Rozhovor s Erikem Lukavským a Petrem Zavadilem vedla Olga Pavlova
Edice Světová poezie vedle loni oceněných vlajkových řad Česká poezie a Česká próza patří mezi zavedené a očekávané tituly nakladatelství Fra. Pečují o ni spoluzakladatel nakladatelství Erik Lukavský a překladatel Petr Zavadil. V následujícím rozhovoru se dočtete o možných přístupech k překladu poezie, o jejím vydávání v České republice, na Kubě a ve Francii a o důležitosti správného výběru básní v rámci školní výuky.
Olga Pavlova: Světovou poezii vydává, byť v omezeném množství, mnoho nakladatelů. Čím se vaše edice liší?
Erik Lukavský: Když jsme začínali, vůbec jsme neřešili práci ostatních kolegů. Nejvíc jsme toužili vydávat to, co chceme. Spoléhali jsme na vlastní vkus. Zpočátku měly vycházet především překlady z francouzštiny a ze španělštiny, kterých tady nikdy nebylo dost. Ale díky kolegovi Michalu Rydvalovi, který vlastně přišel s myšlenkou založení Fra, mohly vyjít i překlady z anglické a americké poezie.
Petr Zavadil: Cíleně jsme vyhledávali autory naší generace. Pokoušeli jsme se navázat na osobní vazby, které se tu až na několik výjimek přetrhly ve třicátých letech.
OP: Kromě překladů z francouzštiny nebo španělštiny mezi první tituly patří antologie polské nebo lotyšské poezie. Proč jste se zpočátku do takových titulů pouštěli a později od nich upustili?
EL: Nápad přišel s někým, kdo to dělal. Konkrétně s Lotyši Petr Borkovec a Pavel Štoll. Zároveň jsem vždy byl zastáncem Petrovy koncepce: vybrat si autora a udělat výbor z celého díla. Přijde mi to smysluplnější než antologie. Polská nebo lotyšská antologie fungovaly tak, že si editoři vybrali víc autorů a míň textů. U dalších souborů, například Bytosti schopné zemřít: francouzští prokletí básníci 20. století nebo u kubánských autorů, jsme postupovali jinak. Otiskli jsme míň jmen a víc básní, aby si člověk o autorovi vytvořil lepší představu. Lotyšská a polská antologie byly jen takové pokusy a tehdy nám jejich vydání přišlo důležité.
OP: Má dnes cenu vydávat antologie? Nepatří tento formát již do minulého či předminulého století?
EL: Za mě ano, rozhodně patří do minulosti.
PZ: Ano, nebo minimálně antologie ve stylu, jakým se dělaly dřív. Nerad bych opět držel v ruce telefonní seznam čtyřiceti autorů a od každého tři básničky, v lepším případě s krátkým zasvěceným úvodem, kde se editor všechny pokouší nějak banálně zastřešit, nejčastěji tím, že píšou stejnou řečí. Tento princip nefunguje. Nevzpomínám si z osobní četby na antologii, která by mě přivedla ke konkrétnímu autorovi. Snad až na původní francouzské vydání Bytostí schopných zemřít, protože tam se mi líbili úplně všichni. Vždycky se snažíme otisknout co nejvíc textů, zároveň předpokládám, že další antologie už dělat nebudeme.
OP: Do redakce nakladatelství Fra chodí neuvěřitelné množství rukopisů v češtině. Nedostáváte také záplavu nabídek od začínajících nebo i zkušených překladatelů poezie?
EL: Překlady bohužel nenabízí skoro nikdo. Pravidelně dostáváme verše v češtině, čím dál tím víc chodí próza, ale překlady poezie téměř nikdy.
PZ: To bude také tím, že se překladu poezie věnuje velmi omezený okruh lidí.
OP: Jak tedy probíhá výběr autorů a básní pro edici kromě toho, že dáváte přednost jazykům, které jsou vám blízké, a vlastnímu vkusu?
EL: Velmi jednoduše, Petr s něčím přijde a potom se to vydá.
PZ: Kdysi bylo jazykové spektrum širší, doufám, že se ta doba brzy vrátí.
EL: Třeba výborem z anglického básníka T. E. Hulmea, který přeložil Petr Mikeš, celá edice začala.
PZ: Potom Petr Borkovec přišel s překladem z ruštiny, to byl Jurij Odarčenko.
EL: Poslední nabídka, kterou jsme dostali od překladatelky Jitky Jeníkové, je výbor z díla syrského básníka Adonise. Ve výsledku to znamená, že se rozhodně nebráníme žádné jazykové oblasti.
