátého, závěrečného oddílu Co řekl hrom. [4] Její začátek předkládáme nejprve v originálu:
Here is no water but only rock
Rock and no water and the sandy road
The road winding above among the mountains
Which are mountains of rock without water
A zde v Onuferově podání:
Není tu voda, nýbrž jen skála
skála a žádná voda a písečná cesta
cesta, jež se klikatí mezi horami
ty hory jsou než skály bez vody
Ostřílení veršotepci ihned postřehnou užití epanastrofy, básnické figury založené na opakování slov či slovních spojení na konci jednoho a začátku následujícího verše. Aby Onufer převedl epanastrofu do češtiny, musel zachovat stejný slovosled jako originál. To se mu povedlo, a české verše jsou tak navzájem provázané jako u Eliota. Uspořádání veršů klade důraz na klíčová slova: skála, cesta, hory a (žádná) voda.
Valja zjevně epanastrofě nepřikládal velkou váhu. Jeho překlad v důsledku toho nepůsobí tak čistě jako Onuferův – zbytečně zvýrazňuje přívlastky („klikatá“, „skalnatých“). A co hůř: zatímco v angličtině a v Onuferově verzi se opakování slov opodstatňuje epanastrofou, u Valji působí dvojnásobné užití slov „cesta“ a „horách“ mírně rozpačitě, ne-li kostrbatě:
Není tu voda, ale jenom skála
ne voda, skála a v ní cesta pískem
klikatá cesta vinoucí se v horách
skalnatých horách, v kterých není voda
Pustá země se chová trochu jako tekuté, pohyblivé písky: čím víc si člověk o básni zjišťuje, čím usilovněji se pokouší poskládat z nesourodých fragmentů smysluplný celek, tím bezradněji si může připadat. Pro překladatele to znamená riziko – může jej natolik vysílit obsahová náročnost a neuchopitelnost básně, ono neustálé střídání hlasů a registrů, že již nevěnuje potřebnou pozornost všem jejím formálním aspektům. Petr Onufer se s touto výzvou vypořádal výborně, několika sporných rozhodnutí se ale dopustil i on.
Jazyková úspornost, o niž v překladu usiluje, má své hranice: ve větě „A ještě jako děti jsme byli u bratrance / arcivévody“ například není zcela jasné, zda jde o bratrance dané mluvčí, či o bratrance arcivévody. Rovněž škoda výše citovaného verše „ty hory jsou než skály bez vody“, jenž patrně obsahuje chybu z nepozornosti (mělo být: „nejsou než“, „nic než“, popřípadě „jsou jen“) – nešlo-li tedy o nepovedený pokus, jak z verše ukrojit slabiku.
Další drobné vady Onuferova překladu popsal v recenzi pro Tvar anglista Zdeněk Beran, leč ne vždy s ním jde souhlasit. Okomentoval například pasáž z druhého oddílu, kde se mluvčí vrací k nepříjemné výměně názorů s Lil. Verš „If you don’t like it you can get on with it, I said“ by Beran raději přeložil: „Jestli ti to nejde pod nos, tak s tím něco dělej, povídám.“ [5] Avšak Onuferova varianta („Klidně se tvař, jak chceš, povídám já“) je přesná a logická (věta je reakcí na Lil, která se na mluvčí „zle koukla“). Navíc zní přirozeněji – těžko si dnes někoho představit, jak v zápalu hádky sáhne po frázi „jestli ti to nejde pod nos“. A zrovna v tomto úseku básně Eliotovi záleželo na věrném zachycení současného hovorového jazyka (proto nakonec škrtl svou větu „No, ma’am, you needn’t look old-fashioned at me“ a nahradil ji návrhem, který vymyslela Vivienne). [6]
Petr Onufer nepochybně těžil ze starších českých a slovenských překladů. Možná se místy (i podvědomě) inspiroval dobrými řešeními, ale především – poučil se z chyb svých předchůdců. Jeho Pustá země není jen novým překladem, ale zároveň i redakcí překladů předešlých. Každopádně jde o výjimečný počin. Překlad je natolik svižný a svěží, že knize neubírá ani absence doslovu, nebo dokonce studie. Výborná poezie nepotřebuje návody ke čtení. Proto Onufer Pustou zemi nepokřtil na besedě s akademiky, ale za zvuku kytary.
Jan Zikmund
Jan Zikmund (* 1992) vystudoval anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje v Českém literárním centru, kde se věnuje zejména propagaci české literatury v anglofonních zemích. Je redaktorem mezinárodního literárního magazínu B O D Y (bodyliterature.com) a příležitostně přispívá i do českých literárních periodik. Od roku 2022 zasedá v porotě knižních cen Magnesia Litera v kategorii poezie.
Poznámky:
1. Eliot, T. S. The Waste Land: A Facsimile and Transcript of the Original Drafts. Ed. Valerie Eliot. London: Faber & Faber, 1971. 7. [Zpět]
2. Tamtéž. 11. [Zpět]
3. Tamtéž. [Zpět]
4. Tamtéž. 129. [Zpět]
5. Beran, Zdeněk. Eliotova Pustá země počtvrté. Tvar 1/2023. 3. [Zpět]
6. Eliot 1971. 13. [Zpět]