OP: Básnické sbírky obecně mezi nejprodávanější tituly nepatří. U českých autorů existuje ta výhoda, že jim lze víceméně kdykoliv zorganizovat čtení. Jak šíříte povědomí o nových knihách z edice Světová poezie i mimo okruh kavárny Fra?
EL: Někteří žijící a docela slavní autoři tu byli, ale přišlo na ně tak málo lidí, že jsme se styděli. Nejčastěji se informace o nové sbírce šíří šuškandou.
PZ: Nejdůležitější je interakce mezi čtenáři. Fra si myslím postupem času vypracovalo v oblasti překladové poezie dobré jméno. Díky tomu se u knih, které u nás vyjdou, automaticky počítá s jistou kvalitou. Zároveň bych chtěl připomenout, že se jedná o náklady ve výši pár set kusů.
OP: Takže poezii ve větším nákladu opravdu nemá cenu vydávat?
EL: Prodá se maximálně 200–300 kusů. Výjimkou byla kniha Bytosti schopné zemřít: francouzští prokletí básníci 20. století, kde se v prvním vydání prodalo 800 výtisků.
OP: Máte pocit, že některé z knih edice ovlivnily i současnou českou poezii?
EL: Stoprocentně to byly právě Bytosti schopné zemřít, Bílé předání Guye Viarreho a samozřejmě V kořenech světla ryby Josého Ángela Valenteho. Větší ohlas měla i Joyce Mansourová.
PZ: Josého Ángela Valenteho v tomto smyslu skutečně několik básníků zmiňovalo, třeba Petr Maděra, Jaromíra Typlta zase velmi zaujaly texty Cédrica Demangeota. Vážně ale nelze očekávat širokou čtenářskou obec. Mám pocit, že poezii čtou opravdu hlavně básníci.
OP: Chcete říct, že neznáte žádného čtenáře poezie, který by nepsal vlastní básně?
PZ: Já jsem takových lidí moc nepotkal.
EL: Bude to asi i okruhem lidí, co chodí do kavárny Fra.
PZ: I když se samozřejmě těžko dá tvrdit, že tu máme hned 400 čtenářů básníků, a přece se třeba Valenteho prodalo přes 400 výtisků. Ohlasy ale většinou přichází právě od nich.
OP: Reedice se dočkala již několikrát zmíněná kniha Bytosti schopné zemřít: francouzští prokletí básníci 20. století. Nechystáte kvůli vyprodanému nákladu i nějakou jinou reedici nebo nový překlad už dříve vydaného titulu?
PZ: V rámci jednoho nakladatelství není vydávání dalšího překladu nutné. Chceme spíš pro české čtenáře objevovat nové autory.
EL: Navíc v současné situaci si tento luxus ani nemůžeme dovolit.
OP: Jak by vypadal váš ideální ediční plán pro Světovou poezii? Jaký model nejlépe funguje na knižním trhu?
EL: Na trhu nefunguje nic, ale pro mě by ideál byl nějakých pět knížek ročně.
OP: Jak vypadá skutečnost? Daří se ten plán realizovat?
EL: Nedaří, protože vydávat poezii je trochu sebevražda. Bez grantů nebo pomoci už to opravdu nejde. Dnešním úkolem je hlavně přežít. Možná se situace jednou zlepší, ale mnoho poezie vycházet nemůže.
PZ: V posledních letech jsme byli ve stadiu, kdy za rok vyšly dvě překladové knížky. Byly však i roky, kdy jsme nevydali žádnou.
OP: Sbírka Poslední Leninův polibek Váno Kruegera vyšla bez původních ilustrací, což tehdy dost zarazilo i samotného autora. Neuvažovali jste o vydávání poezie s náročnějším vizuálním zpracováním?
EL: Grafickou stránku má na starosti Michal Rydval, kterému naprosto důvěřuji. Osobně ilustrace v knížce nepostrádám.
PZ: Taky bych řekl, že se Michalově práci nedá nic vytknout. Mimochodem, málo se ví, že Fra vydává přímo ve španělštině knihy kubánských autorů, které by v jejich zemi nemohly vyjít. A tito autoři jsou většinou velmi spokojení. Nedovedete si představit, jak na Kubě vypadají třeba básnické sbírky. Stejně jako všude jinde i tam je kultura na posledním místě potravního řetězce. Tiskne se na strašném papíru, který by ani tady nevydržel déle než pět let, natož v tropických podmínkách. Obálky jsou hrozné, ilustrace tam většinou nejsou žádné. Úplně opačný případ je Francie, kde básně někdy vychází rovnou ve dvou verzích. Jedné říkají tirages de tête: vyjde 10–20 exemplářů s původní grafikou někdy i od slavného malíře. Stojí třeba 200–300 eur a prodávají se sběratelům, kterých je ve Francii dost. Díky tomu nakladatelé získají peníze, které umožní i vydání dalších 200–500 výtisků s klasickou obálkou bez ilustrací za obvyklou cenu 15–20 eur. Jestli by tento model mohl fungovat i tady, nevím.
EL: Možná by fungoval, ale představuje příliš velký luxus.
OP: Při překladu poezie se snažíte zachovat estetický charakter díla. Řídíte se teorií funkční ekvivalence, konceptem funkcionalistického překládání, nebo spíš tíhnete ke kombinaci obou přístupů?
PZ: Takto teoreticky jsem o tom nikdy moc neuvažoval.
EL: To já vůbec ne, jsem samouk.
PZ: Když si to promítám zpětně, tak jsem začínal s klasickou českou představou, že je potřeba dodržovat úplně všechno: původní metrum, rýmy, aby to znělo jako v originále.
OP: A podařilo se vám to?
PZ: No hlavně mi to nešlo. Dá se přeložit rým, ale postupem času jsem se propracoval k přesvědčení, že je důležitější pokusit se převést do češtiny sdělení, které báseň nese. Možná s tím příznivci fonetické poezie nebudou souhlasit, ale tu já nedělám. Ano, ale jsou básně, kde jedno bez druhého udělat nelze, a jiné, kde to jde. Někde je možné zkrátit verš nebo ho naopak prodloužit. Obecně vzato je francouzský i španělský verš delší než český. Ale dá se docílit podobného rytmu i s metrickou ztrátou.
OP: Existují básně, které nelze přeložit?
PZ: Samozřejmě, u jednotlivých autorů jsem se několikrát přistihl, že jsem nějakou báseň, která se mi v originále líbila, vypustil, protože jsem nepřišel na to, jak ji převést do češtiny. Naštěstí jsem místo ní našel deset dalších, které byly stejně dobré a přeložit se daly. Uvedu ale příklad z prózy. Tři truchliví tygři kubánského autora Guillerma Cabrery Infanta vyšli ve Fra v překladu Anežky Charvátové. Zkoušel jsem překládat jeho mnohem kratší a méně náročné texty, ale ty jazykové karamboly a slovní hříčky jsem převáděl s vypětím všech sil. Tam jsem si opravdu sáhl na dno.
EL: Pro mě vlastně strop představoval Stanislas Rodanski.
OP: Máte dlouholetou zkušenost s vydáváním překladové poezie. Stále to s ní nevzdáváte?
EL: Určitě ne.
PZ: Překlady jiných překladatelů čtu s velkou chutí, tak si říkám, že nás musí být víc.
EL: Od mladých lidí často slyším, že se číst poezii bojí, což je naprostá blbost, pro mě je čtení poezie mnohem niternější zážitek než čtení prózy.
PZ: To bychom se potom dostali k debatě, jak hloupě se učí poezie v českém školství.
EL: Ano, například moje děti se musely naučit nazpaměť nějakou naprosto zapomenutou báseň od Jana Nerudy o pěti slokách, ve které nerozuměly ani jednomu slovu.
PZ: A přitom se ukazuje, že když dostanou do ruky něco modernějšího, poezii si mohou oblíbit.
OP: Které autory byste tedy povinně zařadili do školních osnov?
PZ: Pokud bych se chtěl držet jazykových oblastí, které jsou mi blízké, tak si myslím, že třeba Apollinaire a Federico García Lorca by mohli snadno zaujmout. A z české poezie bych se nebál vybrat něco z Hejdy, Fischerové, Borkovce nebo Chlíbce. Nebo i z těch nejmladších, kteří mohou používat jazyk, který je dětem blízký.
Petr Zavadil
Petr Zavadil (* 1975, Praha) vystudoval francouzštinu a španělštinu. Od roku 2002 pracuje v redakci zahraničního televizního zpravodajství. Působí také jako překladatel z obou vystudovaných jazyků. Zaměřuje se především na současnou poezii, propaguje také kubánskou literaturu.
Erik Lukavský
Erik Lukavský (* 1975, Rakovník) studoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je majitelem nakladatelství Fra a překládá z francouzštiny.